Tak trochu jiné vánoce

"Ženský by měly bejt dneska doma", ozvalo se za mými zády.

"To máte pravdu, měly by být doma", odpověděl druhý hlas.

Otočila jsem se a zjistila, že na konečné tramvaje stojí pár mužů a já, jediná žena. Usmála jsem se na ně a věděla jsem, že mají pravdu. Bylo by lépe doma.

Ale bohužel. Zaměstnání v soukromé firmě nám tuto možnost neumožňuje. Musíme se vystřídat tak, aby tady stále někdo byl. A to i přesto, že nechodí téměř žádní zákazníci. Hrajeme na ně přesilovku.

Doma jsem byla včera.

Vstávala jsem téměř tak brzy, jako bych šla do práce. Měla jsem před sebou notný kus práce. Zadělala jsem na vánočky a šla se odměnit. Mojí odměnou byla krátká návštěva blogu. Ale opravdu jen krátká. Umístila jsem na blog přání k vánocům a začala se dívat na své oblíbené blogy. "Sakra, vánočka". Vypnula jsem počítač a urychleně se přesunula do kuchyně.

Kdyby jen jedna vánočka. Upekla jsem jich sedm. Peču klasickou, kynutou a pak také tvarohovou. Své dva potomky jsem si poněkud rozmazlila tím, že rok co rok pro ně vánočky peču. A letos navíc ještě jednu pro kamaráda, který je sám.

Celý tento týden utekl jako voda.

V úterý jsem dorazila z práce jako vždy za tmy. Manžel už byl doma a na stole voněla káva. Vánoce už opravdu t'ukají na dveře. Vypili jsme kávu a manželovi zazvonil telefon. "Hele, já budu muset jet dělat," a jmenoval zákazníka, kterému se něco pokazilo na topení.

Odjel a já přemýšlela, do čeho se pustit. Vzala jsem si papír a začala sepisovat, co budu ještě muset koupit. První řádek - vánočka.

Tak, než začnu psát dál, zkusím se domluvit se svými dospělými potomky.

Zkusila jsem licitaci, jakou by letos chtěli vánočku.

Dcera mi do telefonu řekla: "Mamčo, pokud si můžu vybrat, tak tvarohovou."

"Tak dobře", odpověděla jsem.

"A ty nebudeš dělat letos kynutou?"

"To víš, že budu."

"Ale tu mají mazlíčkové taky rádi."

Do sloupku vedle slova vánočka, kd už bylo napsané droždí, jsem připsala i tvaroh.

Syn byl u nás dole v garáži, něco si kutil na svém autě. V neděli jsem mu dávala recept na bramborový salát a slíbila mu domácí okurky. Vzala jsem tašku a šla do sklepa, do tašky jsem mu dala tři lahve okurek a vzpoměla si, jak jsem se při jejich zavařování v červenci opařila.

Prošla jsem do garáže. "Jiříku, nesu ti ty okurky."

"Jé, mami, ty jsi hodná, díky."

"Když už jsem tady, jakou bys chtěl vánočku?"

"Mno, pokud bych si mohl vybrat, tak obě."

"Tak se tady pro ně v sobotu dopoledne, nebo v pátek navečer stav."

"Moc děkuju, mami."

Vrátila jsem se zpátky do bytu a pokračovala v sepisování toho, co bych ještě měla koupit. Pokud něco zapomenu, budu muset v sobotu ráno "vyštvat" muže do obchodu.

Co ted'? Sýrové tyčky. Odvážila jsem mouku, Nivu a další ingredience a pustila se do těsta.

Rádlem jsem vykrajovala tyčky a dávala je na pečící papír. "Holky!" Umyla jsem si ruce a vzala do ruky telefon.

"Budeš chtít zase letos ty tyčky plešaté?" , vysypala jsem svůj dotaz dceři.

Chvilku bylo ticho a pak dcera nadšeně zařvala: "Jóóóó. Ty pečeš tyčky?"

"Jo, peču, je to moje druhé nejoblíbenější cukroví."

Dcera se začala smát: "Snad slanoví, ne?"

Dva plechy jsem udělala "plešaté", zbylé jsem posypala hrubou solí a kmínem.

Kolem osmé se vrátil manžel. "Je to cítit až do přízemí, že pečeš tyčky".

"Už dopékám poslední plech."

"Řekl bych, že jsi docela úspěšně vyhnala z bytu vůni vanilky."

Dopekla jsem a říkala si, že mám ještě chvíli času.

Lákala mě myšlenka usadit se v křesle a pustit si počítač. Ale vánoce nepočkají.

Vzala jsem balící papír, mašličky a odešla do pracovny balit dárky. Nejdříve jsem je dávala na hromádky a pak jsem přemýšlela, která komu patří. Než zavládne chaos, ve kterém se nevyznám a který by pod stromečkem mohl způsobit detektivní pátrání, vzala jsem fix a začala balíčky popisovat. Pěkně velkými a tiskacími písmeny. Starší vnučka, které byly v srpnu čtyři, už písmenka zná a bude dárky rozdávat. Když jsem nadepisovala balíček pro manžela, začala jsem se usmívat. Ne pro to, co v balíčku je, ale pro to, co jsem na něj psala. Není to tak dávno, kdy jsem psala "Jirka", pak jsem psala "Tatínek" a ted' píšu "Dědeček". Nějak nám to uteklo.

Ve středu v práci už byla předvánoční nálada. Přijel druhý spolumajitel firmy popřát hezké svátky. "Víte, co bych si přál ze všeho nejvíc?", ptal se mě, když mi potřásl rukou.

