O babičkovství

Nikdy jsem si nemyslela, jak mě babičkovství pohltí.

Také jsem kdysi nechápala svou kolegyni, ale jen do doby, než jsem se sama babičkou stala. Dnes už tomu pocitu rozumím.

Ruku na srdce - my, kteří jsme prarodiči, určitě zažíváme ty nejkrásnější okamžiky, které nás v této životní etapě mohly potkat. Okamžiky, které jsou krásné, ale současně pomíjivé. Važme si těch krásných, leč prchavých momentů.

Vzpomínám si na obě své babičky, které jsem měla ráda. Každá mi svým životem předala určité poselství, každá mě obohatila. Byly to jejich zkušenosti, jejich vyprávění a také jejich zručnost, díky které si dnes umím vytvořit spoustu věcí.

Ráda bych byla pro své vnučky tou babičkou, jako byly kdysi pro mě, ty moje.

Už jsem se v některém ze svých článků zmínila o tom, že moje "děti" žijí historií. O tomto víkendu se v německém městě Soest, které leží nedaleko Dortmundu konala akce Soester Fehde. Mladí se této akce zúčastnili.

^{Fotografie použita z Soester-Anzeiger.de}

A my? Máme za sebou zase hlídací víkend.

Opět jsem unavená, ale na druhou stranu št'astná. Zvláštní stav, kdy usínám únavou sedíc za stolem, ale št'astná a bohatá o prožitý víkend.

V sobotu jsme s holčičkama jeli do Plzně do ZOO. Starší měla ten den čtvrté narozeniny, ale kvůli rodičovské nepřítomnosti bude oslava s dortem až příští víkend. Návštěvu ZOO jsme si společně užili, holky se vyřádily v DinoParku a byly na výsost spokojené. Ale, než jsme vyjeli z Plzně, obě spaly. Bylo nám nad Slunce jasné, že nás čeká dlouhý večer.

Očkávání se naplnilo, holky usnuly kolem půl jedenácté.

Těšila jsem se, že ráno budou alespoň déle spát. Mé těšení se nenaplnilo. Ta malá, dva a půl letá se probudila kolem sedmé hodiny ranní a sledovala, zda ještě spím. Dělala jsem mrtvého brouka, ale bylo mi to málo platné. Přelezla si ke mně, zvedala mi oční víčka a ptala se: "Babíí, spíííš?" Vydržela jsem to jen malou chvilku a pak kapitulovala. Doufala jsem jen, že nechá spát tu starší. Zůstalo jen u doufání a ta straší byla také probuzená.

Když už jsou holky vzhůru, využijeme to a pojedeme k nám domů. Takhle jsem si to malovala. Kvůli jejich pohodlí a všem jejich věcem. přespáváme při hlídání v bytě u mladých. Udělala jsem holčičkám snídani a začala chystat věci na cestu k nám domů. Řádily, poletovaly po bytě a logicky probudily mého muže. Udělala jsem mužovi také snídani a holky běhaly po bytě jako o závod.

Prásk! Dveře u kuchyně zavřely s razancí dospělého chlapa. "Holky, vždyt' ty dveře rozbijete". Podívaly se na mě a na chvilku si obě sedly k dědovi. Umývala jsem nádobí a říkala mužovi, že za chvilku vyrazíme. Ta starší vzala za kliku a oznámila: "Někdo nás zamknul". Nevěnovala jsem jí moc pozornost a domývala nádobí. "Nojo, žamknul", jako ozvěna se ozvala ta mladší. Vzala jsem za kliku a dveře opravdu nešly otevřít. Muž vstal s výrazem vraha od snídaně a vzal za kliku. Dveře držely. "No tak jsme tu zavřený", pronesl muž a sedl si zpátky ke snídani. Holky se daly do breku a starší plačtivě pronesla: "My tu jsme jako ty zvížátka včera".

Manžel se snažil za pomocí nožů a dalších kuchyňských nástrojů dveře otevřít. Já tišila holky a v duchu si říkala, jaké je to štěstí, že jsme s nimi v jedné místnosti. Mohlo se stát, že bychom byli uvězněni my dva s mužem v kuchyni a holky byly za dveřmi. Když jsem je utišila, můj muž po několika marných pokusech a zničeném příborovém noži, zavolal zet'ovým rodičům. Druhého dědu jsme vzbudili.

Byli jsme zachráněni, dveře byly vypáčeny a můj muž si na chodbě vzal zet'ovo nářadí a zámek vymontoval. Tou ránou v něm cosi prasklo a západka se zasekla. K nám jsme odjížděli až v půl jedenácté. "A dědo? Spravíš nám tu kliku?" " To víte, že jo, holky".

Odpoledne jsme trávili všichni na zahradě a užívali si toho, že konečně je léto. Holky se cachtaly v bazénu, ale stále se vracely k rannímu "vězení v kuchyni". Večer jsme je odváželi domů. Bylo vidět, jak jsou unavené. Malá zastávka v Hornbachu za účelem koupě nového zámku a pak k nim domů. Otočila jsem se a zjistila, že mladší usnula. Ta starší bojovala statečně s únavou, oči skleněné, chvilkama je přivírala a já si jen říkala, jestli také usne. Prohrála a usnula, sice jen na krátkou dobu, ale usnula.

Před jejich domem jsme je vyndavali z auta a ta starší se na mně podívala a pronesla:

"Babí, já jsem to na chvíli zalomila".

Nevím, kde ten výraz slyšela, ale já se rozesmála na celou ulici.

Není to babičkovství nádherné?