Jak jsem se stala zlodějkou

Někdy stačí hodně málo k tomu, aby se člověk cítil bídně.

Nákup v supermarketu nebyl moc velký, vešel se do košíku do ruky. Zaplatila jsem a na konci pokladny jsem si přendávala nákup do igelitky. Procházela jsem ochranným rámem. Píp píp píp.

"Vrat'te se!" zazněl pokyn pokladní.

Dav ve frontě za mnou zahučel a už se těšil, jak naloží se mnou, se zlodějkou. Vyndavala jsem z tašky jednu věc po druhé a pokladní je kontrolovala.

"Je to v pořádku."

Srovnala jsem znovu věci do igelitky, udělala dva kroky a znovu píp píp píp.

"Pojd'te zpátky!"

Dav za mnou dychtivě očekával kořist, kterou si odvedou v klepetech. Dělalo se mi mdlo.

"Otevřete tu kabelku."

Rozepnula jsem zip kabelky, pokladní do ní nahlédla. Dav za mnou čekal a v očích se mu zračil výraz psa, těsně před uchopením kořisti.

"Co tam máte?"

"Své osobní věci."

Začínala jsem být naštvaná. Pokladní se na mě dívala jako na zlodějku a dav za ní s ní evidentně souhlasil. Nikdo neremcal, že zdržuji frontu, všichni čekali a těšili se, až mě odsud povedou. To, až pak budeme vyprávět doma, že jsme viděli, jak chytili zlodějku, to bude něco. Vzpoměla jsem si na povídku Raye Bradburyho "Zástup". Pokladní zvedla telefon na kase. Začínalo se mi dělat špatně od žaludku.

Přišel urostlý chlap v bundě Security.

"Tak copak tady máme?"

"Paní nám píská a její nákup jsem už kontrolovala."

"Půjdete se mnou."

"Ne, to tedy nepůjdu, nevím proč bych s vámi měla jít."

"Protože se musím podívat, zda jste si něco nevzala a nezaplatila."

"Ale já jsem nic neukradla."

"To by mohl říct každý."

Došlo mi, že pokud budu od pokladny odvedena, bude to pro dav za mnou důkaz toho, že jsem opravdu něco ukradla.

"Klidně zavolejte policajty, fakt jsem nic neukradla."

Dav za mnou zahučel a jeho pohledy byly ostřejší.

"Ukažte mi, co máte v té tašce!"

Nevím, zda má právo člověk od ochranky kontrolovat tašku, ale já vzala svou kabelku a vysypala její obsah na pokladnu. Peněženka, dva mobily, dva svazky klíčů, krabička s léky, brýle, deštník, látkové a papírové kapesníky, načatá krabička Tictacu a rukavice. Měla jsem už pěkný vztek. Podala jsem pánovi od Security kabelku.

"Můžete se podívat."

Viděla jsem, jak mu rudne krk a bylo mi jasné, že není z této situace vůbec nadšen. Dav za mnou se ztenčil, vydrželi jen ti, kteří by mě rádi viděli přinejmenším za katrem. Stáli a vyčkávali. "Securit'ák" se na mě podíval, vzal kabelku a vrazil jí mezi ochranný rám. Nic. Kabelku mi vrátil. Pak udělal totéž s peněženkou. Opět nic, žádný zvuk.

Dav za mnou vyčkával a pokladní se na mě dívala jako na nejhoršího zločince. Některé věci nechával na kase a pak zkusil deštník ... píp, píp, píp.

"Odkud máte ten deštník?"

"Tak to vám opravdu neřeknu, mám ho už dlouho."

"To by mohl říct každý", přisadila si pokladní.

Cítila jsem, jak mi stoupá tlak a míra mého vzteku je vysoká. Co nejdříve vybouchnu a pak si přestanu brát servítky.

"Fakt nevím, odkud ho mám, je možná z Německa, nebo z Itálie, vím však že ho mám dlouho a už jsem od něj ztratila i futrál."

Z davu někdo zamručel "Nojo, Itálie, nebo Německo?"

Věděla jsem, že už dlouho nevydržím být slušná. Cítila jsem, že za chvilku pošlu někoho tam, kde nohy ztrácejí slušný výraz.

"Ale my tady taky prodáváme deštníky", zazněla jedovatá poznámka pokladní, která se nechtěla vzdát.

"Takovéhle?" roztáhla jsem deštník.

Pán od Security řekl: "Jé, máte zlomený jeden drát."

Pokladní znejistěla a bylo na ní vidět, že přestřelila. Dav, čekající na kořist, vypadal v ten moment jako smečka zmoklých psů. Securit'ák si prohlížel deštník a objevil na jeho tyčce plastový proužek, který se používá na ochranu zboží. Odlepil ho a strčil ho do rámu. Píp, píp, píp. Omluvil se mi, popřál mi hezké svátky a odešel.

Pokladní seděla a začala kníkat, že tohle se jí ještě nestalo. Nezaslechla jsem jediné slůvko omluvy. Neměla jsem sílu cokoliv říct. Bylo mi jasné, že když otevřu pusu, pošlu jí s prominutím do prdele. Mlčky jsem vzala deštník, strčila ho do kabelky a odcházela.

Ten deštník nosím v kabelce stále, je malý a já ho používám jako "nouzovku". Když prší už ráno, nebo když vím, že bude pršet, beru si velký deštník na tyči. Kvůli starému, poškozenému, nouzovému deštníku a pokladní, která evidentně na všechny zákazníky pohlíží jako na potencionální zloděje, jsem se cítila hodně bídně.

Chodím do různých obchodů a v žádném jsem s deštníkem nepípala. Až tady.

Jak se stát zlodějkou? Snadno a velice rychle.

Mužovi jsem po návratu domů vylíčila své odpolední story.

"Prosímtě, nepamatuješ si, odkud mám ten deštník?"

"Kterej, máš jich několik."

"Ten malej modrej."

"Jo ten? Ten jsi kupovala ve výprodeji v Německu za tři eura."

Tak nevím, jestli ještě někdy půjdu nakupovat do Sparu.