Znovuobjevování Pompejí

Jsou místa, která Vás osloví, která se Vám zaryjí hluboko do srdce.

Místa, na kterých si uvědomíte, že se zde zastavil čas. Čas, ta pomíjivá veličina.

Pompeje - město, kterému se také říkalo Venušino. Bohyně Venuše byla jeho patronkou a město jí bylo zasvěceno.

Roku 62 našeho letopočtu poškodilo Pompeje silné zemětřesení. Město bylo velice bohaté a ihned po zemětřesení se jeho obyvatelé pustili do jeho obnovy.

Dne 24. srpna roku 79 však došlo k erupci Vesuvu, která trvala tři dny a město bylo zasypáno sopečným prachem a pemzou až do výšky 6 metrů.

Pompeje jsme navštívili poprvé v roce 2004 a zanechaly v nás hluboký dojem. Už tehdy jsme si říkali, že se sem ještě někdy vrátíme.

Před těmi sedmi lety jsme je navštívili s partou lidí a paní Danielou, která žije už několik let na jihu Itálie, má italského manžela, italské děti a stejně jako já, má ráda historii.

Po vykopávkách nás tehdy provázela tak trochu inkognito. Smějí zde totiž provázet jen licencovaní průvodci, kteří si své služby nechávají zaplatit. Takže tehdejší naše procházka po tomto místě se mnohdy podobala zvláštní hře - rozprchávali jsme se na všechny strany a pak se postupně vraceli k paní Daniele, která pokračovala ve výkladu. K úprku docházelo v momentech, kdy se blížila skupina s průvodcem, nebo se v naší blízkosti objevil podezřelý jedinec. I přes toto zvláštní zpestření jsme viděli z Pompejí dost.

Zhruba rok potom jsem si půjčila od svého švagra knihu o Pompejích a zjistila, že mnohá místa v tomto zvláštním místě jsme neviděli.

Po dopoledním výstupu na Vesuv jsme se přesunuli do Pompejí. Hned u prvního parkoviště na nás mával jeho zaměstnanec a naznačoval, že mají volná místa a kam zajet. Zaparkovali jsme a všimli si, že na tabuli, která při vjezdu dovnitř není vidět, je uvedena cena za parkování 3 € za hodinu. Zůstali jsme stát u tabule a zvažovali, že raději přeparkujeme někam jinam. Součástí parkoviště byla i restaurace a z té vyběhl číšník a říkal nám, že pokud si potom u nich dáme jídlo, budeme mít parkování gratis. Všimli jsme si, že v restauraci sedí několik lidí. No dobře, stejně bychom někam zašli na večeři, takhle nemusíme hledat hospodu a v podstatě to parkovné projíme. I když 3 € za hodinu jsou dost (v porovnání s Vesuvem, kde bylo celodenní parkování za 2,50 €), nabídka povečeřet nezní až tak špatně.

S knihou, ve které byla i mapa, jsme vstoupili Mořskou bránou do Pompejí.

Prvním našim cílem se stala Villa dei Misteri (Vila Mysterií), která leží mimo areál vykopávek. Oproti ránu bylo horko a dusno, i když bylo pod mrakem. Prošli jsme okrajem fóra, kde byly davy lidí a pak procházeli uličkami mezi více či méně zachovalými stavbami. Došli jsme k nekropoli, která je až na samém konci města. Vyšli jsme Herkulánskou bránou ven a úzkou uličkou jsme pokračovali podél směrovek. V průvodci bylo uvedeno, že tato vila je nejslavnější a nejpůvabnější stavbou Pompejí. Průvodce nelhal. Budova je rozdělena na obytnou a hospodářskou část a byla vystavěna ve II. století př. Kristem. Procházeli jsme se a byli uchváceni nádherou fresek, které zdobí většinu obytné části.

Slunce zvítězilo nad mraky a bylo horko a vlhké dusno. U kašny u Herkulánské brány jsme doplnili do lahve vodu na další cestu.

