Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 14. března 2011

Byla to blbost


Říká se, a právem, že nejhorší je polepšený kuřák.
Ano, jsem polepšený kuřák a mohu upřímně přiznat, že jsem navíc "militantní nekuřák".

Můj tatínek byl silný kuřák. Nevím, kolik cigaret vykouřil denně, ale bylo jich hodně. Krabičky s cigaretami se povalovaly všude. Kouřil a kouř vyfukoval do kamen, nebo dýmem "zamořoval" koupelnu. V té době mi to připadalo jako normální a naprosto běžná věc. Tak nějak to k těm dospělým patřilo. Kouřil děda, který si dokonce sám míchal tabák a cpal si dutinky i přesto, že byl astmatik a navíc trpěl rozedmou plic. Kouřily i naše tety. Jen maminka nikdy nekouřila.

Bylo mi asi 13 let a přála jsem si být dospělá. K dospělosti přeci cigarety neodmyslitelně patří. Vzhledem k množství cigaret, které tatínek povaloval po bytě, nebyl problém si občas nějakou vzít. Nikdy to nezjistil a já ve větší vzdálenosti od domu jsem si připadala "už strašně dospělá", když jsem se zapálenou cigaretou čekala, až se konečně dostaví dospělost. To, že jsem spolu s cigaretami nosila v kapse zubní pastu, kterou jsem pak "maskovala" smrad, jsem v té době neřešila. Cigaretový dým jsem nevdechovala, nešlukovala jsem. Pro můj pocit dospělosti postačovalo kouř poválet v puse a pak ho vypouštět. Oči omalované ohořelou sirkou, v ruce cigaretu a opojný pocit, že mi patří svět.
A pak to prasklo.
Vzala jsem si z jedné krabičky cigaretu a nevšimla si, že byla poslední. Zato táta si to pamatoval a musela jsem "na kobereček". "Ty kouříš?", zněla tátova otázka. Cítila jsem jak rudnu, teplo postupovalo na moje tváře. "Mno, já jsem to chtěla zkusit". "Opravdu?" Tátovy jasné modré oči na mně hleděly nesmlouvavě a moje těžce nabývaná dospělost se začala bortit jako domeček z karet. "No, chtěla", jen jsem slabě pípala. "A chutná ti to?" Další otázka, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Co mi na tom může chutnat, vždyt' chci být jen dospělá. "No já nevím, já to chtěla zkusit". Asi měla následovat facka, nebo nějaký trest, ale můj hodný tatínek řekl: "No, ale už to víckrát radši nezkoušej". Vyvázla jsem a na nějaký čas jsem s cigaretami přestala. Potom táta onemocněl, ležel dlouhou dobu v nemocnici a když se vrátil, cigarety už v bytě nebyly. Tehdy ho lékaři upozornili, že infarkt a cigarety moc dohromady nejdou.
Domácí zdroj "vyschl" a dokazování si své dospělosti už nebylo tak časté. Pak jednou přinesla kamarádka nějaké zvláštní cigarety. Byly dlouhé a tmavé a my holky jsme seděly daleko za městem, kam jsme dojely na kole a se zapálenou cizokrajnou cigaretou nám opět patřil svět. Zjistily jsme pak, že smrdíme jako dobře zavedená tabáková plantáž. Co ted'? Takhle přeci nemůžeme jít domů, vždyt' je doma táta a my smrdíme na sto honů. Jezdily jsme na kolech hodně dlouho, pusu dokořán a čekaly, až to z nás nebude cítit. Sestra z toho tehdy onemocněla.

