Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 7. listopadu 2011

Zdraví je přednější


Tři dny jsem zkoušela se vyležet, vypotit, vykašlat....
Zdraví je však přednější.
Nakonec jsem včera odpoledne, po té co jsem si změřila teplotu, zavolala své kolegyni, že nepřijdu.
Nejsem už ve věku, abych hazardovala. Jo v mládí ... tam jsem choroby běžně přecházela.
Jasně, marodila jsem už od druhé půlky září čtyři týdny a měla bych mít vybráno. Také jsem si to myslela, než mě znovu minulé úterý začalo škrábat v krku a ve středu se připojily záchvaty dusivého a dávivého kašle.
Když se tak nad tím zamyslím, tak mi stejně od doby, kdy mě doktor uschopnil, nebylo úplně dobře. Po nemoci jsem nastupovala do práce a hned první den se mi udělal opar na nose a druhý, docela velký, na tváři. Sice jsem je ráno natřela korektorem, protože tvář evokovala pohádku Mrazík. Byla jsem taková poloviční Marfuša - zdravíčko na jedné tváři. Opar se zvěšoval a korektor přestal korigovat vadu na tváři a nose. Kolegyně se na mě zadívala a říkala: "Hele, takhle u mě začal v létě pásový opar". Na psychice mi to vůbec nepřidalo, říkala jsem si, že jsem ted' nastoupila a kdybych měla marodit znovu, tak nevím. Cestou domů v tramvaji jsem měla pocit, že všichni koukají na mou tvář s odporem. Maskovala jsem se za novinami, dělala jsem, že tam nejsem a ve finále jsem si přála být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě. Doma jsem si okamžitě vzala několikanásobnou dávku vitamínu B a v léčbě pokračovala celý týden. Opary se zahojily.
Následující pondělí jsem šla na do Motola na endoskopii. "Svému panu doktorovi" jsem se omlouvala, že už jsem tam dávno měla být, ale že jsem nejdříve marodila a pak ty opary. A navíc jsem měla strach, zda se předchozí marodění nějak neprojevilo na mých sliznicích. Vyšetření dopadlo dobře, dostala jsem recept na kortikoidy, které musím užívat ... a zase v prosinci.
V práci mi byla zima, stejně jako ostatním kolegům, ale občas jsem se zpotila. Je divné se v zimě potit. Asi se zase s něčím peru, říkala jsem si, nebo že bych ještě nebyla zdravá? Nepřikládala jsem tomu však příliš velkou váhu, ale doma už jsem se nepouštěla do žádné větší práce. Přičítala jsem to podzimní únavě, pramenící z toho, že podzim nemám vůbec ráda.
A minulý týden? V pondělí jsem přišla do práce odpočívat. Tedy obrazně řečeno. Ono odpočívat v prostorách, kde je teplota 12 stupňů, není ten správný relax. Cítila jsem se však vyčerpaná a říkala si, že to bude po víkendu, kdy jsme hlídali holky, které nám nedaly moc vydechnout. Navíc mě ještě bolelo koleno z pátečního sestupu z Tolštějna.
A přišlo úterý a mě začalo škrábat v krku. Svěřila jsem se s tím své kolegyni a ta se přiznala, že jí v krku škrábe taky a navíc jí píchá v uchu. Z opačného konce haly jsem slyšela kašel dalšího z kolegů. I zákazníci, kteří chodili, pokašlávali, posmrkávali a unisono nám říkali, že tu máme nelidskou zimu. V pravidelných i nepravidelných intervalech jsme vařili vodu na čaj. "Hele, dej tam prosímtě tý vody víc, já si dám čaj taky", byla jedna z nejčastěji pronášených vět.
Cpala jsem se Paralenem, užívala Ambrosan na vykašlávání. Po kapsách Hašlerky, nebo Anticol, aby mě kašel nedusil celou dobu.
Ve čtvrtek ráno jsem začala tušit, že je hůř. Doplazila jsem se do práce, zpocená jako myš a špatně jsem dýchala. Kolegyně se na mě podívala a ptala se: "Kolik máš teplotu?" "Nevím, já jsem se neměřila, abych nepanikařila". Blbě mi však bylo, domluvila jsem se, že si vezmu na pátek volno a zkusím se kurýrovat sama. Odešla jsem z práce ve čtvrtek kolem poledního a doma jsem si hned lehla.
Chvilku jsem pak poseděla u počítače, v sedě se mi lépe dýchalo. V pátek totéž. Stále jsem však věřila, že to překonám a budu lepší.
V sobotu mě viděla dcera: "Nóóó mamčo, vypadáš podstatně hůř než v září".
"Hele, jdi radši pryč, at' ode mně něco nechytíš".
"Prosímtě, můj muž už je nachcípanej delší dobu, ale takhle blbě teda nevypadal". Slova, která potěší.
A pak jsem se zmínila o tom, že bych šla v pondělí do práce. Dcera se na mě zahleděla jako kdybych pozbyla rozum.
"To nemyslíš vážně, že ne? Uvědom si, v jakém stavu jsou tvé plíce".
Já si toho vědoma byla a také toho, že je mi vlastně ještě hůř, než když jsem přišla ve čtvrtek z práce.
"Jo, mami a už vám v práci topěj?"
"Ne, ještě ne" a pak jsem jí zopakovala rozhovor, který vedla kolegyně se šéfem a ze kterého vyplynulo, že se začne topit, až bude zima jemu.
"Kretén" ucedila moje dcera. "To já bych se na to rovnou vy.... a tobě radím totéž".
Zaslechla jsem pak, jak se v kuchyni baví s mužem. Ten říkal něco v tom smyslu, že nemám rozum.
V sobotu večer mi bylo zle, nemohla jsem vůbec popadnout dech. Můj muž mě chtěl odvézt na pohotovost. Vzala jsem si zvýšenou dávku léků, které užívám na astma a doufala, že začnu dýchat lépe. Asi za půl hodinu mi bylo o něco líp.
Noc byla špatná. Jakmile jsem ležela, špatně se mi dýchalo. Nejlépe se mi spalo v sedě.
Nedělní den byl téměř jako přes kopírák.
"Já jen doufám, že jsi natolik rozumná a do té práce nepůjdeš. Udělej to prosímtě pro mě, když máme dneska výročí".
No jo, já úplně zapomněla, že máme 36. výročí svatby. Tak takhle jsem si ten den opravdu nepředstavovala. Měla jsem v plánu slavnostní oběd a pak udělat pár chlebíčků. Chtěla jsem večer posedět.
Místo slavnostního oběda vytáhl můj muž z mrazáku segedínskou omáčku a já udělala polévku z pytlíku. Kupovaný knedlík byl kupodivu velice dobrý.
Večer jsem poseděla s hrncem čaje, který mi můj muž přinesl.
Oslava výročí se odkládá. Dostala jsem od muže nádhernou orchidej. Další do sbírky.