Dalším našim cílem byla Casa dei Vetii (Dům Vettiů), jehož fresky jsou zobrazovány na mnoha pohlednicích a ve většině průvodců. Při naší předchozí návštěvě jsme jej také neviděli, pouze jsme do něj nahlédli přes mříže a vyfotili si (všechny ženy určitě) boha Priapa. Od Herkulánské brány jsme vystoupali nad nekropoli, kde je nově vybudována cyklostezka. Cyklisté tu nebyli žádní a nás pěších několik. Vzhledem k tomu, že jsme byli na úrovni kdysi zasypaného města, byly odkryté vykopávky zhruba 6 metrů pod námi a nám se nabídl netradiční pohled na ně. Kolem Merkuriovy věže jsme došli k Vesuvské bráně a tou jsme vstoupili znovu do města. U této brány je také nekropole. Orientovali jsme se v uličkách a hledali vstup do Domu Vettiů. Některé uličky byly uzavřené a my potkali italského řemeslníka a ptali se, kudy dál. Řekl nám, že Dům Vettiů se opravuje a je uzavřen. Škoda, jen jsem si říkala, zda ješte někdy budeme mít možnost sem zavítat.

Většina vil a domů je uzavřena, do některých lze nahlédnout skrz mříže. V Bedekru jsem se dočetla, že se stává, že zaměstnanci areálu jsou za úplatek ochotni tyto uzavřené objekty otevřít a nabídnout návštěvníkům jejich prohlídku. Fotila jsem skrz mříže fresky a manžel pronesl: "Hele, to by mohl být on". A byl. Vedle nás stál Ital v bleděmodré košili a v ruce měl veliký svazek klíčů. Dělali jsme, že o této možnosti, jak se dostat dovnitř, nevíme. Zabočili jsme do jiné uličky a pán s klíči šel za námi a významně zvonil. Otočili jsme se a on šel znovu naším směrem. Byli jsme v místech, kam většina návštěvníků nechodí. Zůstávají v oblasti fóra, zajdou k amfiteátru a navštěvují chrámy a památky v centrální části. Ital zřejmě větřil kořist, vypadali jsme oba dychtivě, když jsme z různých úhlů nahlíželi do uzavřených vil a zahrad, ale nepodlehli jsme. Zvonit klíči a chodit za námi mu přesto vydrželo čtvrt hodiny. Ztratili jsme ho až u Lupanare, což je nevěstinec. Tady už byl větší počet lidí.

Pokračovali jsme směrem k nejstarší části tohoto města, kterou je Trojúhelníkové fórum. Na tomto místě se nachází pozůstatky dórského chrámu z VI. století př. Kr. Odtud jsme sešli po schodech dolů a prohlédli si malou palestru, velké a malé divadlo. Davy lidí houstly. Tato místa jsme už navštívili před sedmi lety, ale stále bylo co objevovat. Abychom se vyhnuli davům turistů, odbočili jsme do jedné z uliček a chtěli pokračovat směrem k velké palestře a amfiteátru. Horko bylo nesnesitelné a my neustále přecházeli z jedné strany na druhou, hledajíce trochu stínu. Obrovskou výhodou tohoto města je to, že na mnoha místech jsou kašny a voda je tu pitná, což se rovná téměř zázraku. Většina kašen a fontán je původní a při čerpání vody do lahve jsme přemýšleli nad tím, že tady už pili lidé před dvěma tisíci roky.