V patnácti letech jsem odešla na intr. Bez rodičovského dohledu a s větou: "Kdo nekouří, je srab", jsem propadla opět "kuřácké vášni". Ale stále jsem kouření jen markýrovala. Když jsem omylem kouř vdechla, měla jsem pocit, že se mi roztrhnou plíce. Po necelých dvou letech jsem začala opravdu kouřit. Zpočátku se mi sice trochu motala hlava, ale záhy jsem pochopila, proč se mě tehdy táta ptal, zda mi to chutná. Chutnalo mi to. A to tak dalece, že jsem byla schopná utratit celé rodičovské kapesné za cigarety, když jsem si před tím dala stranou peníze na zpáteční cestu. Někdy to došlo i tak daleko, že jsem prokouřila i peníze na cestu a jela domů stopem. Kdyby to tak rodiče tušili.
Cestou k domovu jsem típala cigaretu na rohu ulice, aby mě neviděly něčí oči, které by pak prozradily rodičům mou kuřáckou vášeň. Samozřejmě jsem cigaretami smrděla, ale zdůvodňovala jsem to pobytem v kuřáckém vagonu. Přeci nepojedu sama, když všichni ostatní jedou v "kuřáku".
A pak to zase prasklo.
Táta se tehdy zdržel v práci a cestou domů si povšiml, jak kus před ním kráčí k domovu jeho starší dcera, ze které stoupá dým. Na nějaké výmluvy, omluvy, i lži nebyl brán zřetel. "Podívej se pořádně na tátu, co s ním udělaly cigarety!" "A jak už dlouho kouříš?" "To nám celou dobu lžeš, že jen jezdíš v kuřáku?" "A kde na to bereš?" Bylo mi sníženo rodičovské kapesné. Stála jsem proti svým rodičům a drze se zeptala: "A kdy budu moci kouřit?" Podívali se bezradně jeden na druhého, pak táta pokrčil rameny a řekl: "Až ti bude osmnáct."
Odjela jsem s rodiči na dovolenou. Byla to naše poslední společná dovolená a současně byla společná i s dalšími spolupracovníky mých rodičů. Na kouzelném místě v Českém ráji na břehu rybníka, obklopené skalním městem, stály do půlkruhu "teletníky". Pamětníci je určitě znají, pro ostatní to byly malinkaté chatičky, vybavené dvěma palandami a dál už nic.
Na svůj slavný den jsem si s předstihem koupila cigarety značky Sport. Byly dlouhé, měly zlatý filtr a v krabičce jich bylo pouze šest. Připadaly mi dostatečně luxusní. Ráno jsem se probudila, hodila něco na sebe a "nečesaná, nemytá" jsem si stoupla před teletník a zapálila si s chutí vytouženou cigaretu. Maminka vyběhla a křikla: "Co to děláš?" Otočila jsem se a prohlásila: "Kolikátého je dneska? 23. července, vid'". Maminka se jen rozhlédla po půlkruhu, kdo všechno nás vidí. "Mami, je mi osmnáct, tak už můžu kouřit". Co mohla dělat, takhle zněla dohoda s tátou. Moje o rok a třičtvrtě mladší sestra si také vzala cigaretu se slovy: "Když může Alena, tak já taky".
Stal se ze mně kuřák. Nemusela jsem se už nikde skrývat, tajně típat cigarety za rohem, aby mě nikdo neviděl. Myslela jsem si, že už jsem opravdu dospělá.

Táta dostal druhý a o mnoho horší infarkt a vypadalo to s ním hodně špatně. Byl dlouhou dobu v nemocnici a pak více než rok doma. Já odmaturovala a chtěla dál studovat. Maminka tehdy táhla celou domácnost ze svého platu a sestře chyběly ještě dva roky střední školy. Můj sen o dalším studiu se rozptýlil jako dým z cigarety. Toužila jsem po změně, přála si "vyletět z rodného hnízda", chtěla jsem objevit svět a hlavně být samostatná, když už nevyšla vysoká.
S kamarádkou jsme odešly na podnájem do Prahy, našly si práci. Každý týden jsme chodily do divadla. Když si jen vzpomenu, kolikrát já byla "na stojáka" v Činoherním klubu, či v dalších divadlech. Přihlásila jsem se na jazykovku, abych si udělala státnici z francouzštiny. Malý plat, drahý podnájem a ty proklaté cigarety. Žila jsem od výplaty k výplatě. Pak jsem poznala kluka o kterém jsem si myslela, že je ten pravý a nechala kvůli němu "plavat" státnice. Ne, nebyl to ten pravý, ale mě trvalo dlouho, než jsem byla schopná se z tohoto vztahu vymanit. Chvilku jsem pak žila v jakémsi vzduchoprázdnu, sama se svou prací a s nezbytnými cigaretami.

