Jedenáctá cesta z Itálie

Tři týdny - je to hodně, nebo málo?

.

Těžko říci, ale v případě pobytu v Gallipoli, to bylo určitě málo.

Uteklo to hodně rychle a kdybych nemusela do práce, ještě bych si tu pobyt ráda prodloužila.

Ale povinnost volá.

.

.

Salento je zvláštní kus Itálie. Rovina, kde se i sebemenší kopeček jeví jako hora. A je jich tu hodně málo. Úzký pruh země, který z jedné strany omývá Jaderské a z druhé Jónské moře, aby se v Leuce slévaly.

.

Modrá jeskyně nedaleko St. Maria de Leuca je cílem všech lodních výletů. Koupání v ní patří k nezapomenutelným zážitkům.

.

St. Maria de Leuca - nejjižnější bod Salenta
...

Od majáku v Leuce je za optimálních podmínek vidět soutok moří. Proti sobě narážející vlny umí vytvořit znatelný pruh na vodě a je vidět i odlišná barva obou moří. Nevím, nemohu posoudit. Při naší návštěvě jsem pruh neviděla, jen v dáli na horizontu se klikatila lesklá čára na mořské hladině, která však byla v oparu. Teplota vzduchu totiž překračovala 35°C, voda z moře se odpařovala a zda lesklý pruh byl soutokem moří, či mým přáním ho vidět, nevím.

.

V Gallipoli stojí mnoho kostelů, mnohdy hned vedle sebe
.

Navštívili jsme několik měst a městeček v této oblasti. Kromě již zmíněné Leucy, kde stojí druhý nejvyšší italský maják, jsme poznali i další zajímavá místa. Budou jim věnovány samostatné kapitoly naší letošní cesty.

.

.

Alberobello

.

Splnila jsem si přání vidět Alberobello a připadala jsem si jako v pohádkovém městě. Čekala jsem, že z domečku (trulli) vylezou trpaslíci, nebo hobiti. Nestalo se tak. Vypadá to naprosto neuvěřitelné, ale v těchto trulli se bydlí.

.

Lecce - Piazza del Duomo
.

St. Maria al Bagno

.

Gallipoli
.

Lecce, Nardó, Otranto a zejména Gallipoli. Jeho historická část, která se nachází na ostrově, kterému dominuje pevnost a spousta kostelů s přenádhernou katedrálou, je nezapomenutelná.

Gallipoli - Duomo: Katedrála je obrovská, stojí v úzké uličce a nelze jí vyfotit celou. Horní polovina je ozářená sluncem.

...

Druhá, moderní část města na mě působila trochu snobsky.

Široký boulevard Corso Roma s luxusními obchody, blyštící se chromem, sklem a vysokými cenami, střídaly banky a kina. Upřímně přiznávám, že dávám raději přednost uzoučkým uličkám v historických centrech měst a městeček, kde to dýchá středomořskou atmosférou.

Corso Roma je nejen přehlídkou luxusních obchodů všech světových značek, ale i přehlídkou módních či nemódních kreací místních obyvatel a asi i turistů. Zde kralovaly kozačky - ne ty letní, ale klasické, kožené, bytelné, ve kterých se dá v pohodě přečkat zima. Kdo neměl kozačky byl out. V mnoha dalších městech jsme byli mnohdy také do pozdních nočních hodin, ale kozačky jsme tu neviděli. A když už to nebyly kozačky, byly to podpatky co nejvyšší, které obouvaly i dívenky, které ledva odrostly dětským střevíčkům. Hubené nožičky se jim brblaly, dívenky škobrtaly, ale byly in. Corso Roma se večer co večer stávalo přehlídkovým molem vkusu a nevkusu.

.

Historické centrum města si zachovalo středomořský ráz a je jedním z nejkrásnějších starých městeček, která jsme navštívili. Příjemné malé restaurace a bary, které lemují ochoz kolem města, či se nacházejí v úzkých uličkách, zvou k posezení. Ovšem za ceny, které jsou v porovnání s okrajem nového Gallipoli dvojnásobné. Ale kdo by odolal posedět v pizzerii a sledovat západ slunce do moře.

