Povánočně

Tak jsou za námi.

Nekrásnější svátky v roce, kterým byla v mnoha rodinách věnována spousta příprav.

I když jsou to pro mě svátky, při kterých hodně vzpomínám, jsem lehce nostalgická, mnohdy smutná, stejně je mám ráda. Tři dny vánoc uplynuly, tak jako každý rok nějak rychle. Musím přiznat, že pro mě toto období končí až Novým rokem. Mám už to tak od dětství.

Vánoce ve mně doznívají, i když chodím mezi svátky do práce. Dnes a zítra mám však volno a užívám si klidu. Konečně můžu zasednout ke klávesnici počítače, pročíst poštu, začíst se do blogu, navštívit oblíbené stránky. A konečně mohu zrekapitulovat právě proběhlé Vánoce.

Dnes budeme sami, dnes nikdo nepřijde. Také jsem toho náležitě využila a vstávala až v půl deváté.

Ve čvrtek před Vánoci jsem měla také dovolenou, ale byl to pro mě pracovní, nebo spíš pečící den.

V pátek jsem byla v práci. Dost dobře nechápu, proč nás tam musela být většina. Jen někteří si mohli vzít volno. Navíc si pan šéf usmyslel, že udělá poradu. V pátek, odpoledne, před Vánoci. Někde jsem četla, že by se bláznům nemělo odporovat. Ta slavná porada byla v podstatě k ničemu, ale musela být.

Odpoledne jsem cestovala domů poloprázdnou tramvají. Podél cesty a na všech křižovatkách byli policajti ve svítivě žlutých vestách. Když jsem se chystala přejít ulici na druhou stranu, byla jsem jedním z nich zastavena. Nad námi prolétal vrtulník a kolem mě prosvištěla auta, spěchající k letišti a odvážející nějakou hlavu státu z pohřbu Václava Havla. Než jsem došla k domovu, opakovalo se to ještě dvakrát. Manžel byl už doma. Zajeli jsme do obchodu pro pečivo a ovoce a já doufala, že jsem na nic nezapoměla.

Doma jsem se pak pustila do "výroby" bramborového salátu a do pečení štrůdlů.

Na Štědrý den ráno jsem vstávala hodně brzy. Vyzbrojena tavící pistolí a umělohmotnými udělátky na výrobu svícnů jsem se přesunula do garáže, kde zůstaly větve ze stříbrného smrku. Drátem jsem svázala několik větví, které budou zavěšeny na zdech a ozdobeny a pak vytvořila aranž do vázy.

Vzala jsem jednu z větví a vyšla před dům, kde jsem jí pověsila.

Na to, že byl Štědrý den, bylo teplo. Zadívala jsem se na své dílo a zjistila, že to vypadá divně. Na dveřích visel věnec z jehličí, vedle větev s mašličkami a kolem dveří kvetoucí listopadky. Připadala jsem si zvláštně, když jsem zarývala květináče s listopadkami do záhonu. Štědrodenní zahradník. Dokonce jsem ještě na zahradě objevila poupata a očka růží. Štědrodenní růže.

Ostříhala jsem pak několik větví cesmíny a nějaké větvičky z dalších koniferů a vrátila se do garáže. Umělohmotná udělátka na svícny, která jsem koupila v Lysé nad Labem na vánočních trzích, se osvědčila. Svícny jsem dozdobila mašličkami a vrátila se do bytu pro svíčky. Byla jsem přesvědčená o tom, že mám celou krabici červených svíček. Pokud jí mám, nenašla jsem jí. Objevila jsem krabici růžových, krabici modrých a jednu červenou svíčku.

Svícny jsem nechala v garáži, vzala větve a šla do domu. Jednu jsem pověsila dole na chodbě a druhou v chodbě bytu. Čerstvá vůně jehličí provoněla celý dům.

Dozdobila jsem větve a pak přežehlovala ubrusy. Manžel obalil řízky. Kapr se u nás doma nedělá, tedy abych upřesnila, nedělá se kapr - ryba. Můj muž tvrdí, že nejlepší kapr běhal po prasečím chlívku. Místo toho peču kapra sladkého.

