Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

sobota 28. ledna 2012

Robin Hood

Pověstí o zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali, je mnoho. Mnohé z nich se dočkaly literárního zpracování, zfilmování a dokonce je jejich příběh napsán jako muzikál. Jedním z nich je Robin Hood. Stejmojmenný muzikál, který zpracovává příběh Robina z Loxley a jehož autory je osvědčená dvojice Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová, se hraje v pražském Divadle Kalich.

Lístky jsme dostali od snachy k vánocům na představení, které se odehrávalo včera večer.
Musím se upřímně přiznat, že se mi moc nechtělo. Už od čtvrtka jsem přemýšlela v čem do divadla jít. Nepatřím mezi lidi, kteří vyrazí do divadla v džínách a ve svetru, stále pokládám takovou návštěvu za sváteční událost. Bavila jsem se o tom se svými kolegy a naše názory se dost lišily. Obě kolegyně by šly klidně oblečené jako do práce (vždyt' je to jenom muzikál), jeden z mladších kolegů razil stejný názor jako já, jít oblečen slavnostně. I když pak přiznal, že byl nedávno v obleku v divadle asi jediný.
Váhání co si vzít na sebe ještě zhoršovalo mrazivé počasí a z toho hlavně pramenilo to moje "netěšení se".
Odpoledne pro mě přijel manžel do práce autem a já se ho cestou domů zeptala, v čem večer půjde. "V obleku."
Jeho odpověd' byla jednoznačná a mě bylo jasné, že musím své oblečení přizpůsobit. Váhání se prohloubilo navíc ještě o pochybnost, zda mi nebude těsná moje dlouhá sukně. Od vánoc "nemluvím s váhou", ostentativně jí přehlížím, dělám že tu není. Doma jsem vytáhla sukni ze skříně. Hurá! Nesrazila se mi. Ale co k ní? Nakonec jsem si vzala černou halenku s průhlednými rukávy a při pohledu do zrcadla jsem si připadala tak trochu jako vdova. Silné černé zimní punčocháče tento dojem ještě umocňovaly. "Chce to barvičky", napadlo mě. Brýle na dálku, bez kterých by divadlo bylo jen jako poslech rádia s rozmazanými siluetami herců a které jsou převážně tyrkysové, to rozhodly. K vánocům jsem dostala od obou svých potomků tyrkysové korále. Ozdobila jsem se korálky, vzala tyrkysovou šálu, nejen kvůli mrazu, ale také jako eventuální zateplení. To kdyby mi v halence byla zima. Černý kabát s kapucou je hodně silný a teplý, v něm mi zima nebude. Pro jistotu jsem do kabelky strčila ještě baret, který si potom dám na hlavu cestou z divadla. Svůj oděv jsem doplnila novými tyrkysovými rukavicemi. Muž se na mě podíval a pronesl: "Paráda." Nevím zda se mu moje oblečení líbilo, nebo tím slovem jen komentoval to, že už jsem se konečně vypravila.

Autem jsme dojeli na Hradčanskou a na první dobrou jsme našli místo na zaparkování. Pak metrem do centra, jednu stanici tramvají a stáli jsme před Divadlem Kalich. Ač chodíme do divadel oba rádi a za těch téměř 38 let, co jsme spolu, jsme jich navštívili spoustu, tady to pro nás byla premiéra.

Shodou okolností to byla také premiéra i pro dva hlavní protagonisty - Tomáše Savku v roli Robina Hooda a Míši Doubravové, coby Marianny.
Tomáš Savka v kostýmu Robina Hooda - zdroj obrázku internet
Míša Doubravová - zdroj obrázku internet

