Sněhánky a potěšení

Praha se konečně dočkala sněhové nadílky.

Tedy, abych byla přesná, část Prahy pokryl sníh. Začalo to už včera odpoledne, kdy obloha zčernala a prudký déšt' postupně přecházel do pevného skupenství. Dívala jsem se v práci do dvora a sledovala, jak na kapoty zaparkovaných aut padaly malé krupičky ledu.

Když jsme odcházely s kolegyní z práce, naštěstí nepadalo nic. Nejela jsem domů, měla jsem sraz s dcerou u Makra.

Když jsem se na Palmovce s kolegyní rozloučila, začalo znovu něco drobného padat. Vstoupila jsem do metra a před vchodem mě něco uhodilo do očí. Znáte to úsloví "láska na první pohled"? Mé oči přitahovaly tyrkysové kožené rukavice u stánku. Tyrkys je moje oblíbená barva. Fascinovaně jsem se dívala na rukavice. Paní prodavačka vyšla ke mě a já se jí zeptala, jakou mají rukavice velikost. Prý osmičky a mám si je zkusit. Padly na mé ruce, jako ulité. Dívala jsem se na ně a prostupovala mnou radost. Chodím v zimě většinou v černé, ale snažím se k ní nosit barevné doplňky. Tyrkysovou mám už šálu, kabelku, dokonce i kozačky. A ted' vidím rukavice. Opatrně jsem se zeptala, kolik rukavice stojí. Paní odpověděla, že 199 korun a jsou tak levné proto, že jsou dovezené z Polska. Neváhala jsem ani minutu. Z peněženky jsem vytáhla dvoustovku, podala jí paní a poděkovala. Sahala po peněžence, že mi vrátí, ale odmítla jsem se slovy, aby si tu korunu nechala pro štěstí. Vběhla jsem do metra a snažila se doběhnout vozy stojící ve stanici. Dveře se zavřely těsně před mým nosem. Ještě, že nejsem Pinocchio, to bych utrpěla úraz.

Sedla jsem si ve stanici na lavici, četla jsem si zprávy na velkoplošné obrazovce a počkala na další vlak. Když jsem si v něm pak sedla, otevřela jsem kabelku a s radostí malého dítěte jsem se kochala nádhernou barvou rukavic. V jedné ze stanic v oblasti jihozápadního města jsem zaregistrovala, že venku chumelí.

Dcera už čekala u Makra. Přiřítila jsem se k ní s omluvou: "Až uvidíš, kvůli čemu jdu pozdě, tak pochopíš." Z kabelky jsem vytáhla rukavice. Dcera je ocenila a překvapilo jí, že stály jen 199 korun. "Mami, ty jsou boží. Neměli tam také červené?" Nebyla jsem schopná odpovědět, já v ten moment měla oči jen pro tyrkys, ale vím, že vedle visely oranžové a starorůžové. Slíbila jsem jí, že se tam stavím a eventuelně jí je koupím. Ruce má veliké jako já.

Sníh se sypal i cestou domů a pak celý večer. Stromy na zahradě byly obalené, jako kdyby tudy prošel Mrazík se svou berlou-mrazilkou. Vzala jsem si fot'ák a skrz okno jsem fotila bílé nadělení.

Fotografie nejsou příliš kvalitní, je to jen důkaz, že i Praha se dočkala sněhu.

Zapnula jsem na chvíli počítač, abych fotky stáhla. "No, nejsou nic moc", zkonstatovala jsem.

Přihlásila jsem se na blog, ale neměla jsem žádné myšlenky na psaní čehokoliv. Prošla jsem své oblíbené blogy a byla jsem velice mile překvapena.

Moje "krajanka" Hanka mi poslala ocenění, které koluje po blogu. Udělala mi velikou radost, že si na mě vzpoměla.

Opravdu mě to moc potěšilo.

Hani, moc děkuju.

Ráno jsem vyrazila do zasněžené krajiny. Na Bílé Hoře bylo asi 10 cm nadýchaného sněhu. Stromky byly zasypané a pletivo plotu zdobily vločky. Odemkla jsem branku, zaklapla a chtěla jí znovu zamknout. At' jsem se snažila sebevíc, klíč se nemohl dostat do zámku, byl v něm led. Měla jsem sto a jednu chut' to tak nechat a jít. Ale od té doby, co nás po třetí vykradli, raději zamykáme i branku. Zahřívala jsem zámek dlaní a znovu a znovu zkoušela zasunout klíč. "Sakra, vždyt' mi ujede tramvaj". Ohnula jsem se a svými astmatickými plícemi jsem dýchala do zámku. Po několika pokusech se mi to podařilo, já konečně zamkla a spěchala k tramvaji. Chodníky byly naštěstí protažené a tramvaj mi, také naštěstí, neujela.