.

Po obědě jsme se vypravili na hřbitov. Padal drobný déšt' a foukal studený ostrý západní vítr. Doufám, že svícen na hrobě vydržel.

Chvilku po našem návratu přijel syn s dárky pro nás a odvážel si nejen dárky, ale i dvě vánočky a krabici s cukrovím.

Řízky se smažily, prostřela jsem stůl a manžel aranžoval na mísy ovoce a cukroví. Dodělala jsem bramborovou kaši pro vnučky.

Dcera se zetěm a vnučkami dorazili v půl páté, jak bylo domluveno. Smažila jsem poslední pánev.

"Mamčo, nechceš s něčím pomoci?"

"Ne, to už jsou poslední, za chvilku to bude".

Manžel zjišťoval, co bude kdo pít a pak jsme zasedli k večeři. Holčičky byly neposedné. Byl kumšt, udržet je u stolu. Jen co se dojedlo, starší běžela ke stromečku a zklamaně se vrátila: "Nic tam není."

"Neboj, Ježíšek toho má hodně, určitě se dočkáme".

"Chci domů", ozvala se mladší vnučka a bylo vidět, že to myslí vážně. V očích měla slzičky.

Oblékly jsme s dcerou holky do kabátků a mě došlo, že jsem zapoměla koupit prskavky. Nedáváme je na stromek, ale používáme je na "přivolání Ježíška". Tento zvyk jsme v rodině zavedli v době, kdy naše děti věřily, že dárky nosí Ježíšek. Zatímco jeden z rodičů šel s dětmi po večeři zapalovat prskavky na zahradu, aby se Ježíšek "přivolal", druhý přenášel dárky pod stromek. Co ted'? Vzala jsem dvě baterky a vyšla ven za dcerou s vnučkami. Padal drobný déšt'. Obešly jsme dům a zatímco Sára kroužila baterkou a volala: "Ježíšku, my už jsme napapaný, můžeš přijít!", Ema, která baterku odmítla, se držela mámy jako klíště a stále opakovala, že chce jít domů. Stát v děšti na zahradě s malými dětmi, nebyl ten nejlepší nápad. Otevřela jsem vrata u garáže a chráněny před deštěm jsme se starší vnučkou svítily baterkami k obloze. Mladší se klepala strachy. Až pak jsme s dcerou zjistily, že se bojí toho, aby s Ježíškem nepřišel i čert. Dalo nám to velkou práci jí vysvětlit, že čert chodí jen s Mikulášem.

"Ale, co když přijde?"

"Neboj, určitě nepřijde". Nevěřila nám.

U ložnice se otevřelo okno a můj muž zavolal:

"Holky, pojd'te honem nahoru, už je tady Ježíšek".

Starší mi vrazila baterku do ruky a utíkala do domu. Mladší se držela mámy kolem krku a stále se třásla strachy. Když jsem došla do bytu, slyšela jsem jásavý hlas starší vnučky. Mladší stála v chodbě a opatrně nahlížela do obýváku - co kdyby tam ten čert byl.

Větší vnučka, která zná písmenka, rozdávala dárky a užívala si to. My si to užívali s ní. Oči jí zářily jako světýlka. A ta menší? Po počátečních rozpacích a obavách se rozzářila nad panenkou, kterou měla pod stromkem. Seděla jsem a sledovala ty dvě malé holky, které výskaly radostí nad každým balíčkem. Sára rozumovala a vždy, když někomu předávala balíček, pronášela větu: "To si zasloužíš". A já, stejně jako loni a předloni zopakovala stejnou chybu a to, že jsem fotila bez blesku. Už třetí vánoce jsem zdokumentovala-nezdokumentovala. A to jsem si říkala, jak si na to musím dát pozor.

Mladí odjížděli ve čtvrt na osm. Venku lilo jako z konve. Pomohli jsme jim s mužem odnést dárky do auta, rozloučili se a vrátili se zmoklí do bytu. Autosedačky zůstaly pod stromkem, holky v nich jen krátce poseděly. Slíbili jsme, že jim je na Boží hod dovezeme. Uvařili jsme si s mužem kávu, pustili si televizi a užívali si klid večera.

