Robin Hood

Pověstí o zbojnících, kteří bohatým brali a chudým dávali, je mnoho. Mnohé z nich se dočkaly literárního zpracování, zfilmování a dokonce je jejich příběh napsán jako muzikál. Jedním z nich je Robin Hood. Stejmojmenný muzikál, který zpracovává příběh Robina z Loxley a jehož autory je osvědčená dvojice Ondřej Soukup a Gábina Osvaldová, se hraje v pražském Divadle Kalich.

Lístky jsme dostali od snachy k vánocům na představení, které se odehrávalo včera večer.

Musím se upřímně přiznat, že se mi moc nechtělo. Už od čtvrtka jsem přemýšlela v čem do divadla jít. Nepatřím mezi lidi, kteří vyrazí do divadla v džínách a ve svetru, stále pokládám takovou návštěvu za sváteční událost. Bavila jsem se o tom se svými kolegy a naše názory se dost lišily. Obě kolegyně by šly klidně oblečené jako do práce (vždyt' je to jenom muzikál), jeden z mladších kolegů razil stejný názor jako já, jít oblečen slavnostně. I když pak přiznal, že byl nedávno v obleku v divadle asi jediný.

Váhání co si vzít na sebe ještě zhoršovalo mrazivé počasí a z toho hlavně pramenilo to moje "netěšení se".

Odpoledne pro mě přijel manžel do práce autem a já se ho cestou domů zeptala, v čem večer půjde. "V obleku."

Jeho odpověd' byla jednoznačná a mě bylo jasné, že musím své oblečení přizpůsobit. Váhání se prohloubilo navíc ještě o pochybnost, zda mi nebude těsná moje dlouhá sukně. Od vánoc "nemluvím s váhou", ostentativně jí přehlížím, dělám že tu není. Doma jsem vytáhla sukni ze skříně. Hurá! Nesrazila se mi. Ale co k ní? Nakonec jsem si vzala černou halenku s průhlednými rukávy a při pohledu do zrcadla jsem si připadala tak trochu jako vdova. Silné černé zimní punčocháče tento dojem ještě umocňovaly. "Chce to barvičky", napadlo mě. Brýle na dálku, bez kterých by divadlo bylo jen jako poslech rádia s rozmazanými siluetami herců a které jsou převážně tyrkysové, to rozhodly. K vánocům jsem dostala od obou svých potomků tyrkysové korále. Ozdobila jsem se korálky, vzala tyrkysovou šálu, nejen kvůli mrazu, ale také jako eventuální zateplení. To kdyby mi v halence byla zima. Černý kabát s kapucou je hodně silný a teplý, v něm mi zima nebude. Pro jistotu jsem do kabelky strčila ještě baret, který si potom dám na hlavu cestou z divadla. Svůj oděv jsem doplnila novými tyrkysovými rukavicemi. Muž se na mě podíval a pronesl: "Paráda." Nevím zda se mu moje oblečení líbilo, nebo tím slovem jen komentoval to, že už jsem se konečně vypravila.

Autem jsme dojeli na Hradčanskou a na první dobrou jsme našli místo na zaparkování. Pak metrem do centra, jednu stanici tramvají a stáli jsme před Divadlem Kalich. Ač chodíme do divadel oba rádi a za těch téměř 38 let, co jsme spolu, jsme jich navštívili spoustu, tady to pro nás byla premiéra.

Shodou okolností to byla také premiéra i pro dva hlavní protagonisty - Tomáše Savku v roli Robina Hooda a Míši Doubravové, coby Marianny.

^{Tomáš Savka v kostýmu Robina Hooda - zdroj obrázku internet}

^{Míša Doubravová - zdroj obrázku internet}

Dojem z prostředí divadla je rozpačitý. Stěny sálu jsou obloženy heraklitem, takže jsem měla chvilkama pocit, že jsem v nějaké zateplené výrobní hale. Když se zhasne, vidět to už není. Ale... uličky mezi sedadly jsou tak strašně úzké, že dochází k hodně blízkým a nechtěným tělesným kontaktům. Přišli jsme dříve, než manželský pár přibližně našeho věku, který seděl vedle. Když jsme je pouštěli, podívali jsme se s paní na sebe a bylo nám jasné, že to bude docela veselé. A bylo. Dvě starší dámy, obě "poněkud prostorově výrazné", jedna namáčknutá v uličce se zatajeným dechem a druhá, která se přes ní rve na své místo. Začaly jsme se chechtat a já pronesla, že toto divadlo sbližuje lidi. Paní souhlasila. Pak se přes nás rval ještě jeden manželský pár. Rval se přes celou uličku, aby si sedl až na druhou stranu řady. Proč to neobešli, nechápal nikdo. Díky této "lidské blízkosti" jsme si začali se sousedy povídat. Stejně jako my, dostali i oni lístky k vánocům. Pak paní pronesla: "Měli by tu mít uvedeno, že je to divadlo jen pro Twiggy." Pohodlně usazeni, protože naše řada už byla plná, jsme sledovali, kolik lidí, kteří mají také nějaké to kilo navíc, čeká také blízký tělesný kontakt, při putování na své místo. Občas se někdo "zašprajcl" tak, že se musel vrátit, někdy část diváků raději vystoupila z řady, aby pustili na místo někoho tělnatějšího. Z naší druhé strany se ozvalo: "Hele, oni tu nemají opěrky na ruce." "Ty by se sem nevešly", pronesl můj muž. Ozval se smích a věta: "Nojo, máte pravdu, tady je sakra málo místa."