Dojem z prostředí divadla je rozpačitý. Stěny sálu jsou obloženy heraklitem, takže jsem měla chvilkama pocit, že jsem v nějaké zateplené výrobní hale. Když se zhasne, vidět to už není. Ale... uličky mezi sedadly jsou tak strašně úzké, že dochází k hodně blízkým a nechtěným tělesným kontaktům. Přišli jsme dříve, než manželský pár přibližně našeho věku, který seděl vedle. Když jsme je pouštěli, podívali jsme se s paní na sebe a bylo nám jasné, že to bude docela veselé. A bylo. Dvě starší dámy, obě "poněkud prostorově výrazné", jedna namáčknutá v uličce se zatajeným dechem a druhá, která se přes ní rve na své místo. Začaly jsme se chechtat a já pronesla, že toto divadlo sbližuje lidi. Paní souhlasila. Pak se přes nás rval ještě jeden manželský pár. Rval se přes celou uličku, aby si sedl až na druhou stranu řady. Proč to neobešli, nechápal nikdo. Díky této "lidské blízkosti" jsme si začali se sousedy povídat. Stejně jako my, dostali i oni lístky k vánocům. Pak paní pronesla: "Měli by tu mít uvedeno, že je to divadlo jen pro Twiggy." Pohodlně usazeni, protože naše řada už byla plná, jsme sledovali, kolik lidí, kteří mají také nějaké to kilo navíc, čeká také blízký tělesný kontakt, při putování na své místo. Občas se někdo "zašprajcl" tak, že se musel vrátit, někdy část diváků raději vystoupila z řady, aby pustili na místo někoho tělnatějšího. Z naší druhé strany se ozvalo: "Hele, oni tu nemají opěrky na ruce." "Ty by se sem nevešly", pronesl můj muž. Ozval se smích a věta: "Nojo, máte pravdu, tady je sakra málo místa."
Zima, kvůli které jsem si nechala šálu v kabelce, mi nebyla. Namačkáni na sebe jsme seděli a dívali se na krásné představení. Z jedné strany mě hřál manžel a z druhé strany můj soused. O přestávce jsme se všichni vyhrnuli ven. Prostor před sálem je také hodně malý, navíc jeho větší část vyplňovala fronta "na Dámy". Stála jsem opřená o zrcadlovou stěnu a pevně si držela sklenici s pitím, aby mi jí někdo, kdo se bude prodírat kolem, nevyrazil z ruky. Několikrát měla sklenice na mále. Vzpoměla jsem si na úryvek z povídky Šimka a Grosmana - Jízda pražskou tramvají: "Už jsi jel někdy na splašený krávě?" "Ne." "Je to úplně stejný, akorát se míň mačkáš."

Pozorovala jsem, jak jsou návštěvníci oblečeni. Mužů v obleku bylo poskrovnu, mnoho mělo košili a kalhoty, ale bylo tam i pár pánů v triku a džínách. Dámy byly v mnoha případech ve večerním, další to neřešily.
Po přestávce jsme se všichni znovu vrátili do sálu, tlačenice už byla menší, ti, kteří seděli na krajích, většinou postávali v uličce a sedali si až později.

Představení se nám moc líbilo. Krásná hudba, báječné, brilantní texty a skvělí účinkující. Popisovat děj by bylo nošením dříví do lesa. Příběh byl mnohokrát zfilmován a dějová osa muzikálu je téměř stejná jako ve filmu s Kevinem Costnerem. Tolik kritizované soutěže amatérských zpěváků jako je Superstar, nebo X-faktor, ukázaly, kolik je u nás talentů. Díky těmto soutěžím, zejména v muzikálových divadlech, se zviditelnili opravdu talentovaní lidé. Nebýt X-faktoru, Jiří Zonyga, který má hlas jako zvon, by si s největší pravděpodobností zpíval za volantem svého kamionu. O kvalitách Tomáše Savky jsem věděla už od doby, kdy jsem ho viděla v Miss Saigon a Kamila Střihavku pokládám za jednoho z nejlepších zpěváků už od doby, kdy jsem ho před lety viděla v Jesus Christ Superstar. Škoda jen, že v tomto představení nepředvedl celý svůj hlasový rozsah. Míšu Doubravovou a
Radku Pavlovčinovou jsem znala jen jako herečky. Obě navíc báječně zpívají a tančí. A jako ve většině muzikálů, i tady byla dvojice herců, kteří procházeli dějem. Hluchý a slepý skřeti v podání Zdeňka Podhůrského a Ivana Vodochodského, vyvolávali salvy smíchu.
Muzikál je zdařilý natolik, že jsme všichni při jeho sledování zapoměli na nehezké heraklitové stěny, na uzoučké uličky a užívali jsme si báječný kulturní zážitek.