Dnes jsem šla ke svému lékaři.
Zahájila jsem, jak jsem nejlépe mohla. Na Bílé Hoře mi ujel autobus a já čekala téměř 20 minut na další. Jediné moje štěstí bylo to, že dnes bylo trochu sluníčka a hlavně nebyl smog.
Seděla jsem potom v čekárně, byla jsem tam kupodivu sama a přepadl mě záchvat kašle. Dveře do ordinace se otevřely a pan doktor se zeptal: "To vy tady tak strašně kašlete? Pojd'te dál."
Musím se přiznat, že jsem svého doktora ještě nikdy neviděla tak bezradného. Seděl, četl si papíry z předchozí nemoci a pak se přiznal, že si se mnou neví rady. Řekl, že mu nechce dávat mi znovu antibiotika, protože moje imunita je dost špatná a antibiotika by tomu neprospěla. Vůbec se mu prý nelíbím. Souhlasím, já se sama sobě také nelíbím a navíc nepokládám užívání antibiotik za to nejlepší. Poslouchal mě a byl stále bezradnější. Prý mě bude muset zase předat na plicní. Kdybych se sebeméně zhoršila, mám tam jít okamžitě a k němu znovu ve čtvrtek.
"Víte, rád bych to tentokrát chtěl zvládnout bez antibiotik"
"Vidíte a já to tentokrát chtěla zvládnout bez Vás". Po mé větě se poprvé usmál.
S receptem a pokyny co dělat, jsem se s ním rozloučila.