Zima, kvůli které jsem si nechala šálu v kabelce, mi nebyla. Namačkáni na sebe jsme seděli a dívali se na krásné představení. Z jedné strany mě hřál manžel a z druhé strany můj soused. O přestávce jsme se všichni vyhrnuli ven. Prostor před sálem je také hodně malý, navíc jeho větší část vyplňovala fronta "na Dámy". Stála jsem opřená o zrcadlovou stěnu a pevně si držela sklenici s pitím, aby mi jí někdo, kdo se bude prodírat kolem, nevyrazil z ruky. Několikrát měla sklenice na mále. Vzpoměla jsem si na úryvek z povídky Šimka a Grosmana - Jízda pražskou tramvají: "Už jsi jel někdy na splašený krávě?" "Ne." "Je to úplně stejný, akorát se míň mačkáš."

Pozorovala jsem, jak jsou návštěvníci oblečeni. Mužů v obleku bylo poskrovnu, mnoho mělo košili a kalhoty, ale bylo tam i pár pánů v triku a džínách. Dámy byly v mnoha případech ve večerním, další to neřešily.

Po přestávce jsme se všichni znovu vrátili do sálu, tlačenice už byla menší, ti, kteří seděli na krajích, většinou postávali v uličce a sedali si až později.

Představení se nám moc líbilo. Krásná hudba, báječné, brilantní texty a skvělí účinkující. Popisovat děj by bylo nošením dříví do lesa. Příběh byl mnohokrát zfilmován a dějová osa muzikálu je téměř stejná jako ve filmu s Kevinem Costnerem. Tolik kritizované soutěže amatérských zpěváků jako je Superstar, nebo X-faktor, ukázaly, kolik je u nás talentů. Díky těmto soutěžím, zejména v muzikálových divadlech, se zviditelnili opravdu talentovaní lidé. Nebýt X-faktoru, Jiří Zonyga, který má hlas jako zvon, by si s největší pravděpodobností zpíval za volantem svého kamionu. O kvalitách Tomáše Savky jsem věděla už od doby, kdy jsem ho viděla v Miss Saigon a Kamila Střihavku pokládám za jednoho z nejlepších zpěváků už od doby, kdy jsem ho před lety viděla v Jesus Christ Superstar. Škoda jen, že v tomto představení nepředvedl celý svůj hlasový rozsah. Míšu Doubravovou a
Radku Pavlovčinovou jsem znala jen jako herečky. Obě navíc báječně zpívají a tančí. A jako ve většině muzikálů, i tady byla dvojice herců, kteří procházeli dějem. Hluchý a slepý skřeti v podání Zdeňka Podhůrského a Ivana Vodochodského, vyvolávali salvy smíchu.

Muzikál je zdařilý natolik, že jsme všichni při jeho sledování zapoměli na nehezké heraklitové stěny, na uzoučké uličky a užívali jsme si báječný kulturní zážitek.

Po několika "děkovačkách" se pak rozsvítilo v sále a davy lidí se začaly tlačit do prostoru před šatnou. V programu nebyl vložen list s obsazením. Většinou tomu tak bývá, když jsou jednotlivé role alternovány, tady ne.

Můj muž ho vyfotil mobilem.

Jak už jsem se ve článku zmínila, pokládám návštěvu divadla, at' je to jakékoliv, za slavnostní okamžik a chodím také podle toho oblečena. Ne ale všichni. Stalo se mi, že jsem v historické budově Národního divadla seděla za pánem, který měl na sobě svetr s norským vzorem.

Ráda bych znala Váš názor na to, jak chodit do divadla. Ve společenském oděvu? Nebo běžně, tak, jako každý den?

Prosím o Vaše názory v anketě pod článkem, nebo v komentářích.

Předem Vám za ně děkuji.