Plánovaná pomsta

Ráno, po příchodu do práce jsem se zadívala ka kolegu. Vypadal nějak jinak než včera. "Co je na něm divného?" Znovu jsem se na něj podívala a všimla si, že má poněkud netradiční účes. K jeho delším vlasům, které nosí od nepaměti, se krátká ofina moc nehodila. Koho mi připomíná? Jasně, vždyt' vypadá jako Ivánek z Mrazíka. "Kdo mu to udělal?" Lehce jsem se usmívala a občas se zadívala na jeho zvláštní účes.

Přišel druhý kolega, který ho na rozdíl ode mně nešetřil: "Co to máš na hlavě?" Chvilku se ošíval a pak z něj zlostně vylezlo: "Ále, dřepěl jsem včera takovou dobu u holiče, ty krávy se tam bavily mezi sebou, tak jsem se namích, šel jsem domů a ostříhal se sám." "No, to ses jim teda pomstil." Vybuchla jsem smíchy a hlavou téměř narazila do pracovní desky.

Snad každý slyšel starozákonné "Oko za oko, zub za zub", známé již z Chammurapiho zákoníku.

Nebo by mělo spíš platit: "Ty po mně kamenem, já po tobě chlebem". Je to těžké dilema. Pomstít se, nebo se nemstít?

Téma tohoto týdne je pomsta a já se rozhodla zavzpomínat.

Malé pomsty, nebo spíš pomstičky, bývaly součástí mého dětství.

Náš tatínek byl pedantický cholerik. Stačilo hodně málo a byl vytočený jako šroubek. Jeho záchvaty vzteku jsem většinou odnášela já, protože jsem byla jednak starší a na rozdíl od své, stále nemocné sestry, zdravá. "Tak mě uhod', když ti to udělá dobře." Byla to věta, kterou jsem pronášela ke svému tatínkovi, když bobtnal vzteky nad něčím, co jsme provedly. A zatímco sestra se krčila někde v koutku a při zvýšení jeho hlasu kolabovala, já stála hrdině, vzdorovala mu a čelila výprasku. Tolik si přál, abych uronila slzičku. Tolik si přál, abych prosila o prominutí trestu, tak jako sestra. Tresty jsem přijímala jako odplatu za to, co jsem provedla. Byla jsem hodně tvrdohlavá. Když pak, už jako dospělá, jsem se na tohle téma s tátou bavila, říkával mi, jak ho to bolelo. Mě to tehdy ale bolelo také.

"Jsi starší, máš mít rozum a musíš dohlídnout na Haničku", když po této větě následoval trest za skutek, který provedla sestra, následovala moje malá pomsta. Taková malá satisfakce za trest, který měl být určen mé sestře. Stačilo vyměnit na umyvadle tubu zubní pasty za tubu Kordovanu, což byl prostředek na mytí bot, velice silně pěnící. Táta měl brýle s několika dioptriemi, které při mytí odkládal. Má pomsta byla dokonána.

Maminka nám před odchodem do práce chystávala ráno hrnek bílé kávy. Brrr. Když si ještě ted' vzpomenu na škraloup, dělá se mi nevalně. Kávu jsme většinou nevypily a odkládaly nedopité hrnky do dřezu. Tatínek po návratu z práce "dojížděl" zbytky kávy. Tehdy se mu chtěla pomstít sestra, nevím už za co, a do hrnku od snídaně nastražila vodu z nádobí. Byly jsme obě na zahradě a skrz otevřené okno jsme slyšely tatínka, jak se mu neudělalo dobře. "A má to", řekla moje sestra. Samozřejmě, že jsem byla zase na řadě, aby na mě byl vykonán trest. Byla jsem starší a měla jsem mít rozum. Tak jako vždy. Tehdy mě zachránila maminka, které se sestra přiznala a také to, že jsem přes zahradu utíkala mnohem rychleji než táta, který byl celý zelený a zesláblý po zvracení. Od té doby si nedopité kávy v hrncích nevšímal.

Malé pomsty. Vzpomínám na ně a usmívám se.

