Vůně vanilky

Už to vypuklo.

Celý dům je provoněný vanilkou a já trávím veškerý volný čas v kuchyni.

Ve čtvrtek skončilo mé "nicnedělání" a doktor usoudil, že můžu jít do práce. Sice ještě kašlu, ale veškeré výsledky mám v normě. Rozhodla jsem se, že využiju toho, že jsem ještě doma a začnu péct.

Začala jsem úrazem. Vzpoměla jsem si, jak jsem se v létě při zavařování okurek opařila a tři týdny pak chodila se zalepenými a ovázanými prsty. Dokonce i na fotkách ze svatby syna je vidět, jak jsou prsty červené.

Tentokrát jsem se neopařila, ale ukopla si malíček. Není to správný výraz. Já si ho otočila do pravého úhle. Máme bytelný nábytek a nohy stolku se rozšiřují. Ve středu večer jsem šla zhasnout světýlka v okně a malíčkem jsem kopla do nohy stolku. Ne, hned to nebolelo. Bolest nastoupila po chvilce, ale o to intenzivněji. Noc na čtvrtek byla krutá. Nevěděla jsem, kam s nohou. Než jsem našla takovou pozici, abych se malíčkem neopírala, či aby ho nepřikrývala deka, byly to manévry. Do rána mi noha zmodrala a já přemýšlela, jak se dostanu k doktorovi. Stála jsem ve sprše a dívala se na oteklou a modrou nohu.

Je zvláštní, že já si podobné úrazy přivodím vždy v zimě.

V době studií jsem nohou v pantofli nakopla na intru ukončení hromosvodu, které bylo na balkoně a totálně si zdemolovala druhý prst. Na cestu domů jsem si půjčila tenisky od spolužačky, které jsme říkaly "Drobek" proto, že nás všechny o dvě hlavy převyšovala. Dopajdala jsem tehdy na nádraží, sedla do vlaku a jela na sever. Pak jsem s hrůzou zjistila, že na Jedlové intenzivně sněží. No, nazdar. V Rumburku bylo půl metru sněhu a já se belhala od nádraží, v plátěných teniskách, hledajíc stopy těch, kteří šli přede mnou. K nám na kopec už jsem se brodila jen sněhovými závějemi a mokro a chlad způsobily, že mě noha přestala bolet.

Doma to také tehdy vonělo vanilkou.

S ovázanou nohou a v maminčiných kozačkách jsem se pak vrátila zpátky na intr. Od té doby mám nehet jako dráp. Ale bolelo to hodně dlouho.

Druhý, podobný úraz jsem si způsobila opět před vánoci, když jsem nakopla křeslo. Neúmyslně, ale o to bolestivěji. Tehdy to odnesl palec. Nehet se mi obrátil nahoru, spousta krve a já se opět léčila sama. Nohu jsem si ráchala v hypermanganu a při pomyšlení, že bych měla jít k doktorovi, který by mi nehet strhával, mě obestírala hrůza. V botách, které mi půjčila tchýně, jsem odpajdala zimu. Nehet narostl znovu, ale od úrazu se dělí na dva.

Co ted'? Vždyt' já si nemám od koho půjčit větší boty. Sice tu zůstaly po dceři v botníku červené "martensky", ale už jsou hodně "délesloužící" a kvůli jejich šněrování bych si musela pěkně přivstat. Ale pokud se do žádných jiných nedostanu, budu muset těmi "martenskami" vzít zavděk.

Vylezla jsem ze sprchy a zamířila k lékárničce. Vytahala jsem náplasti a malíček přitáhla k noze.

U botníku jsem chvíli "licitovala", které boty zvolit. Trefila jsem se až na třetí pokus, kdy jsem se do boty vešla. Bolelo to jako čert, ale po pár krocích jsem zjistila, že je to mnohem lepší, že se s tím dá chodit.

S doktorem jsem svůj úraz zkonzultovala a on řekl, že se s tím stejně nedá dělat nic jiného, než co už jsem udělala.

Po návratu domů jsem se rozhodla, že se pustím do pečení.

Vyndala jsem z lednice vajíčka a tuk a vzala si své oblíbené recepty.

Zadělala jsem několik těst a v pátek začala péct.

Končila jsem v hluboké noci a ani nazapínala počítač. Včera jsem začala hned ráno a pokračovala v započatém díle.

Po obědě jsem šla na hodinu na zahradu. Svítilo sluníčko a já vyhrabovala listí. Je sice prosinec, ale na mnoha keřích je ještě listí a je stále zelené. Dokonce jsem ještě objevila dvě poupátka na růžích. Mráz, který byl začátkem listopadu, asi nebyl tak silný, aby růže poškodil. Dokonce i chryzantémy u vchodu do domu jsou ještě v plném květu.

Odpoledne jsem pokračovala v pečení. A potom přišli na návštěvu jedni mladí a pak druzí mladí. Mladší vnučka se několikrát ujistila, zda je mi opravdu už dobře a pak řekla, že je ráda. Já ty holky vlastně neviděla 5 týdnů, pokud nepočítám Skype. Po jejich odchodu jsem pokračovala v započatém díle.

Udělala jsem si takovou menší blogovou pauzu a peču. A baví mě to.

Zítra jdu do práce. Prý chodí málo zákazníků, tak věřím, že se dostanu k tomu, abych si pročetla co je nového na mých oblíbených blozích.

Omlouvám se, že nereaguji na komentáře a ani nekomentuji.

Vracím se zpátky do kuchyně.

Krásnou druhou adventní neděli, Vám všem.