.

Moře - to nejkrásnější, u kterého jsme kdy byli. U Jónského moře jsme byli už v roce 2009 a byli jsme nadšeni, bylo čisté a voňavé. Jen tehdejší dojem trochu kazil přístup přes valící se kameny.

Tady byl přístup do moře po písku, či plochých kamenech. Písek byl těžký, ihned si sedal ke dnu a moře se ani při vysokých vlnách nekalilo. Voda čistá, teplá, která mi voněla jako čerstvě rozkrojený meloun.

.

.

Pláž, o které byla v propozicích zmínka, měla být vzdálena 900 metrů od hotelu. Ve skutečnosti to byly téměř dva kilometry a my k cestám na ní i zpět, využívali hotelového autobusu.

.

Baia verde - zelená zátoka - to jméno jí daly útesy a kameny mezi jednotlivými plážemi, které byly porostlé zelenými rostlinkami, připomínajícími mech. Nevím, možná je to nějaký druh chaluhy, protože stejné rostlinky jsou i na kamenech na hranici přílivu a odlivu. Tato zátoka je součástí Přírodního regionálního parku ostrova Sant' Andrea a Punta Pizzo.

Bílý písek a modř vody v nespočtu odstínů - nádhera, sen - ze kterého jsme s
e museli probudit, zabalit a vydat se na cestu domů.

.

Těšila jsem se na vnoučátka, těšila se na svou postel a zejména na chladnější noci, kdy budu moci spát.

Balkon situovaný na jih, navíc s výhledem na moře, se jevil ideálně jen ze začátku. Horko dosahující přes den teploty kolem 40°C a v noci neklesající pod 30°C v kombinaci se slunečními paprsky způsobily, že apartmán byl přehřátý. Ano, mohli jsme mít klimatizaci, ale po zkušenostech z minulého roku, kdy jsem se vrátila se zánětem dutin a manžel s kašlem (kterého se letos konečně u moře zbavil), jsme tuto možnost zavrhli. Možná i proto, že loni byla klimatizace v ceně ubytování a letos za 10€ na den. Navíc, při otevření dveří se automaticky vypínala, takže se jevila poněkud kontraproduktivně.

Být zavřeni v klimatizovaném apartmánu se nám moc nechtělo.

První dva týdny to šlo, noci v posledním týdnu však byly horké. Namočené prostěradlo, kterým jsme se přikrývali, pomáhalo jen potud, dokud neuschlo. Já, která i v zimě spí při otevřeném, či jen vyklopeném okně, jsem toho v horkých nocích moc nenaspala a deficit spánku jsem doháněla na lehátku pod deštníkem, nechávajíc se ovívat větrem, který u moře vál.

.
.

V sobotu 7. července 2012 jsme odnosili zavazadla do auta, předali apartmán, rozloučili se a vydali se na cestu zpátky.

Už jen pár posledních pohledů na moře a ostrov s historickým centrem, průjezd kolem fotbalového stadionu na kraji města a najížděli jsme na čtyřproudou komunikaci SS101 směrem na Lecce. Objeli jsme město po obchvatu a najeli na SS613 na Brindisi. Odtud po SS16, která kromě toho, že je označena E55, nese i název Strada statale Adriatica. Měli jsme však ještě jeden úkol a to, sehnat Francesca Bernoulliho.

.

Ne, nejedná se o žádného italského chlapa, ale o autíčko. Sára, která se asi opravdu měla narodit jako kluk, miluje tuto italskou formuli z Disneyových Cars. Ema jí sekunduje a oblíbila si červené autíčko Bleska McQueena. My jsme si se sestrou hrály s panenkama.

Takže místo návštěvy památek jsme zastavili u obchodního centra mezi Brindisi a Bari a sehnali jsme alespoň žabky s těmito auty. Koupili jsme hrající kočku pro Jiříčka, která kupodivu nebyla čínská, jako většina zboží, ale echt italská.