I moje děti občas na mně, či na mého muže nastražily pastičku, která sklapla. Po prvotním pocitu zlosti, následoval úlevný smích a věta: "Pokud nejde o život, jde o ....." Vždyt' jsem nebyla jiná. Občas jsem se pomstila svým dětem tím, že jsem uvařila znojemskou, kterou obě svorně, na rozdíl ode mně a manžela, nesnášely. Pomsta byla nakyslá a voněla po okurkách.

Během střední školy jsem bydlela na internátě. Budova nesla honosný název Domov mládeže a bydleli na ní studenti různých škol i učilišt'. Nebyla nouze o navazování přátelství, z nichž mnohá ještě trvají, vzniklo zde mnoho lásek a vztahů, některé z nich stále pokračují. A také nebyla nouze o malé a někdy i větší pomsty. Ale nešlo nikdy o život. Spíš se potom všichni zúčastnění náramně bavili.

Ve třetím ročníku jsem poznala jednoho kluka, který nebyl z intru. Zpočátku kamarádství, pak přátelství a nakonec láska jako trám. Měla jednu vadu na kráse, kterou jsem však odhalila hodně pozdě. K prohlédnutí došlo, "až když jsem v tom byla po uši". On žárlil. To, co někdo může pokládat za roztomilé, nebo za důkaz větší lásky, bylo v tomto případě téměř patologické. Zpočátku jsem to však nevnímala, možná jsem si ve své naivitě myslela, že to ke vztahu patří, ale... Postupem doby se žárlivost prohlubovala. "Proč si maluješ oči?" "Komu se chceš líbit?"

Cestou ze školy na intr mě několikrát sledoval, zda nejdu s nějakým klukem. Bylo to těžké, když v jedné budově sídlila ekonomická a průmyslová škola, kterým končilo stejně vyučování a pak se všichni přesouvali na intr, abych šla sama. A pak pokaždé zdůvodňovat, že jdu ve společnosti nějakých kluků. Moje spolužačky se mě několikrát ptaly: "Koho vyhlížíš?"

Byla jsem zamilovaná a slepá. Byl starší než já a toužil mě spoutat. Já toužila po tom, abych mohla jít studovat dál. Chtěla jsem si ještě něco užít, někam se podívat, zažít ještě něco. Jen tak jít bosa loukou a cítit vítr ve vlasech. Vždyt' mi bylo devatenáct. Chtěla jsem studovat, ale táta byl v té době po druhém infarktu dlouhodobě doma a sestře zbývaly ještě dva roky školy. "To finančně neutáhneme".

Začal plánovat naší společnou budoucnost. Mým rodičům se líbil. Možná i proto, že byl o šest let starší, měl dobré zaměstnání. "Je to dobrá partie." Věta mé maminky mi zněla ještě hodně dlouho v uších.

Společně jsme sportovali a já poznala i další jeho vrstevníky, se kterými mě seznámil. Prima lidi. Přicházeli jsme společně, společně jsme odcházeli. Jednou se opozdil a já přišla sama a dříve. Seděla jsem s lidmi, se kterými mě seznámil a povídali si naprosto nezávazně v podstatě o ničem. Zvuk auta a skřípající brzdy náš rozhovor přerušily. Mračil se, ale neřekl nic. Cestou domů v autě spustil: "Jak se to prosímtě chováš?"

"Jak bych se chovala, normálně."

"Tobě připadá normální, bavit se s lidmi, které tak málo znáš?"

Díky pobytu na intru, kde jsme byli holky a kluci společně, mi to normální připadalo.

"Ale vždyt' jsou to tví přátelé, se kterými jsi mě seznámil."

Měla jsem po maturitě a vrátila jsem se domů. On zůstal také doma, ale často přijížděl. Měla jsem čas na přemýšlení. Dlouhé noci jsem seděla u sebe v pokoji a přemýšlela, zda dělám dobře. Přes den jsem téměř nevycházela z domu a odolávala lákání kamarádů, abych si šla zahrát volejbal. Co kdyby přijel. Jak bych zase zdůvodňovala to, že na hřišti byli kluci. Ti kluci, se kterými jsem vyrůstala a kteří mě znali od dětství.

"Co blbneš, vždyt' se chováš jako jeptiška."

