Lednová obora

Tato zima je opravdu velice zvláštní.

Když nad tím přemýšlím, zvláštní bylo i počasí, které panovalo už od loňského léta. Nedávno jsem trochu dělala pořádek ve fotografiích. Díky tomu, že se mi u každé zobrazuje datum, zjistila jsem, že se naše vnučky koupaly ještě začátkem září v bazénu. Po studeném a divném létě přišel krásný podzim.

Co říci o zimě?

Snad jen to, že je opravdu zvláštní. Na Silvestra jsem na zahradě fotografovala kvetoucí sněženky.

Z pátku na sobotu Prahu znovu trochu "pocukroval" sníh.

Nevím, zda celou Prahu, ale Bílá Hora dělala čest svému jménu. Navíc začalo mrznout a páteční kapky deště vytvořily na mnoha místech parádní klouzačku.

Měli jsme tu vnučky a ty, na rozdíl od nás dospělých, projevovaly ze sněhového poprašku obrovské nadšení a chtěly ven.

Nedaleká obora Hvězda je cílem našich procházek.

Chodívala jsem sem se svými dětmi, když byly malé, chodíváme sem na běžky, když sněhové podmínky dovolí, chodíme sem i se svými vnučkami. Dalo by se říci, že Hvězdu máme prochozenou dokonale ve všech ročních obdobích.

Tentokrát jsem, na rozdíl od minulého víkendu, kdy jsme zde také byli, nezapoměla doma foťák a mohla naší procházku zdokumentovat.

Foukal studený ostrý vítr a po obloze se honily mraky. Chvilkami byla obloha vymetená a azurově modrá, aby během několika málo okamžiků změnila barvu na olověnou šed´.

Cesty, v místech kam nezasvítilo slunce, byly pokryty vrstvou ledu a klouzaly. Trávník uprostřed byl jako pocukrovaný.

Došli jsme k letohrádku, tolikrát již fotografovanému.

Zatímco holčičky "řádily" na nedalekém dětském hřišti, fotila jsem letohrádek. Všimla jsem si, že nad ním letí letadlo a "maluje" čáru po obloze.

Foukal stále studený vítr a mraky se pohybovaly velkou rychlostí. Každou chvilku zakrývaly slunce a vzduch se ochlazoval.

Další letadlo, tentokrát letící "na přistání".

Byla mi zima a při pohledu na svého muže, který asistoval holkám při jejich aktivitách, jsem zjistila, že jemu také není nejtepleji. Museli jsme vnučky dlouho přesvědčovat k návratu. Moc se jim nechtělo, ale nakonec se nechaly přemluvit k návratu.

I z nevelkého množství sněhu někdo postavil malého sněhuláčka a holky projevily přání, abych je s ním vyfotila.

Slunce bylo skryté za stromy a v lese se začínalo šeřit.

O Hvězdě jsem už psala před necelými dvěma roky. Střechu letohrádku vídám z našeho okna. Mám to místo ráda. Oblíbily si ho i vnučky, protože na dotaz: "Holky, tak kam dneska půjdeme?" většinou odpovídají: "Do Hvězdy."