Po několika "děkovačkách" se pak rozsvítilo v sále a davy lidí se začaly tlačit do prostoru před šatnou. V programu nebyl vložen list s obsazením. Většinou tomu tak bývá, když jsou jednotlivé role alternovány, tady ne.
Můj muž ho vyfotil mobilem.


Jak už jsem se ve článku zmínila, pokládám návštěvu divadla, at' je to jakékoliv, za slavnostní okamžik a chodím také podle toho oblečena. Ne ale všichni. Stalo se mi, že jsem v historické budově Národního divadla seděla za pánem, který měl na sobě svetr s norským vzorem.

Ráda bych znala Váš názor na to, jak chodit do divadla. Ve společenském oděvu? Nebo běžně, tak, jako každý den?
Prosím o Vaše názory v anketě pod článkem, nebo v komentářích.
Předem Vám za ně děkuji.

37 komentářů:

  1. Vzhledem k tomu , že do divadla chodím jen občas ( kdysi jsme chodívali pravidelně ), bývá to pro mně vždy zážitek a pařičně se k tomu ustrojím . Ale ve společenském jsem chodívala i dříve. Jednou jsem zapomněla , že jdu večer do divadla hned z odpolední ( dělávala jsem odpol.do 18 hod.)a nevzala jsem si tudíž patřičný oděv a jít domů se převléci , to už bych nestihla , a dostala jsem od otce strašně vynadáno a i uvaděčky dělaly blbé kukuče.

    OdpovědětVymazat
  2. Do divadla určitě ve společenském. Nebo aspoň mírně společenském. Pro pány minimálně košili a černé/šedé kalhoty, dámy šaty/sukni nebo taky slavnostnější kalhoty.. Pokud jde o nějaké alternativní divadlo, nemusí se to podle mě tolik řešit..

    OdpovědětVymazat
  3. Do divadla chodíme nyní málo. Jsem z malého městečka a jezdit do Prahy je komplikované. Dříve jsme chodívali nejmémě 1x měsíčně. Jelikož jsme nyní důchodci, také je to jeden z důvodů.

    OdpovědětVymazat
  4. Podla mna divadlo je priam stvorene pre spolocensky odev . Moje nastevi mozem napocitat na prstoch jednej ruky, u nas v meste totiz nie je a najst niekoho skym by som mohla ist do divadla inde je zazrak . V beznom odeve by som sa tam, ale habila ist

    OdpovědětVymazat
  5. Do divadla či na koncert chodím často a vždy ve společenském, manžel samozřejmě také. Ano stává se často, že jsou tam lidé oblečení jen tak ve svetru a džínách

    OdpovědětVymazat
  6. Společenské oblečení nemám. Je to zbytečné, protože mám málo příležitostí ho využít a ležením ve skříni se nějak záhadně sráží.

    OdpovědětVymazat
  7. Do divadla samozrejme,ze v patricnem obleceni,panove to maji trochu jednodussi,hlavne v zime.Ale urcite jsou rozdily zda se jde na operu nebo muzikal,

    OdpovědětVymazat
  8. Ali, do divadla chodím (nebo spíš jsem chodila) rozhodně ve společenském oděvu, a to i v Třebíči! Beru to taky jako slavnostní příležitost a řekla bych, že tím člověk vyjadřuje i jakousi úctu k umění a hercům. Výjimkou je ovšem rockový koncert pořádaný v divadle!

    OdpovědětVymazat
  9. Hmm, tak v toto směru jsem kulturní barbar, protože v divadle jsem byl naposledy ještě jako kluk v Říši loutek.

    OdpovědětVymazat
  10. Krásně popsané zážitky z muzikálu A je fajn, že jste si ho i přes tlačenici užili Sledovala jsem v televizi kdysi soutěž o to, kdo uloví hlavní roli v muzikálu a tito uchazeči mi přišli všichni strašně šikovní Škoda, že je Praha tak daleko, hned bych navštívila všechny muzikály, co jsou!

    OdpovědětVymazat
  11. Každý jak to cítí, pro mne je to sláva, když někam vyjdu, a tak to tak chci i cítit, slavnostně. I šaty se mají občas vyvětrat a napustit pěkným parfémem, nebo by nás sežrali moli.