Od nákupního centra jsme se vrátili na SS16 a pokračovali do Bari, kde jsme najeli na dálnici A14. Cesta ubíhala v pohodě, teploměr ukazoval místy i 38°C. Opět na mnoha místech podél cesty hořelo. Jako obvykle jsme dělali zastávky za účelem občerstvení se a na protažení, či jsme zastavili na nádherné vyhlídce na Jadran. Dálnice se jen minimálně zpomalila kolem Rimini a to jen proto, že se zde opravuje sjezd a nájezd. Průjezd Bologní byl v naprosté pohodě a ani v protisměru nebyla zácpa, jako před třemi týdny - ale to byl vlastně pátek.

Dálnice A22 od Modeny už byla zprůjezdněna v obou pruzích a mosty byly podepřeny kovovými konstrukcemi. Jiné známky po nedávném zemětřesení nebyly vidět.

.

Měli jsme v plánu nocovat opět v oblasti Lago di Garda, proto jsme dálnici opustili na sjezdu Affi - Lago di Garda Sud.

V zapadajícím slunci, kdy bylo hodně špatně vidět na cestu, jsme se v koloně aut posouvali k Lago di Garda. Původně jsme chtěli zajet do stejného kempu, ve kterém jsme nocovali v minulém roce, ale v ostře zapadajícím slunci jsme odbočili jinam. Hned v prvním kempu, který jsme potkali, jsme se zeptali na ubytování na jednu noc. Byla nám předána mapka kempu s tím, že si máme sami najít volnou piazzolu, což je prostor pro auto a stan, či karavan. Kemp se nachází v Castelnuovo del Garda ( www.gasparina.com ) a je ideálním místem pro návštěvu nedalekého Gardalandu, jak jsme později zjistili. Je sice o něco dražší, než podobné kempy v této oblasti, ale je velice slušně vybaven.

.

.

Našli jsme piazzolu, postavili stan a mezi dva stromy jsem si natáhla provázek, abych na něj pověsila prosolené plážové osušky, které sice visely poslední noc na hotelovém balkonu, ale neuschly. Zjistila jsem navíc, že od osušek zvlhlo vše, co s nimi bylo v pytli na špínu. Tak jsem udělala "vlajkoslávu" z ručníků, plavek a plážových šatů. Z ledničky jsem vyndala dvě z posledních plechovek piva a panini se salámem, což je obdoba naší bagety. Posadili jsme se ke stanu a relaxovali. Přes uličku nás pozorovali dvě belgické rodiny, které měly obrovské karavany. My jsme jim s naším pidistanem nemohli konkurovat - snad jen prostorem, na kterém jsme se zabydleli.

Poseděli jsme a ja potom vzala fot'ák a vydali jsme se k jezeru. Procházeli jsem se po jeho březích a já zalitovala, že jsme nešli dříve. Slunce již zapadlo za hory a bylo už hodně málo světla.

Noc byla příjemná, chladnější než noci v Gallipoli a báječně se spalo.

.
.

Neděle 8. července 2012

Ráno jsme si uvařili kávu, posnídali, zabalili stan a vydali se znovu k jezeru. Vyzbrojena jsem byla nejen fot'ákem, ale i nožem. Při večerní procházce jsem na břehu jezera objevila oleandr, jehož barvu ve své bohaté sbírce, čítající více než dvacet exemplářů, ještě nemám.

.

.

.

Fotila jsem jezero a vrcholky hor, které byly v ranním oparu. Cesta kolem jezera byla hodně frekventovaná. Pohybovali se tu cyklisté, bruslaři na in-linech a ranní běžci. Občas jsme minuli i pejskaře s jejich miláčky. Došla jsem ke keři a svůj lup jsem maskovala fot'ákem. Podařilo se mi ukořistit tři větvičky a jen čekám, zda zakoření.

.

Vrátili jsme se k autu, já svou kořist umístila do připravené lahve od vody a po uhrazení noclehu jsme se vydali na cestu k domovu. Vraceli jsme se k dálnici A22 a najeli na ní znovu v Affi.