Po nějakém čase jsem jela stopem a stopla si dva prima kluky. Osud? Asi ano. Jeden z nich je mým manželem a druhý je stále náš společný kamarád. A můj, tehdy ještě chlapec, nekouřil. Dokonce někdy prohlašoval, že mu připadá, jako by líbal popelník. Z lásky k němu jsem zkusila nekouřit. Byla jsem nervózní, protivná a navíc jsem zjistila, že přibírám na váze.
Začala jsem opět kouřit. Znovu a znovu jsem zkoušela přestat, znovu a znovu jsem zase začínala. Navíc se mi nedařilo
otěhotnět. Přestože jsem byla kuřačka, nikdy jsem nekouřila v bytě. Chodila jsem si zapálit před dům, nebo do garáže - záleželo na počasí.
Když se mi po třech letech manželství konečně podařilo otěhotnět, poznala jsem to okamžitě při pouhém pohledu na cigaretu. A když někdo v mém okolí kouřil, bylo mi pokaždé zle od žaludku. Narodil se vytoužený syn a já byla rozhodnuta, že se k cigaretám nikdy nevrátím.
Synovi byly necelé 4 měsíce, když zemřel můj tatínek. A já? Potřebovala jsem nějakou berličku, o kterou bych se opřela a tou se staly znovu cigarety. Byl prosinec, já brouzdala s kočárkem po Bílé Hoře a kouřila jednu za druhou. Obcházela jsem Mohylu, kde mi společnost dělaly jen vrány a spící mimino a kouřila.
Můj muž se na mně zlobil a nechápal, proč jsem se k cigaretám vrátila, když už jsem vydržela více než rok nekouřit.
Když jsem otěhotněla podruhé, očekávala jsem, že se mi při pohledu na cigarety bude znovu obracet žaludek. Opak byl pravdou. Měla jsem nezřízenou chut' si zapálit a dalo to hodně práce a přemáhání, abych to neudělala. Měla jsem schovanou krabičku cigaret na půdě a občas jsem si tajně šla dát šluka. Mé druhé těhotenství bylo navíc rizikové a já trávila několik týdnů v Motole. Narodila se dcera a mé štěstí bylo dokonalé. Když jsem přestala kojit, okamžitě jsem si zapálila cigaretu. Znovu jsem nastoupila na známý kolotoč, opět jsem zkoušela přestat.

Zlom nastal v únoru 1982, kdy zdražili mé oblíbené cigarety značky Sparta a to z osmi korun na rovných čtrnáct. Manžel přišel z práce a pronesl: "No, to jsem zvědav, co ted' budeš dělat?" Na můj nechápavý výraz odvětil: "Zdražili ti cigára a já ti na ně nedám ani korunu". Musím se přiznat, že jsem prokuřovala státní příspěvek na dítě. Došlo mi, že opravdu na své Sparty už mít nebudu. Zkusila jsem jiné značky, ale všechno ostatní bylo "úplně obyčejné seno".
"Přestanu kouřit!" Manžel se na mně podíval s nevěřícím výrazem a pronesl: "To už tady bylo několikrát".
A já v tom roce 1982 jsem opravdu kouřit přestala. Přibrala jsem na váze, protože jsem jako náhražku cigaret dojídala po svých dětech. Ale vydržela jsem to. Zhruba po roce mi začal vadit smrad z cigaret a já si kolikrát říkala, proč jsem vlastně kouřila.

Genetický základ se projevil a já onemocněla stejnou nemocí, jakou měl můj děda. Rozvinulo se u mně astma. Když jsem se ocitla v prostředí, kde si někdo zapálil cigaretu, začala jsem se dusit. Své lékařky jsem se ptala a čekala právem, že mi vynadá, jaký vliv má moje předchozí kouření na mou nemoc. Chtěla jsem vědět, zda jsem si jí nezpůsobila sama předchozím zlozvykem, hraničícím téměř se závislostí. Nevynadala mi, prý mám dědičné předpoklady, ale každopádně kouření mému zdraví neprospělo.

Přestala jsem chodit na místa, kde se kouří.
Dnes mi dokonce vadí, když jdu po chodníku za kuřákem. Pokud nespěchám, zpomalím krok, abych nemusela kouř dýchat nebo přejdu raději na druhý chodník.
Jdu-li do restaurace, předem si zjistím, zda se v ní kouří, či nikoliv. Mám "zmapováno" několik restaurací o kterých vím, že se v nich nekouří.
Moje "zběsilost" došla tak daleko, že jsem odešla z firemního večírku, na kterém alkoholem posilnění kolegové rozhodli, že přeci kvůli jednomu člověku, kterému to vadí, nebudou stále chodit kouřit vedle.
Vadí mi, že v nákupních centrech jsou na pěších zónách kavárny, ve kterých se kouří. Těm se vyhýbám obloukem.