Na Boží hod jsem vstávala dost pozdě, manžel byl už nejen vzhůru, ale i po snídani. Ani jsem se nepřevlékala a v noční košili dala vařit kaldoun. Až pak jsem se zcivilizovala. Muž mi udělal snídani a já se pustila do přípravy slavnostního oběda. Telefon zazvonil krátce po desáté. Volala dcera, že má doma plačící a hysterické dítě. U kočárku, který dostala mladší vnučka společně s panenkou, upadl nějaký nýtek a kočárek - golfáč se stále skládá.

"Máš od toho kočárku účet?", zeptal se mě muž.

"Nejsem si jistá, kupovala jsem ho začátkem listopadu, proč se ptáš?"

"Abychom ho reklamovali, Emě upadl nýtek a golfáč se skládá."

"A nebylo by lepší ho spravit?"

Muž se sebral a odjel do Košíř pro kočár. Musel svatosvatě slíbit, že ho opravený přiveze zpátky. Vrátil se s kočárkem, vzal ho do garáže a tam dal místo nýtku šroubek. Pak odnesl do auta sedačky. Obědvali jsme sami. Bylo to po mnoha letech poprvé, kdy u nás nebyl nikdo na Boží hod na oběd. Obě mladé rodiny byly u druhých rodičů.

Po obědě jsme s opraveným kočárkem, zapomenutými dárky a sedačkami, vyrazili do Košíř. Dcera holky oblékla a společně jsme se vydali do kostela "Ke kapucínům", podívat se na jesličky. Sára už tam s námi byla, pro Emu to bude premiéra. Když jsme procházeli kolem Lorety, zněla zvonkohra.

"Babí, co je to za hluk?"

"To jsou zvonečky a hrají moc hezkou melodii."

"Ale mě se to nelíbí, at' to přestane."

Na to jsem neměla jediný argument. Vnučky si svorně zacpávaly uši. Malí kulturní barbaři.

Před kostelem Panny Marie Andělské stála fronta. Udržet v ní holky byl kumšt. Stále někam utíkaly. Zatímco jeden z nás stál ve frontě, druhý naháněl vnučky. Vysvětlovala jsem jim, že se v kostele nekřičí, neběhá. Když jsme vstoupili dveřmi do chodby, holky se zklidnily. Postupovali jsme pomalu a já zodpovídala jejich všetečné otázky. Hlavně Sára se pořád ptala. Před vstupem k betlému jsem začala hledat mince, aby je holky mohly vhazovat do kasičky před jesličkami. Chovaly se vzorně. Jednu po druhé jsem zvedla, aby viděly dobře na jesličky. Sára neustále tvrdila, že nevidí. Nojo, zapoměli jsme doma brýle. Ač by se to nemělo dělat, vytáhla jsem fot'ák a pro vnučky jsem betlém zdokumentovala.

Nebyla jsem sama, takových, kteří si dokumentovali tu nádheru, bylo víc. Holkám se moc líbilo, jak ovečky před jesličkami bečely.

"Babí, proč ty ovečky bečí?", zašeptala Sára.

"Ony děkují, že jsi tam hodila korunky pro Ježíška."

"Tak mi ještě nějaké dej, mě se líbí ty ovečky."

Když jsme opouštěli kostel, byla už venku tma. Fronta před kostelem byla ještě poměrně dost dlouhá.

Ema, která byla do té doby hodná, začala zlobit. Jestli jsem se někdy vyjádřila o Sáře, že zlobí, tak to nebylo nic proti tomu, co dělala ta malá. Ještě štěstí, že nezlobila v kostele.

Vystoupali jsme po schodišti k Černínskému paláci a já si fotila Loretu.

Všimla jsem si, že na věži se svítí. Ozval se hlas trubky a pak zvonky. Koncert z věže. Vánoční trumpety a zvonkohra. Pro mě to bylo jako pohlazení. Tohle přesně patří k Vánocům. Stála jsem, poslouchala a bylo mi krásně.

"Babí, pojd' pryč, mě se ten hluk nelíbí."

"To není hluk, to je hudba a zvonky."