"Zdraví", odpověděla jsem mu.

"Ne, já bych si přál, abychom si takhle podávali ruku i příští vánoce".

"Tak to už asi nevyjde".

"Vy to s tím důchodem opravdu myslíte vážně?"

Ujistila jsem ho, že to opravdu myslím vážně.

Po práci jsem z tramvaje vystoupila u Kauflandu. Z kabelky jsem vytáhla seznam a systematicky postupovala obchodem. Všimla jsem si, že zlevnili vánoční dekorace a začala si je prohlížet. Objevila jsem malý dřevěný stromeček za 15 Kč. No, nekup to! Stromeček jsem dala do vozíku k již nakoupeným věcem, když mi zazvonil telefon.

"Kde jseš?"

"Stojím tady na prostředku u drogerie".

"Já taky, ale nevidím tě".

Kousek ode mě stála mladá dívčina, která se usmívala: "Ten, komu voláte, stojí z druhé strany". Poděkovala jsem jí a začala se chechtat. "Prosím tě, zavěs to, já tě vidím".

S manželem jsme pak procházeli Kauflandem, kde byl docela klid. Měla jsem kliku. Od tvarohu byly v regálu dvě prázdné krabice, v té spodní se, k mému štěstí, na dně krčily tři tvarohy. Na tvarohovou vánočku je totiž nutný tvaroh, který je balený v papíru jako máslo. Jen jednou jsem zkusila tvaroh z vaničky a z vánočky bylo cosi hnusného a rozteklého.

"Co máš ještě na tom seznamu?" ptal se manžel.

"Já myslím, že už mám všechno."

"Fakt? Vždyt' máme skoro prázdný vozík." Měl pravdu, rozhlédla jsem se kolem a viděla přeplněné vozíky vším možným.

"Ale opravdu máme všechno, co jsem chtěla koupit".

Doma jsme si uvařili kávu. Muž šel do garáže se stojánkem na stromek, aby ten náš pokřivený, stříbrný smrk nějak upravil a já vytvářela domácí nudličky do kaldounu. Je to polévka, která se v naší rodině vaří na vánoce už po mnoho generací. Jen na rozdíl od mé babičky a maminky nedělám do ní makaronky, ale nudle. Muž přinesl do pokoje strom. Když z něj sundal "gumicuky", jeho větve se rozprostřely a zabraly půl obýváku. No, nazdar! Holkám jsme koupili autosedačky, protože z těch co mají, nám pomalu a jistě rostou. Kam je dáme mi vůbec není jasné a kam se vejdeme my? To bude docela slušný masakr.

"Jirko, prosímtě, nanos mi z půdy ještě ozdoby, já až zítra dopeču, tak ustrojím stromeček."

Zatímco manžel nosil ozdoby, já šla pokračovat v balení. Šlo mi to "jako psovi pastva". Raději jsem se šla odměnit, zapnula jsem počítač a začala pročítat blogy. Uvědomila jsem si, že bych měla vytvořit vánoční přáníčka, abych je včas odeslala na emaily našim přátelům. Opustila jsem blog a pustila se do díla.

Ve čtvrtek jsem vstávala v půl sedmé. O dovolené je to "proti přírodě", ale vánoce nepočkají. Malou chviličku na blogu a pak kuchyň. Tři kynuté a čtyři tvarohové vánočky a potom biskupský chlebíček, pečený v keramické formě ve tvaru kapra, vrátily do bytu znovu vůni vanilky.

Když manžel odpoledne přijel, měla jsem už z větší části ozdobený i ten stříbrný smrk. Mnoho let zdobím umělý stromek, který je štíhlý a pravidelný. Tenhle je tak nějak rozkročený přes půlku pokoje. Moc se mi mé dílo nelíbí, ale už to tak nechám.

Naskládala jsem prázdné krabice od odzdob do přepravky a odnesla jí na chodbu. V kuchyni jsem rozehřála čokoládovou polevu a natřela kapra. Šupiny jsem vytvořila z mandlových lupínků. Uvařila jsem si brambory na salát a přinesla jablka na štrůdl. To mě čeká v pátek, až přijdu z práce.

Zjistila jsem, že je téměř jedenáct hodin. To mi ta dovolená pěkně utekla.

Vánoce, které jsou obrazně řečeno za dveřmi, budou letos jiné.

Budou tak trochu nostalgické.

Letos poprvé jsem před vánoci nejela do Rumburka za maminkou s dárky a s cukrovím. Při pečení jsem na ní neustále vzpomínala. Vždyt' na mnoho cukroví jsou recepty právě od ní.

Bude to už deset měsíců, co odešla.

Vánoce budou poznamenány úmrtím našeho prvního českého presidenta Václava Havla. Ne, nechci se rozepisovat o tom jaký byl. Slov a vět bylo vysloveno mnoho, stejně tak toho bylo mnoho napsáno. Jedněmi milován, druhými nenáviděn. Ale zase nás na malou chvilku všechny spojil. Napadá mě paralela s rokem 1989, kdy ty vánoce byly také tak trochu jiné.

Sedím v práci a píšu si blog. Chvíli co chvíli projde šéf, aby nám dokázal, že tady je. Dokonce má na dnešek v úmyslu udělal ještě nějakou poradu.

Tajně jsem doufala, že se mi podaří z práce "zdrhnout" o něco dříve. Takových, jako jsem já, tu je víc. Není co dělat, zákazníci nechodí a my? Jsme jako sprinteři, zakleknutí ve startovních blocích. Až zazní výstřel, vyrazíme vstříc vánocům.

Budou letos tak trochu jiné.