U šetřílka

Musím se hned na začátek přiznat, že jsem notnou chvíli zvažovala, zda vůbec na tohle téma cokoliv napsat. Téma mě totiž docela vyděsilo a už přemýšlím, jaké bude to příští.

Jsem z generace, která zažila jen tvrdý, z jedné strany lesklý papír na roli, později rozdělený na malé, napůl složené čtverečky. Opět lesklé a tvrdé. Žádná radost, ale v té době nic jiného nebylo. Moji vrstevníci určitě zavzpomínají, zámáčknou slzu dojetí a budou vděčni za to, co nám současný trh nabízí.

Abych se však vrátila k názvu článku.

Je to už několik let, kdy jsme navštívili našeho známého na jeho chalupě. Nechci tvrdit, že je lakomý, ale je jaksi šetrný. Jeho šetrnost se projevuje ve větě: "Ježíšmarjá, to vás rád vidím, ale já vám ani nemám co nabídnout". Podotýkám, nejeli jsme se tam najíst, ani napít. Měli jsme cestu kolem a zareagovali na jeho mnohokrát opakované pozvání. Přiznám se, že hlavní motivace však byla ta, že jsem potřebovala na záchod. Prohlédli jsme si chalupu, pochválili co tu vybudoval a já už stála s nohama křížem a doufala, že exkurse skončí. Pak jsem ho požádala, zda bych si mohla odskočit. "No samozřejmě, támhle na konci zahrady mám kadibudku". S úlevou jsem spěchala zahradou. To, co bylo uvnitř však překonalo veškeré mé očekávání.

Naštěstí nosím sebou stále papírové kapesníky.

Náš známý měl ve své kadibudce na čtverečky rozřezaný pytel od cementu. Představa, že se rovnou můžu zapudrovat byla hrozná.

Je to už opravdu několik let, ale tehdy ta návštěva byla první a současně i poslední. I když občas slýcháme, že se máme stavit.