    OdpovědětVymazat
  12. V divadle už jsem nebyla sto let a když jsme byli s manželem naposledy, bylo to "jen" na Donutila a manžel oblek neměl, to bych ho asi vůbec z domu nevytáhla.    Ten muzikál musel být moc hezký, před časem, jsem v televizi sledovala pořad, kde vybírali hlavní představitele a už jen proto bych byla zvědavá, jak se všechno povedlo.

    OdpovědětVymazat
  13. Hele nejmenoval se on ten pán v norském svetru v Národním Oliver Pažout? No popravdě já byla naposledy za kulturou vloni v Litomyšli na tom Havelkovi a to jsem se, v souladu s pány hudebníky oblékla do černého saka, černých kalhot bílé košile a černé(pak jsem zjistila, že oni mají vínovou) kravaty. Vyjímečně tam byla většina lidí ve společenském či alespoň slavnostnějším oblečení. Někdy tedy až moc slavnostním, což taky není až zase tak vhodné. Hlavně mne zaujala dosti postarší dáma sedící před námi která byla oblečena ve stylu Carmen. I s tou kytkou za uchem. Bylo to tedy opravdu zjevení, které přitahovalo hodně zraků a moje dcera málem dostala takový záchvat smíchu, že hrozilo že celý koncert stráví na chodbě v křečích....Ono s tím oblečením to je vůbec takové podivné. Když jsme tu ze začátku jezdili do divadla v Brně, tak jako Pražáci jsme byli zvyklí na oblečení opravdu do divadla, tudíž slavnostnější a byla jsem hodně překvapená v čem tedy přijela většina místních lidí. A to samé na plesy, většinou já jediná tam byla v dlouhých šatech. Nějak nám chybí to co znali naši předkové ve dvacátých letech, umění noblesy a elegance. A kvalitní krejčovství a jeden dva opravdu dobré nadčasové kousky v šatnících....Je to samozřejmě těžké protože konkurence čínského textilu všechno tohle zadupala do prachu a nevkus a neumění se elegantně obléct všeobecně vládne světu. U nás doma je zvykem dlouhá léta být při štědrovečerní večeři i doma slušně oblečení, což jsem vtloukla do hlavy i svým dětem a tak syn vždy přijde v košili a kravatě a dcera v nějakém pěkném kousku....

    OdpovědětVymazat
  14. Ani jsem netušila, že návštěva divadla může skýtat tolik zábavy a to ani ještě nezačně představení . Hlavně, že jste si to užili.

    OdpovědětVymazat
  15. Já chodím do divadla málokdy. Asi bych volila slavnostnější oblečení, nebo aspoň slušnější oblečení. Pokud jde o muzikály, tam jsem ležérnější a klidně bych si vzala to, v čem chodím normálně. Ale ne... asi bych si vzala přece jen něco hezčího. Jen bych to nehrotila do dlouhých šatů nebo něčeho podobného...

    OdpovědětVymazat
  16. Moc hezky jsi popsala svůj zážitek.Občas taky nechápu,proč se někdo cpe přes celou řadu až na její konec.Klikla jsem na druhou možnost,ale klidně napíšu,že chodím v černých kalhotech a střídám pár trochu slavnostnějších halenek od Vietnamců .Moje děti jezdí běžně v riflích a mikyně nebo tričku(podle ročního období).Chodí tak většina mladých a v čistě společenském oblečení je vidět jen pár jedinců starší generace.Je to dané i tím,že když jedeme do Prahy na muzikál,vyjíždíme už ráno a spojujeme to s nějakým výletem po Praze a to by v lodičkách dost dobře nešlo.Taky asi záleží do jakého konkrétního divadla se jde.Do Karlína bych je taky nahnala ve společenském,ale tam oni se mnou na operetu stejně nepůjdou .V Kalichu jsme zatím nebyli a ani se tam v dohledné době nechystáme.Teď plánuju na březen Bídníky a Hamleta.

    OdpovědětVymazat
  17. Chdíme do divadla často, takže víme, že i do ND lze přijít s batohem a ve vytahaném svetru (paní uvaděčka pravila, že to jsou turisti a že s nimi nemůže nic dělat- pravdou je, že na vstupence není napsáno: společenský oděv nutný). Někdy nad originalitou oblečení žasneme. Džíny už opravdu povýšily do vyšší kategorie- do divadla je nosí páni i dámy naprosto běžně.