Provoz byl, na rozdíl od soboty, podstatně hustší. Čím více jsme se blížili k hranicím s Rakouskem, tím víc bylo aut na dálnici. Udělali jsme několik krátkých zastávek na benzínových pumpách a stále pátrali po Francescovi. Objevili jsme jen jediného, byl na dálkové ovládání a stál 55 €. Jeho koupi jsme zavrhli, ale tušili jsme, že Sára bude smutná. Vždyt' jsme v Itálii a italského Francesca nevezeme.

.

Manžela napadlo, že sjedeme před Brennerem z dálnice a pojedeme na Innsbruck opět údolím řeky Sill pod Europabrücke. Hlavním důvodem však byla návštěva outletu, který leží na ïtalsko-rakouských hranicích v městečku Brennero. Zaparkovali jsme v parkovacím domě, který je proti outletu a já si připadala, jako Alenka v
říši divů - sehnali jsme tu totiž vytouženého Francesca. A aby to Emě nebylo líto, samozřejmě jsme koupili i Bleska McQueena. Chvilku jsme se potulovali po outletu, koupili ještě nějaké drobnosti. Musíme končit, protože máme před sebou ještě dalekou cestu. Manžel si tu alespoň koupil tričko Ferrari. V tu chvíli mi připadal jako malý kluk pod vánočním stromečkem. Oči mu zářili radostí.

.

V údolí řeky Sill ve Steinachu jsme natankovali a pokračovali směrem na Innsbruck. Cestou jsem fotila z auta alpské velikány.

.

Na parkovišti pod Europabrücke bylo plno, takže jsme jen projeli a já fotila průjezd pod tímto mostem.

.

V místech, kam se nedostane sluneční svit jsou ještě pozůstatky sněhu.

.

Bergiesel - skokanský Bbbbmůstek

Manžel se rozhodl, že po mnoha letech zkusíme jet po dálnici směrem na Kufstein. Naposledy jsme tudy jeli před pěti lety. Seefeld letos vynecháme. Věřili jsme, že dálnice už bude opravená a mýlili jsme se - je to jako u nás. Opravy trvají už několik let. V jednom pruhu při rychlosti 60km/hod jsme se posouvali z levé části do právé a naopak. "Měli jsme jet přes Seefeld a Ga-Pa", pronesl můj muž.

.

Před Mnichovem byla zácpa, tak jako obvykle. Postávali jsme, občas popojeli a já sledovala, jak nám v té zácpě ubíhá čas. Za Mnichovem po najetí na A9 nastaly další problémy. Dálnice se už také několik let rozšiřuje, jezdí se v podstatě stavbou. A můj muž opět neomylně vybral ten nejblbější pruh. Jeli jsme v protisměru dálnice, za betonovými svodidly a náš pruh neustále stál, protože do něj najížděla a vjížděla vozidla stavební firmy, která i v nedělním odpoledni pracovala. Celá "mnichovská anabáze" trvala čtyři hodiny.

Když se konečně dálnice rozjela, cesta už ubíhala svižným tempem po A93 na Regensburg, pak na Rozvadov a po dálnici D5 do Prahy.

.

Dcera s holčičkama už na nás čekala. Zahrada byla vzorně posekaná, žádná kytka oproti minulým rokům nezahynula. Holčičky měly napuštěný bazén. Jako první si obuly žabky s Francescem a McQueenem a t'apaly v nich za námi. Chvilku jsme je napínali, ale pak jsme jim předali autíčka, která jsme koupili v outletu na Brenneru.

.

Tak jsme doma, jediné, co nám trochu kalilo radost byla skutečnost, že ráno musíme do práce. Uvažovala jsem, že zavolám a vezmu si ještě jeden den na aklimatizaci a praní, ale pak jsem si řekla - "Vždyt' je to už naposledy, co půjdu po dovolené do práce".

.

Zpáteční cesta 1853 km při spotřebě 5,54l/km.

Můj muž je v tomhle pedant. :-D