"Ale je to hluk a já chci jít pryč."

"A já taky", ozvala se ta mladší. Chvilku jsem zalitovala, že tu nejsme s manželem sami. My bychom se zastavili a zaposlouchali se. Malí, kulturní barbaři nás donutili k tomu, že jsme se vydali směrem na Pohořelec.

U dcery jsme poseděli, ochutnali cukroví a vypili kávu. Mladší vnučka pokračovala ve zlobení. Dcera se přiznala, že takhle zlobí už delší dobu.

"Takhle se vztekal tvůj bratr", řekla jsem dceři. "Řešila jsem to indiánskou metodou."

Dcera se pousmála a pronesla: "Neboj mami, taky už jsem na ní párkrát použila studenou vodu."

Vidím, že jablko nespadlo daleko od stromu. :-D

Na Štěpána jsem si naordinovala brzký budíček. Přijdou všichni mladí na oběd. Krůta se pekla, knedlíky kynuly a já přemýšlela, jak usadím šest dospělých a dvě děti ke stolu. A co nádobí. Na Vánoce vytahuji cibulák, ale ten má jen šest stejných talířů. Nakonec jsem to vymyslela. Holky dostanou polévku do misek a druhé jídlo na dezertní talíř. Vysoké židličky mají nohy hodně do široka a zabírají spoustu místa. Nakonec jsem to uspořádala, abychom se všichni vešli. Syn se snachou dorazili přesně, poprosila jsem je, aby si na chvilku sedli v obýváku, než dorazí druzí. Ema se rozhodla, že bude všechny ignorovat. Seděla ve vysoké židli, otočená bokem a mluvila jen se Sárou. Odmítla jíst. Což je u ní nezvyklé, protože je mnohem lepší jedlík, než její sestra. Vadil jí u stolu strýc a teta. Marné bylo všechno přesvědčování, Ema trucovala. Naservírovala jsem druhý chod a Ema stále seděla odvrácená u vystydlé polévky. Dcera se zlobila a říkala: "Mami, nech jí. Když nechce, tak at' má hlad." Napadlo mě, že jí přinesu do kuchyně malý stoleček a židličku, které mám pro ně ve vedlejší místnosti. Ke stolečku se okamžitě přesunula Sára s jídlem a Ema pomalu zvedla hlavu. "Ta polívka je studená", pronesla. "A budeš jí papat?" "Budu." Seděla potom se sestrou u malého stolečku, zády k nám všem a polévka do ní "padala jak Němci do krytu". Nakonec jedla i krůtu s knedlíkem.

Po obědě se syn se snachou chystali jít domů a my vyrazili s holkama na hřiště. Ale jak? Holky přijely obě ve slavnostním. Měly šatičky a hlavně byly bez čepic. Z domu do auta, z auta k nám - tak k čemu čepice. Dcera chtěla využít toho, že v Ikea začaly povánoční slevy a děti chtěla umístit do "dětského koutku". Ale holky nechtěly. Sára projevila přání sjet si skluzavku. Domnívala se totiž, že pojedou na Šestku, kde je sluzavka mezi patry. Marně jí bylo vysvětlováno, že se jede na Zličín do Ikea.

"Víš co, já s nima půjdu na hřiště, budou aspoň na vzduchu."

"Nojo mami, ale podívej se mají na sobě."

Zahleděla jsem se na Sářiny bílé punčošky. Šla jsem hrabat do skříňky, kde mám pro holky nějaké hadříky. Vytáhla jsem dvoje tepláky a nějaká trika s dlouhými rukávy. Problém nastal při hledání čepic. Znovu jsem začala hrabat na chodbě v šuplíku pod věšákem. Našla jsem svítivě červenou čepici po dceři. Syn, který jí viděl, dostal záchvat smíchu. "Moc se nesměj, já našla ještě tohle" a vyndala jsem kulicha s dopravními značkami, který nosil asi před dvacetí lety. Snacha si utírala slzy od smíchu a prosila mého syna, at' se jí v kulichu předvede.

"Mami, proč jsi to nevyhodila?"

"Já nevím, já do toho šuplíku skoro nechodím".