Došli jsme na konec uličky a tam byly natažené pásky a nápis "chiuso". Nechtěli jsme se vracet zpět, tak jsme vytáhli mapu a zkusili další uličku. Nápis tam sice žádný nebyl, ale ulička byla přehrazena plechovou bariérou. Až na třetí pokus se nám podařilo najít uličku, kterou jsme došli k Velké Palestře a amfitéátru. Až později mi došlo, že tato oblast je uzavřena již od loňského listopadu, kdy je zde zřítila jedna z nejzachovalejších památek - Dům gladiátorů. Tato zpráva proběhla naším tiskem. Cestou od amfitéátru jsme šli po "hlavní třídě", kterou je Via Dell Abbondanza. Podívali jsme se do vily Casa di Octavius Quartio a do Casa di Venere in Conchiglia a potom došli k fóru. Davy turistů už byly o poznání menší. Blížil se večer a my si v klidu procházeli centrální a nejnavštěvovanější částí Pompejí. Procházeli jsme místa, na kterých už jsme byli a znovu obdivovali dokonalost budov, nádheru fresek a štukové výzdoby.

Pompeje nejde jen tak procházet, Pompeje se musí prožít.

Jít po dlažbě, po které chodili obyvatelé tohoto města před 2000 lety, dívat se na vyjeté koleje, po kterých jezdily jejich vozy, pít ze stejné kašny, která tu byla už před osudným výbuche
m Vesuvu, stejně jako tehdejší obyvatelé. Obdivovat stavby, které byly promyšlené a architektonicky dokonalé a potom .... vidět odlitky těl těch, kteří tu žili, je nezapomenutelné.

Ráda bych se sem ještě někdy vrátila.

Přijměte tedy malou ukázku toho, co nabízejí Pompeje:

Mořská brána - pohled z "města"Pozůstatky jednoho z domů s dochovanými nádobamiApollonův chrám v oblasti fóraTento obrázek nepotřebuje komentář - strach z něj jde i po téměř 2000 letechNekropole u Herkulánské brányHerkulánská brána

Pohled na Vesuv, jehož vrchol je ještě v mracíchSrovnávací fotografie - na pravé straně je nově postavený dům a vlevo je Vila Mysterií - dokládá to, jak je původní město hluboko pod městem současným

Fresky ve Vile MysteriíV popředí pozůstatky jednoho z chrámů a v pozadí nové PompejeDokonalost tohoto města dokládá i zachovalá vodárna, kterých zde bylo více. Město bylo zásobováno vodou akvaduktem Augusta

Pohled přes mříže do jednoho z mnoha interiérů vilKasárna gladiátorů - malá palestraAmfiteátr, jenž dokázal pojmout všechny obyvatele města, kterých bylo 20.000

Vila "Venuše v mušli" je jednou z mála, která je otevřena všem návštěvníkůmDetail freskové výzdoby ve Vile Octavia QuartiaZahrada vily Octavia Quartia byla největší v Pompejích a je obnovena do původní podobyPohled do vily na Via dell'AbbondanzaFórum v pozadí s VesuvemDetail štukové výzdoby v lázních na fóru - ta nádhera se dochovala 2000 letKolonáda na fóruBazilika

Poslední fotografie, poslední pohled a my Mořskou bránou opustili toto zvláštní místo. Ještě jsem se několikrát otočila a přemýšlela, zda se sem ještě vrátím.

Cestou k parkovišti jsme se těšili na večeři. Utrmácení, zaprášení (i když jsem se u kašen pravidelné oplachovala) jsme došli na parkoviště. Byla na něm pouze dvě auta. Naše a druhé, jak jsme zjistili, patřilo zaměstnanci restaurace. Natěšení a přiznám se, že i hladoví, jsme zamířili do restaurace. A tam nám řekli, že mají ted' zavřeno a otevírat budou za třičtvrtě hodiny. Měla jsem pocit, že si z nás v poledne někdo parádně vystřelil. Čekat, až otevřou se nám nechtělo, tak jsme zaplatili 18 € za parkování a odjeli. Jak vzpomínám, tohle parkoviště s restaurací tu před sedmi roky nebylo, tehdy byl problém v blízkosti zaparkovat.

Večeře byla po pár kilometrech v Pagani.

Pro zájemce o další fotografie z tohoto pro mně nezapomenutelného města jsou k dispozici zde.

Můj staší článek, doplněný fotografiemi z roku 2004 jsou zde.