Aby moje povídání nebylo jen skeptické, tak mám i radostnou zvěst.
Ve čtvrtek jsem měla v schránce upozornění, že mám na poště doporučený dopis. Když už jsem byla na Řepském sídlišti, kde je poliklinika, zavítala
jsem cestou k autobusu i na poštu, která je tamtéž. Tušila jsem, co bude v dopise, a bylo mi hned jasné, když jsem viděla adresu odesilatele, co obsahuje. Radost mám velikou a jen si říkám, kéž by dárek od Evky - Bylinky měl i terapeutické účinky. Přeci se říká, že nemoc je z velké části stavem duše. Tak já se tady raduju a současně i chlubím.
At' jsem se snažila sebevíc a udělala sedm fotek, nebyla jsem schopná žádnou zaostřit. Tato je sice nekvalitní, ale z těch sedmi je nejlepší. Takže ještě jedna, která je lepší a na které je v detailu vidět ta nádhera, která mi opravdu udělala radost.

Bylinko, ještě jednou moc děkuju. Alena

33 komentářů:

  1. No no, Alčo, nečte se to pěkně! tvoje omlouvání únavy podzimem chápu, já i moje okolí jsme takoví mručouni zdeptaní... ale ty potvory nemoci se nenechaj přepírat do nekonečna...

    OdpovědětVymazat
  2. Přeju rychlé uzdravení. Speciální přání patří šéfovi, aby pořádně prochladnul a dostal rozum.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: O tom šéfovi, si dovolím pochybovat, že ví co dělá. To by chtělo, aby mu celé osazenstvo ,,lehlo" a mohl by dělat sám. Všechny by nepropustil určitě. Ty nemoci, snížená imunita jsou svinstvo, které se táhne a nedolečené se stále vrací. Zdraví je jen jedno Alenko, nehazarduj.

    OdpovědětVymazat
  4. [1]: Přiznávám se bez mučení, že jsem z toho taky pěkně otrávená. Když se nad tím zamyslím, tak s plícemi už jsem pár let nemarodila a antibiotika jsem měla v září asi po třech letech. Připadala jsem si dnes u doktora jako při nějakém podivném deja vu.

    OdpovědětVymazat
  5. Tenhle článek by se dal zařadit do TT "Nemožné". Tak nemožného šéfa bych asi těžko snesl. I při své velmi mírné povaze bych ho nakopal přinejmenším do vajec. A až by se zkroutil v bolestech na podlaze, tak bych ho ještě kopnul do ksichtu. Tak ti aspoň přeji brzké uzdravení. Jen tak přemýšlím nad tím, jestli ti to stojí za to, nechat si takhle huntovat zdraví, jen abys tam vydržela tu krátkou dobu do důchodu.

    OdpovědětVymazat
  6. [6]: Skoro máš pravdu s tím TT. Já si připadám nemožně blbá, že jsem mu na jaře kývla na to, že neodejdu do předčasného důchodu. Kdybych odešla, mohla jsem se vyvarovat choroby (nebo nemohla, nevím). Zbývá mi rok. Dnes se mě doktor také ptal, zda nepůjdu do důchodu, tak jsem mu řekla, co jsem za blba. U nás v práci je spousta lidí, kteří přesluhují, někteří už několik let. Já mezi ně určitě nebudu patřit i kdyby přede mnou klečel a prosil. Pak by se mi do něj dobře kopalo.

    OdpovědětVymazat
  7. Alčo, ono snad i tomu ignorantovi jednou dojde, že je levnější topit, než být bez zaměstnanců. Brzy se uzdrav a s pitomců si vrásky nedělej! To by se musel člověk zbláznit, kdyby měl nad každým blbounem přemýšlet.

    OdpovědětVymazat
  8. Tak hlavně brzké topení v práci a pak teprve zdravá do práce.

    OdpovědětVymazat
  9. Šéf je zřejmě sadista, Ali Přeju brzké uzdravení.