    OdpovědětVymazat
  18. Krásně tu líčíš svůj zážitek, bavím se. V Kalichu jsem nebyla, asi bych s tím tulivým, stísněným prostorem měla trochu problém. Co se týká oblečení, určitě slavnostnější, společenské. Vždyť do divadla nechodíme každý den(já tedy ne),tak proč si tu slavnostní chvíli nevychutnat se vším všudy.Je to také jedinečná příležitost vidět svůj protějšek v obleku. Oni to pánové asi neví, ale i takový pupkatý fotřík vypadá v obleku jako pěkný chlap, svěšená ramínka se vyztuží, břicho schová sako , bílá košile rozsvítí obličej, k tomu šmrncovní kravata! Je docela škoda, že je v poslední době moda, či pohodlnost tyto věci pomíjet.

    OdpovědětVymazat
  19. Také jsem si pěkně po četla. Zastávám slušné oblečení na jakoukoliv společenskou akci. Myslím tím slavnostnější. Před pár lety jsem byla v Praze na muzikálu a zdálo se mi že jsem až přehnaně "slušně" oblečená. Vedle seděl pán s turistickým baťůžkem, ještě hole mu chyběly. V jiném velkém divadle jsem potkala vedle krásně vyšňořených dam v slavnostním pána v červené kostkované košili a v riflích. Prý se to tak dnes nosí. Škoda.Hlavně,že se ti představení líbilo. A co mobily nezvonily?

    OdpovědětVymazat
  20. Není divadlo jako divadlo. Do kamenného klasického divadla jdu ve společenském, do alternativního divadla jdu oblečená alternativně.

    OdpovědětVymazat
  21. Práve som na danú tému vložila príspevok do blogu www.elischqa.blohspot.com - ktorá píše o podobnom zážitku. Pre mňa je divadlo proste udalosť,ktorá si vyžaduje patričnú pozornosť....myslím,že celkovú slávnostnú udalosť umocňuje aj slávnostné oblečenie.... keďže sa chystáme s mojim drahým na 2 večerné predstavenia, som zvedavá na moje dojmy....určite sa s nimi na mojom blogu podelím.....

    OdpovědětVymazat
  22. Děkuji Vám všem za komentáře. Z nich  a i z ankety vyplývá, že většina z Vás chodí do divadla ustrojena slavnostněji.

    OdpovědětVymazat
  23. Muzikály nemusím, ale asi pro ten zážitek tělesného kontaktu... :

    OdpovědětVymazat
  24. V Divadle Kalich jsem byla před lety na "Krysaři".Také jsem zaznamenala ten stísněný prostor. S oblečením nás "vesňáků" je problém.Jeli jsme už ráno vlakem,abychom si užili "Matičky stověžaté"./V těchto případech beru černé kalhoty s vestou a halenkou.Boty nějaké pohodlné.

    OdpovědětVymazat
  25. Mimochodem mám tu v Praze ze společenského oblečení jen smoking a tak si zase naopak říkám, abych nebudil velkou pozornost.   

    OdpovědětVymazat
  26. Už jsem nebyla v divadle ani nepamatuji, ale i holky učím, že mají chodit slavnostně obléknuté. Jen jestli bych něco slavnostního ve svém šatníku našla...