Sestře také začaly prázdniny a během července za ní přijeli její kamarádi.

"Ségra, pojd' s námi do kina."

"Ne, já nikam nejdu."

"Hele neblbni, vždyt' ON dnes slouží."

Šla jsem do kina a po
dlouhé době jsem se smála a bavila se.

"Hele, nezajdeme na jedno?"

Krásný letní večer. Seděli jsme na parapetu před hospodou, každý v ruce půllitr. Povídali jsme si, smáli se a užívali prázdnin.

Bzdy auta zaskřípaly vedle nás. "Tvoje máti mi řekla, kde bych tě mohl najít. Jak se to chováš a co tu děláš?"

Stála jsem tam jako malý, zbitý pes. Poprvé se neovládl a poprvé mě "sprdl" před lidmi, které znal stejně málo, tak, jako já.

"Kdo to je?"

"Ále, toho si má ségra brát."

"No, to se má na co těšit."

Zbytek rozhovoru mezi sestrou a jejími kamarády jsem už neslyšela. Cestou k nám domů jsem si vyslechla, jak se chovám, že jsem vyzývavá. A maminka mi pak před ním domlouvala a se vším co řekl, souhlasila. Bezvýhradně!

Odjel a maminka za mnou přišla a znovu mi domlouvala.

Té noci jsem se rozhodla. Seděla jsem a brečela jako malá holka. Zrekapitulovala jsem těch 16 uplynulých měsíců. A pak .... vše, co jsem od něj měla, jsem zabalila do balíku, napsala dopis a vztah jsem ukončila.

Během týdne jsem se odstěhovala do Prahy k tetě své kamarádky na podnájem. Daleko od všech. Daleko od něj, daleko od rodičů a daleko od výčitek. "Taková dobrá partie."

Bydlela se mnou spolužačka a ta viděla, že nejsem ve své kůži. Tak jsem jí svůj příběh po částech vyprávěla.

Nevím, kterou z nás to napadlo, ale vymyslely jsme parádní pomstu.

Plánovaly jsme jí do nejposlednějšího detailu a mě myšlenka na to, jak mu všechno vrátím i s úroky, pomalu vracela do normálu. Zase jsem měla chut' něco zažít, někam se podívat. A znovu jsem poznala někoho, o kom jsem si myslela, že to bude ten pravý. A znovu jsem se zmýlila.

Následující rok jsme v sobotu 1. dubna odjely tramvají dolů na Smíchov a šly na poštu. Měla sobotní provoz, což nám vyhovovalo. Na jeho adresu jsme tehdy poslaly telegram: "Gratuluji, Alena má syna" a uvedly jsme míry a váhu. U psaní telegramu jsme se chechtaly a úřednice za okénkem se tvářila dost nerudně. Sobota, musela být v práci a navíc ještě dvě prdlé holky, které se tu chechtají nad psaním telegramu.

Cestou z pošty jsme si přehrávaly scénář, co bude dělat, až dostane telegram. Celý den byl prozářený sluníčkem.

Večer jsme se vydaly na poštu znovu. Ta smíchovská už měla zavřeno, musely jsme jet na hlavní poštu do Jindřišské a odtud jsme odeslaly na tutéž adresu druhý telegram s textem: "Apríl!"

Pomsta byla dokonána.

V září jsme se sešly s několika děvčaty, abychom si udělaly první třídní sraz. Odehrával se u naší spolužačky a my si ho báječně užily. V nedělním odpoledni jsme se šly vzájemně vyprovodit. Nejdříve jsme nechaly část děvčat na autobusovém nádraží, další jsme doprovodily na vlakové a my se spolužačkou se chystaly na stop.

Proti nám jelo známé auto s tolik kdysi milovanou tváří. Dívala jsem se na něj už bez emocí. Nevšiml si nás, ale moje spolužačka na něj zavolala a zamávala.

Zrudl. Dupal střídavě na plyn a na brzdu. Auto poskakovalo po ulici. Bylo vidět, jak se v něm vše pere. Má zastavit, nebo má jet dál? Autem doskákal až za roh a zmizel.

Od té doby jsem ho už nikdy neviděla.

Tato pomsta mě dodnes nemrzí, naopak.