V Holešovicích nebylo po sněhu ani památky, chodníky byly suché. Kolegové se na mě dívali s podivným výrazem, co jim tady ten blázen vykládá o sněhu a zamrzlém zámku. Pak dorazil další, který jel kolem autem a moje tvrzení o bílé Bílé hoře potvrdil.

Krize se projevuje v nedostatku zákazníků a já nemám větší část pracovní doby co dělat. Na tohle téma jsem se včera bavila s pokladní v Makru, kde bylo také liduprázdno, nepočítám-li těch několik vietnamců se sáhodlouhými seznamy a narvanými vozíky zbožím. Tam také lidé nechodí. Když v práci není šéf, krátím si čas, který tu musím trávit, brouzdáním po internetu a samozřejmě po blogu. Myslím si, že o tom ví a já zase vím, že to tak děláme téměř všichni. Ale raději moc neprovokuji. Toho času je mi však líto, dokázala bych ho využít smysluplněji. A bojím se, že bude hůř.

Odpoledne po práci jsem jela znovu na Palmovku. Paní prodavačka si mě pamatovala a dokonce věděla, jaké rukavice jsem si koupila. Nevím, jak si to vysvětlit. Možná chodí hodně málo zákazníků, tak jako téměř všude. Nebo si pamatovala mé nadšení a korunu pro štěstí? Či jí zaujal můj černý baret pošitý stříbrnými korálky, který je nezaměnitelný? Nevím, ale červené rukavice, které by chtěla moje dcera, neměla. V jiných barvách měla rukavic nepřeberné množství. Malá naděje tu však je, v pondělí má dostat nové zboží.

Tramvaj z Palmovky jela během pár minut. Pohodlně jsem se usadila a otevřela si knížku. Občas jsem se podívala ven. První sníh, který neroztál, byl v Břevnově. A jak tramvaj stoupala výš k Vypichu, sněhu bylo více. Na Vypichu jsem čekala 8 minut na další tramvaj. Bylo mrazivo a já si krátila čas focením zasněžené Ladronky mobilem. Fotky jsou ještě méně kvalitní, než ty večerní, ale dokazují, že se sněhánky v Praze udržely celý den.

Pán, který stál na protější refýži, si nutně musel myslet, že jsem se zbláznila, nebo, že jsem se přinejmenším vrátila z teplých krajin a sníh vidím poprvé v životě. Já, která jsem ze severu Čech.

Doma mě čekalo milé překvapení. Na dalším z mých oblíbených blogů u Margarity - Hanky, jsem před nedávnem objevila filmovou soutěž. Říká se, že kdo si hraje, nezlobí. Tak jsem se do h
ry pustila, i když jsem začala až od druhého kola. V duchu olympijského hesla: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se", jsem se tedy zúčastnila.

A dostala jsem krásný diplom.

Další milé potěšení.

Hani moc děkuju.

A do třetice všeho dobrého, dostalo se mému blogu ocenění od Jany.

Jani i tobě moc děkuju.

Všimla jsem si na několika blozích, že toto ocenění putuje jako štafeta a vím, že bych ho měla předat dál a udělat dalším lidem radost. Jen jsem si dovolila původní nápis v srdíčku upravit a doplnit ho o písmenko "F", které tam chybělo. Jsem trochu možná perfekcionista.

Mám mnoho oblíbených blogerů, na jejichž blogy chodím a vím, že toto ocenění už dostali. Zkusím tedy vybrat některé, u kterých jsem ještě ocenění neviděla. Snad je také potěším.

Hanka to nazvala pasováním rytířů a mě se její věta moc líbi, takže:

VendyW - www.worlddandie.blog.cz - byla první, se kterou jsem navázala bližší kontakt a nejen kvůli Smíchovu,

Hanka - www.sceneryphoto.blog.cz - její fotky jsou umělecká díla a já díky nim objevila další krásná místa u nás,

Janinka - www.moje-mozkovna.blog.cz - mladá maminka, báječně píše, vtipná, úžasně kreativní,

Lucie - www.adaluter.blog.cz - próza, básně - vše co napíše, čtu jedním dechem a držím jí moc palce,

Ebolin - www.jenom1.blog.cz - šikovná holčina, ze které určitě jednou něco bude a díky níž vím, že nemusíme mít strach o budoucnost.

Bylo to pro mě těžké vybírání, protože bych do tohoto seznamu mohla vypsat ještě mnoho a mnoho blogů, těch, kam chodím na návštěvu.

Předávám tedy štafetu a posílám vám toto:

Ještě jednou moc děkuju oběma Hankám a Janě, které mě potěšily.