    OdpovědětVymazat
  27. Poučné čtení pro mne, domácího potížistu s oblékáním se do divadla. Slavnostnost uznávám a proto ale pauzíruju, než abych se zvyklostem vymykal. Nemám rád límečky od košil, dalo by se říct, že je (až cimprlišsky) nesnáším. Naposledy jsem byl v klasickém divadle před desítkama let s tehdy zánovní ženou na Kočičí hře (s Danou Medřickou) a celé jsem to protrpěl v tamním vedru v mokré košilí do spásného konce a od té doby už nic takového! Ani nevím, kdy došlo u mne k takovému posunu. Do pražských divadel jsme jezdívali poměrně často se školou. Jeden ze zápisů v žák.knížce: "V sobotu zájezd do Smetanova divadla na operu Čert a Káča, cena zájezdu asi 12-15 Kčs".. a o měsíc později: "Přinést doplatek na divadlo Naši furianti- 2,50 Kčs". Neurčitě si vzpomínám, že místo asi dvou(?) představení jsme s několika klukama někdy později prodali lístky do divadla a šli místo toho na Štvanici na hokej. To ale muselo být asi až na průmyslovce, na základce by to neprošlo. Taky už nevím, jak jsme to stihli časově s návratem. V dospělosti jsem se zmáhal už jen na Semafor, tam hodněkrát. Teď, když by byly na obzoru (což se i stávalo) darované vstupenky, doporučuju, aby šla žena s kamarádkou, případně s dcerou (než se vdala). Tak jsem naposledy prošvihl před koncem roku divadlo V Ungeltu, i když jsem byl ujišťován, že tam se v obleku nemusí. Hmm, doznání sebekritické, leč jest tomu tak.

    OdpovědětVymazat
  28. [23]: Abych pravdu řekla, tak mám divadlo ráda jako takové, muzikály nevyjímaje. Jen nemůžu dostat manžela do opery, absolvoval jí se mnou jednou a pak další odmítl. Tam chodím s dcerou.

    OdpovědětVymazat
  29. [28]: Opera je naopak moje láska a moje žena zase nechtěla.

    OdpovědětVymazat
  30. Zase krásné počteníčko, ostatně jako vždy. Dostala jsi mne tím, jak nemluvíš doma s váhou a děláš, že ji nevidíš. Já s ní nemluvím už dlouho, jen na interně se vždy dozvím pravdu. A co se týče oblečení do divadla, také volím společenský oděv, jinak si to nedovedu představit. I když se musím přiznat, že jsem nebyla v divadle ani nepamatuji a jak ráda bych někdy šla, ale manžel na to moc není. Třeba mne ještě někdy někdo vezme sebou. Jsem ráda, že sis to užila!

    OdpovědětVymazat
  31. [29]: Přesně tak to je, ne každému se líbi vše.

    OdpovědětVymazat
  32. Myslím, že do divadla by se mělo chodit ve slušném společenském oblečení, ale já už v divadle nebyla ani nepamatuji. Na váhu lezu málo, já mám problém přibrat i blbé kilo, tak i to je děs. Je to stejné, jak když chce člověk zhubnout jen obráceně, to mi věř.

    OdpovědětVymazat
  33. Do divadla chodím jen na opery, případně i operety. Docela mě překvapilo, že lidé v menších městech se daleko lépe oblékají na takovéto akce než v Praze do Národního. Hlavně cizinci. Ti si dokáží navíc vzít oblek a k tomu batoh - specielně Angličani a Japonci. To samé platí i o koncertech vážné hudby. Představte si Dvořákovu síň Rudolfina, když se tam nahrne hromada cizinců ve sportovním s batohy.  U nich to zase tak  neberu, poněvadž je vidět, že mají o kulturu velký zájem a kdyby si nekupovali vstupenky oni, sály by byly liduprázdné, protože s kulturou v naší republice je to moc špatné.

    OdpovědětVymazat
  34. Ani se nevyjadřuji s ohledem na věk nemohu napsat jinak, než ve společenském oblečení. Kdo je zvyklý na kalhoty, je jednoduché doplnit kvalitní kalhoty hezkou halenkou nebo sáčkem, u mladších zdobným  jednobarevným tričkem  s nějakou lehounkou šálou, což je dnes moderní.

    OdpovědětVymazat
  35. [32]: Je to tak. My, kteří máme nějaké to kilo navíc toužíme zhubnout a naopak. Kdyby to šlo tak ti ty svoje kila navíc zabalím a pošlu.

    OdpovědětVymazat
  36. Jéé, na tenhle muzikál mě vzal můj kamarád a byla jsem mu za to strašně vděčná. Bylo to úžasné! Klidně bych jela na to samé znovu.

    OdpovědětVymazat
  37. Hi website owner, commenters and also everyone else!!! The weblog is absolutely fabulous! Plenty of fantastic data and inspiration, both of which most of us require! Keep 'em coming. you all perform such a great job at such Principles. can't convey to you just how much I, for one be glad about all you do!
    http://www.isdress.org

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