    OdpovědětVymazat
  10. Set je překrásný, a ty se přestaň vzpouzet a koukej se léčit. Je fakt, žýe to řádí a hodně. Jo mimo tebe jsem aby se za mnou přijely podívat ještě tři známé, a co myslíš? Všechny leží a chrhlají....tak mi řekni   

    OdpovědětVymazat
  11. Přeju brzké uzdravení. A blahopřeju k výročí. Víš , že prý jsme rarita? My, co tak dlouho vydržíme v manželství.

    OdpovědětVymazat
  12. Mně nejde do hlavy ten divnej šéf, když přece vidí, jak to tam s tím kašláním vedete. Nějakou "občanskou neposlušnost" by nešlo na něj vymyslet?

    OdpovědětVymazat
  13. Alenko, tak vidíš, nakonec to dopadne tak, jak jsem předvídala už posledně. Sadista šéf zůstane v práci sám. Já nevím taky, jestli vůbec umí počítat. Šetří na nesprávném místě! Vždyť nemocenskou ze začátku platí zaměstnavatel, nebo se pletu? Ale stejně to hazardování s lidským zdravím - to by se mělo trestat! Tak se šetři a kurýruj! A hlavně, do práce nespěchej! Ať si šéf trhne!

    OdpovědětVymazat
  14. Gratuluji k 36. výročí, toho já se nedočkám, ale to nevadí. Prosím, nehazarduj se svým zdraví, lež, když je to potřeba. Šárka má taky astma, fouká si už 6 let spreje a taky kašle asi 3 týdny.... Léčit, ležet a kašlat na šéfa. On na Tebe taky kašle. Brzké uzdravení a už žádné choroby.

    OdpovědětVymazat
  15. Alenko, ty tvoje opary mi připomněly, že když mám opar já, není to nikdy na rtu, ale vetšinou na nose. Na tváři jsem ho ještě neměla, muselo to být děsně nepřijemné a bolestivé. Jsem zvědavá, jak budeš ten kašel léčit. Tvůj doktor se mi zdá rozumný, jiní píšou antibiotika jak na běžícím pásu, bez mrknutí oka. Držím palce, aby bylo brzo líp.

    OdpovědětVymazat
  16. Alenko je toho najednou nějak moc a k tomu ještě ten podivný podzim, viď? Tak se snaž dát do kupy, protože tvůj šéf ti zdraví nedá a tak o něj pečuj. Držím k tomu palce!-:)

    OdpovědětVymazat
  17. " Dneska jsem nebyl vůbec v práci !

    OdpovědětVymazat
  18. Ali, udělala jsi dobře, že jsi zůstala doma. Zdraví máš jenom jedno. Když si vzpomenu, jak jsem s sebou na nemocenskou tahala papíry, protože to za mne nikdo nechtěl dělat atd. atd. Tak jsem moc ráda, že už nikam nemusím. Držím palce, ať se brzy uzdravíš.   

    OdpovědětVymazat
  19. Nechci radit, je-li zle vyzkouší člověk všechno, mám radu rodinnou a na cokoliv, ať na vnější problém, jako je třeba opar, nebo i dovnitř, se u nás užívá Aloe, v jakékoliv formě, vždy to účinkovalo. Přeji uzdravení ve všech směrech.

    OdpovědětVymazat
  20. [8]: Davide, kéž bys měl pravdu. Je mi upřímně líto kolegů, kteří zůstali. Ovšem vzhledem k tomu, že šéf minulý týden sám užíval antibiotika, obávám se, že ani tato skutečnost mu nerozsvítila v hlavě.

    OdpovědětVymazat
  21. Alenko, přeju brzké uzdravení bez antibiotik. Tvůj rozhovor s dcerou, jak ho popisuješ, mi připadá přímo důvěrně známý. Tak to přesně probíhalo u nás, když jsem ještě chodila do práce. Ještě bych chtěla pogratulovat k vašemu výročí, přeju vám oběma hodně zdraví a ještě spoustu krásných společných let.

    OdpovědětVymazat
  22. [23]: Ivo, moc děkuju za obě přání.

    OdpovědětVymazat
  23. Dárek od Bylinky (nebo výhra, to je jedno) je moc pěkný a mrkavý, do pošmourných zimních dnů jak vyšitý.

    OdpovědětVymazat
  24. Ali, tenhle článek jsem nějak přehlídla, ach jo!