Ano, jsem polepšený kuřák. Někdo by mohl i říci, že jsem papežštější, než papež.
Kouřit jsem začala v podstatě z blbosti, chtěla jsem být dříve dospělá.
Z blbosti mládí se později rozvinula závislost. Ano, byla jsem závislá na nikotinu do té míry, že jsem si v noci přes noční košili natáhla kalhoty, zachumlala se do kabátu a šla si koupit do hospody cigarety, abych je měla na ráno.
Věděla jsem, že kouření je blbost, že smrdím, že v podstatě vyhazuju peníze. Bylo to ale silnější než já.
Kouřila jsem 30 cigaret denně a před příchodem manžela z práce jsem část vajglů splachovala do záchodu, aby nezjistil, kolik vlastně kouřím. Moje chování bylo už patologické.

Kouřit jsem přestala před 29 roky a tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.
Naopak...

47 komentářů:

  1. Waw, zajímavý článek! Jde vidět, že s cigaretama máš asi velkou zkušenost! :)

    OdpovědětVymazat
  2. To je tedy dlouhý kuřácký příběh.. Je ale dobře, žes to nakonec vydržela.

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: To jo, to mám a dlouhou zkušenost.

    OdpovědětVymazat
  4. Gratuluju k tomu, že jsi dokázala přestat. Mamka to zkoušela a vydrželo jí to den. Navíc ji neodradilo ani jedno těhotenství.

    OdpovědětVymazat
  5. Já jsem militantní nekuřák, ale nikdy jsem nekouřila. Zkusila jsem vykouřit asi 2, 3 cigarety(Sparty ) a vůbec nic mi to nedalo (nebylo mi ani špatně) a nechtěla jsem cigaretám dělat otroka, jak to vidím u ostatních. Navíc mi teď kouř z cigaret vysloveně vadí, protože tady se nikde (ani v restauracích) nesmí kouřit.

    OdpovědětVymazat
  6. Asi jsem taky militantní, dělá se mi špatně, jen o tom čtu...

    OdpovědětVymazat
  7. Naši kouří...ale nikdy to nezkusím, mám doma odstrašující případ moji maminky...

    OdpovědětVymazat
  8. Taková dlouhá zpověď. Taky jsem militantní nekuřák, přestože jsem kouřil už jako desetiletej kluk a kradl otci cigarety. Přestal jsem asi před 15 lety, z jednoho dne na druhý, když jsem zjistil, že se do schodů zadýchávám. A řeknu ti i co mi pomohlo. Kdykoli jsem dostal chuť si zapálit, představil jsem si tu špínu, která mi jde do plic. Dnes je mi ten smrad cigaret natolik odpornej, že nenávidím každého člověka na ulici, který kráčí přede mnou a zamořuje mi vzduch.

    OdpovědětVymazat
  9. [4]: Já zkoušela přestat kouřit mockrát, hlavně kvůli manželovi, který nikdy nekouřil, kvůli dětem a i kvůli sobě. Měla jsem slabou vůli. Až to zdražení cigaret mi opravdu pomohlo, navíc umocněno tím, že jsem byla na mateřské se dvěma děti, navíc bez možnosti jakéhokoliv výdělku.

    OdpovědětVymazat
  10. [8]: Moje zpověd' je opravdu dlouhá, jako byla dlouhá doba mého kouření. Pominu-li dobu, kdy jsem nešlukovala, tak jsem intenzivně prokouřila 12 roků. Nad sajrajtem, který vdechuju jsem v té době nepřemýšlela. Já se nezadýchávala, neměla jsem kromě ranního vykašlávání žádné problémy. Ty přišly až po 13 letech, kdy se u mně projevilo astma.

    OdpovědětVymazat
  11. Ahoj, no co říct, jen že jsi to nakonec ze ctí zvládla.Já jsemopravdu hodně příležitostný kuřák, a tak se stane že si zapálím třeba i jen jednou nebo dvakrát do roka, když jsem na nějaký akci, která je v retsauraci, ale hlavně nikdy i když jsem kouřila o něco víc, jsem si nezapálila, pokud někdo v mém okolí jedl.Nesnáším to a tak jsem se snažila to nedělat i já.Pa....

