Mikulášské reminiscence

"Mikuláš, ztratil plášt',

Mikuláška sukni.

Přišli k nám pod okno,

byli oba smutní."

Tato říkanka mě, ani nevím proč, vždy napadne při vyslovení slova Mikuláš.

Tento svatý, který je patronem námořníků a rybářů, má svůj svátek v kalendáři 6. prosince, což je datum jeho úmrtí. V předvečer chodí do rodin, nebo na různá veřejná prostranství svatá trojice: Mikuláš, anděl a čert.

U nás je dodržována tradice mikulášské nadílky, kdy se dětem nadělují drobné dárky.

A já, jako mnoho let před tím, jsem na tento den zavzpomínala.

Jako dítě jsem měla z Mikuláše obrovský respekt. Chodil k nám domů jen s čertem, byl vysoký a já se bála, že ví o všech mých prohřešcích. Dárky nám nosil v dlouhé punčoše. Nevzpomínám si, kolik mi tehdy bylo roků, ale byla jsem malá holka. Toho roku přišel Mikuláš tak jako obvykle a předával nám punčochu. Zatímco moje sestra měla v punčoše sladkosti a v té době tak vzácné "jižní ovoce", já našla polínko, uhlí a pár brambor. Bylo mi vysvětleno, že jsem hodně zlobila. Když se polepším, příští rok mohu také dostat něco lepšího.

Uhlí jsem dostala jen jedenkrát. Zda jsem se polepšila, nevím, ale tato vzpomínka zůstala a překryla vše, co jsem kdy jako dítě od Mikuláše dostala.

Nástupem do školy mi bylo objasněno, že nechodí žádný Mikuláš s čertem, ale že jsou to převlečení lidé. Strach jsem tehdy měla, hrozba uhlí nade mnou stále visela, ale prohlížela jsem si Mikuláše hodně podezíravě. Pak jsem se osmělila a šla pátrat po domě. Vždyt' ten hlas znám.

Stála jsem a poslouchala. Hlas byl opravdu hodně povědomý. A jakto, že si Mikuláš tyká se sousedem nahoře a říká mu Františku? Ráno jsem urychleně vyběhla po schodech o patro výš.

Bingo! Za dveřmi stály Mikulášovy boty. Samozřejmě, že jsem o svém detektivním pátrání nemlčela a pochlubila se odpoledne rodičům.

Tradice punčoch u nás zůstala zachována. Jen se věšely na parapet okna, aby do nich mohl Mikuláš něco nadělovat.

Když jsem studovala střední školu, byla jsem jednou požádána o to, abych se zúčastnila mikulášské nadílky coby anděl. Já, která jako dítě dostala uhlí, polínko a brambory? Maminka mi pomohla se zhotovením andělské řízy, s křídly pomohl tatínek. Své, tehdy do pasu dlouhé vlasy, jsem měla nakadeřené. Obcházeli jsme tehdy domy a domky a v mnoha nás pohostili skleničkou. A jak to dopadlo?

Byl ze mě padlý anděl. Alkohol hřál a koordinace pohybů začala být vláčná. Sjela jsem schody do parku po zádech. Křídla ulomená a padlý anděl ležel pod schody v říze, která jízdou po schodech s rozbředlým sněhem, pozbyla andělské bělosti.

V srpnu 1978 se mi narodil syn a 5. prosince toho roku, kdy jsem vzpomínala na předchozí dny, kdy chodil Mikuláš a říkala si, že letos ještě ne, že je syn ještě malý, že až příští rok, přišla smutná a neočekáváná zpráva. Toho dne mi zemřel táta. Od tohoto dne mám spojený tento den se smutnou vzpomínkou.

Svým dětem jsem Mikuláše domů zvala. Náš kamarád je urostlý a sošný a pro ztvárňování Mikuláše jsme si nemohli vybrat lépe. Druhý kamarád vypadal v mládí jako čert, ani se nemusel líčit. Tito dva k nám chodili několik let po sobě. Jeden rok, když bylo synovi pět let, to trochu přepískli. Čert měl tehdy na zádech obrovitý pytel, ze kterého koukaly vycpané dětské punčocháče, na nich byly šněrovací bačkůrky a v pytli měl magnetofon. Po příchodu k nám, se z pytle ozval dětský pláč. Syn utekl a odmítl si vzít koledu. Uhlí, polínko a brambory byly proti tomu slabý čajový odvar. Po jejich odchodu nebyl k utišení. V následujícím roce jsem zvažovala, zda Mikuláše s čertem zvát. Přišli a já je požádala, aby byli mírní. Jejich návštěva proběhla v klidu, děti zazpívaly, zarecitovaly a dostaly koledu.

Když děti prokoukly, že ti dva jsou strejdové Eda a Mirek, začala jsem jim koledu dávat do zádveří v přízemí. Sedávaly u okna a čekaly, až ulicí projde Mikuláš. I když věděly, že do kostýmů se oblékají lidé, ta trocha tajemna, které tento den přináší, zůstávala. Teprve, až když viděly jak prošel Mikuláš, chodily si do přízemí pro koledu.

O několik let později chodil můj syn rok co rok v mých svatebních šatech a v dlouhé paruce jako anděl. Chodil rád, protože občas dostávali v rodinách finanční odměnu, což pro studenty byly peníze, o kterých rodiče nevěděli. Potom, když vyrostl z mých svatebních šatů, chodit přestal.

Ted' chodí zase. Ne jako anděl, ale jako Mikuláš. Anděla dělá jeho žena a čert je bratr zetě.

V pondělí jsme se domlouvali s dcerou, v kolik máme přijít. Nechtěla jsem, stejně tak jako loni, rušit mladou rodinu svou přítomností, když za dětmi přijde Mikuláš. Časově vše "klaplo" a my se s přestrojeným synem a snachou míjeli v brance. Oba jsme nesli tašku s ovocem a nějaké pamlsky pro holky. Vyšli jsme do patra, přezuli se a můj muž zat'ukal. V bytě bylo ticho. Vešli jsme a na konci chodby stála starší vnučka. V očích slzičky a roztřesným hláskem pronesla: "Ted' tu byl čert". "No, tak to máme štěstí, že jsem ho nepotkali", pronesl můj muž. Pozdravili jsme se s dcerou, která nám v kuchyni vařila kávu. "U nás byl totiž jenom Mikuláš", řekla jsem vnučce. "A co tam dělal?" "Přinesl vám tam tyhle taštičky". Z dětského pokoje se ozvala druhá vnučka "A proč?" "Asi si myslel, že budete u nás, tak nás poprosil, jestli vám to nedovezeme".

Holky popadly každá tašku a začaly v ní kramařit. Zet', který vyprovázel svatou trojici, se vrátil do bytu a říkal, že se holky pěkně bály.

Všimla jsem si, že na stolku je pytlík s brambory. "Copak to tady je?" zeptala jsem se vnučky. Opět se jí vrátily slzičky do očí: "To mi dal čert, že jsem zlobila". "Tak ti z nich maminka může udělat kaši". Vnučce se rozzářily oči, utřela si slzičky a zavola na maminku. "Mamí, uvaříš nám bramborovou kaši?" "To víš, že jo, ale až zítra". Strach z čerta byl v ten moment pryč.

Potěšili jsme se chvilku s holkama, dopili kávu a rozloučili se.

Tradice v naší rodině pokračují a je to tak dobře.