    OdpovědětVymazat
  25. [25]: Bylinka mi udělala obrovskou radost, nejen dárkem. Ono stačí zajít na její blog a je to takové pohlazeníčko. Prima holčina a navíc ještě šikovná.

    OdpovědětVymazat
  26. Alenko, čtu to tu zpátky, celou tvou anabázi s nemocí i debilním šéfem a je mi z toho smutno. Jasné je, že už když ses do takového prostředí vracela po první nemoci, nemohlo to dopadnout jinak, než to dopadlo. Podobnou situaci jsem zažila na poště, kde nám přestali topit v lednu, protože se rozbil kotel, jenže na jeho opravu nikdo zrovna nespěchal a tak jsme přes tři týdny chodili do práce, kde se nám kouřilo od pusy, zapisovali jsme rekomanda v rukavicích a pak se na pár hodin vyráželi "zahřát" ven, no a pak zase na další dvě, tři hodiny zpátky na vymrzlý sál. Rozdíl je jen v tom, že já jsem nedostala zánět plic, ale hnisavou angínu, bohužel taky nadvakrát.

    OdpovědětVymazat
  27. [28]: Díky moc za podporu. Jak tak čtu tvůj komentář, vidím, že jsi prožila něco obdobného také. Nejen mrznutí v práci, ale následně opakovanou nemoc. Prasklý kotel jsem zařila během studií, když jsem bydlela na intru. Bylo to také v lednu a my tam vydrželi týden. Pak jsem dostali mimořádné prázdniny, protože se tam opravdu nedalo existovat.

    OdpovědětVymazat
  28. Při (padesátém šestém) podpůrném komentáři si říkám, jestli máš rozum. Měla jsi hned do nemocnice, hraješ si s ohněm. On je to teď souhrn všech neduhů a to by chtělo pohlídat za asistence okamžitých rozborů. Když jsi všechny nachlazeniny přecházela... Jen tak se uzdravíš. Někdy to nejde obcházet, to pak začíná obcházet ta s kosou! To Tě nenapadlo? To platí i pro všechny následující články, není tam vidět moc zlepšení. Vypadá to hrubě, ale požádej o vyšetření a léčení v nemocnici. Je mi smutno z toho, že s takovými potížemi Tě nechají jen tak ležet doma a neřeší to

    OdpovědětVymazat
  29. Jak ještě zpětně čtu komentáře, gratuluji k výročí svatby. A k dárečku, ten potěšil a posílil Tvou energii, to věřím. K marodění už nemám odvahu nic dodat. Asi bych z takové morny odešla do důchodu, musíš žít a ne se nechat utrápit. Těch pár korun nestojí za zdraví. A ještě můžeš pořád najít lepší místo, když bys nemohla být bez práce s výdělkem. A máš svůj blog, budeš se věnovat něčemu jinému než stýskání na blbýho šéfa...   

    OdpovědětVymazat
  30. [30]: Kitty, já marodila už čtyři týdny na přelomu září a října a myslela si, že budu dobrá. Bohužel, vrátilo se to. S nemocnicí to není jednoduché, zejména tady. Můj muž byl v květnu na operaci. Ráno ho papírově přijali a protože neměli lůžko, poslali ho zpátky domů. Odpoledne nový telefonát, aby byl ve špitále do 5 hodin, jinak, že bude lůžko obsazené. Stihl to. Druhý den kolem poledne ho operovali a hned následující den ho propustili domů. Takhle vypadá praxe v pražských špitálech. Já sama nemůžu požádat, aby mě dali do špitálu. Moje maminka také chtěla v lednu do špitálu, protože jí nepomáhaly injekce na bolavá záda, které jí denně jezdil doktor píchat. Naléhala a do špitálu chtěla. Místo toho skončila v LDN a tam po šesti týdnech zemřela. Špitály ruší lůžka, nejsou na ně finance. Je to opravdu jako bludný kruh. U doktora jsem se potkala s kamarádem, kterému propustili devadesátiletou maminku ze špitálu, aniž by jí tam udělali nějaké vyšetření. Tak s ní objíždí specialisty, ke kterým ho poslal až náš praktický lékař. Je to bordel a to se hodně mírním ve výrazech.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