Holky byly "vánočně vystrojené", vypadaly jako dva malí hastroši. Já se oblékala a manžel byl s nimi už před domem. Na věšáku jsem objevila jednu svou čepici, která je menší a je pletena dvě hladce a dvě obrace. Podívala jsem se dole na holky, které padá velká čepice víc a pak dala tu svou Sáře.

"Mamčo, prosímtě, kdyby vás někdo potkal, tak já se k těm dětem nehlásím", pronesla dcera a pak přidala.

"To je poprvé, kdy jdou moje děti na hřiště v teplákách."

"No vidíš, tak mají premiéru."

Holkám zvláštní ustrojení moc nevadilo, jen Ema, občas zakřičela: "Nevidím!", to když jí velká čepice sjela přes oči. Na hřišti jsme byli sami, nikde nikdo.

Holky mohly využívat obě skluzavky dle libosti, nečekaly, až se uvolní lanová dráha, aby mohly jezdit. V jeden krátký moment na hřiště zavítala paní s vnoučkem, ale moc se nezdrželi. Možná odešla kvůli zimě, nebo když viděla ty naše dvě strašidýlka, raději s vnoučkem odešla. Hřiště jsme si užili do sytosti.

"Holky, je zima, půjdeme domů."

"Babí, ještě ne, ještě si musím sjet skluzavku (pohoupat se na delfínech, jet po lanové dráze, prolézt rourou, vystoupat po šikmé ploše atd.atd)."

Pak se nám konečně podařilo holky přesvědčit, že půjdeme. Nalákala jsem je na čaj a linecká kolečka. Nejšt'astnější byl můj muž.

"Sárí, podívej se na dědu, je vidět, že je mu zima."

"Nojo, babi, má nos jako papriku."

"Čemu se vy dvě smějete," ozval se můj muž.

"Že je ti zima."

"Ale na tom není nic k smíchu", řekl muž, ale usmíval se u toho.

Vedla jsem Sáru za ruku a za námi šel muž s Emou.

"Emííí, pozor, tady je hovno, abys do něj nešlápla!"

"Sáro, to se neříká, říká se hovínko."

"Já vím babi, ale tohle není hovínko."

To dítě mělo pravdu. Doga, nebo bernadrýn? Každopádně jeho pán či panička je pěkné prase. Pes za to nemůže, ale jeho majitel, by si zasloužil to toho přinejmenším šlápnout. Lidi nepředěláme.

Před domem jsme se sešli s mladými všichni a šli společně na čaj a cukroví. Dopoledne jsem udělala chlebíčky, což uvítala zejména dcera. Seděli jsme, povídali si a holčičky běhaly po celém bytě.

"Holky, měli bychom jet domů."

"Ne, já chci zůstat na Bílé Hoře", pronesla ta mladší.

Větší se přišla zeptat, zda jim pustím nějakou pohádku a zda si může vzít jablíčko. Seděly pak a dívaly se na Shreka. Ta menší ho miluje a jak jsem zjistila, asi ho i dobře zná, protože hlásila, co tam bude.

Když skončil, manžel přepnul televizi na jiný program, kde vysílali nějakou pohádku s čertem. Ema "vystřelila" z pokoje a z chodby hlásila:

"Dokud tam ten čert bude, tak se nevrátím!"

Trauma z návštěvy Mikuláše s čertem trvá.

Sedla jsem si na chvilku k počítači a stahovala fotky z předešlých dvou dní. Zavolala jsem Sáru a ukazovala jí Ježíška v jesličkách, o kterém tvrdila, že ho nevidí. Stála vedle mého křesla a pak pronesla větu:

"Babí, to nebyl žádný Ježíšek, to bylo mimino a bylo kamenný."

Jako už mnohokrát, zase mě odzbrojila.

Mladí odjížděli kolem sedmé večerní.

My si s mužem sedli a říkali si, že konečně nastává vánoční klid.

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že manžel sedí vedle v křesle, má svěšenou hlavu a také spí. Na obrazovce byl film Čokoláda, na který jsme se chtěli dívat. Téměř končil.

To nám ty vánoce utekly.