    OdpovědětVymazat
  12. Nikdy jsem nekouřila a nikdy mi to ani nechybělo, nevadilo mi, že skoro všechny holky na plese kouří, naopak mi dělalo dobře, že oni "musí" a já ne. Můj muž pár let kouřil, doma jen na záchodě, nebo na balkoně, pak s tím seknul a i když se mu to podařilo až na podruhé, už léta je nekuřák.

    OdpovědětVymazat
  13. To je pěkná pitomost zakazovat to, co rodič sám dělá. Ale rodiče tuhle chybu dělají Možná budu stejná. Svůj článek jsem nazvala Cigareta je pro mě víc než ty. Jedna blogerka mi napsala, že jsem tolerantně pojala něco, co je konfliktní. Ano, už pět let se snažíme s manželem najít nekonflitkní řešení jeho silného kuřáctví. To, že chodí kouřit na zahradu je pro něj trest. Pro něj je domov kouření a popíjení kávy už od 13 let. I s rodiči. Takže se budeme stěhovat do většího, kde bude mít svou místnost s balkonem a ještě vrazíme velkou částku do moderního odvětrávání. Stejně se bojím. Když tam kouř ucítím i přes odvětrávání, sebere zase domov on mně. Pak už je jen jediné východisko. Rozvod. Alergie na tabák se mi rozvinula během těhotenství a zůstala. Takže názor, že jsem si neměla brát silného kuřáka je v mém případě mimo. Ano, neměla. Máme dvě atopické děti, já mám alergii na tabák velmi vysokou a přesto jsou pro něj cigarety víc než my. Dám si Tě do žebříčku, protože jsem slíbila, že tam bude kuřák (abstinují kuřák) jen v případě upřímné zpovědi, co bylo za jeho závislostí

    OdpovědětVymazat
  14. [11]: Sváteční kuřák býval můj kolega, hodně dlouho se toho návyku či zlozvyku zbavoval. Pak se mu podařilo s tím skoncovat a dnes říká, že nechápe, proč si občas zapálil. Dokonce je prý to pivo lepší bez cigarety.

    OdpovědětVymazat
  15. Tvůj muž vyrostl stejně jako já v kuřáckém prostředí a jak píšeš, bylo mu kouření spojené s pitím kávy tolerováno. O to je to horší. Já svůj zlozvyk před rodiči tajila, ale na intru jsem měla naprostou volnost.  Taky jsem nekouřila v bytě, chodila jsem ven, i když musím přiznat, že jsem si občas zapálila u kychyňského okna, když děti spaly. Zkoušela jsem mockrát přestat kvůli manželovi i kvůli dětem. Jsem ráda, že jsem to zvládla.

    OdpovědětVymazat
  16. Já kouřil na gymplu fajfku, líbil se mi ten obřad nacpávání ...

    OdpovědětVymazat
  17. ...kouřím a pochybuju , že přestanu, můj děda,( z tatíkovi strany) umřel v 81 letech s dohořívající cigaretou na rtu...tak já si to asi taky nechám až do Pelhřimova..

    OdpovědětVymazat
  18. [16]: Já tomu pocitu rozumím, já si s cigaretou připadala taky jako světačka.

    OdpovědětVymazat
  19. Mně jako nekuřačce to, že jsem nezačala, nijak obdivuhodné nepřipadá, nestálo mě to žádné úsilí. Já naopak obdivuji lidi, kteří s tím, byť po velkém boji, dokázali seknout, jedním z nich byl můj děda, který kouřil dlouhých padesát sedm let, téměř dvě krabičky denně. Potom dostal zápal plic, ležel v nemocnici a doktoři mu, jako ostatně všem, "zakázali" kouřit. Jenže on je, na rozdíl od spousty jiných, vzal vážně a už nikdy nevzal cigaretu do pusy. Dožil se devadesáti dvou let a myslím, že to, že přestal kouřit, mu pár let navíc přihodilo. Zrovna tak obdivuji tebe, už proto, že kromě svého dědy, mám v okolí jen nepoučitelné kuřáky. Máma se netají s tím, že by radši umřela než přestala, starší dcera, která jí vždycky nadávala pro bezohlednost a zapřísahala se, že ona kouřit nikdy nebude, jí teď krade cigarety a když nejsem doma, vesele vypaluje po celém (jinak nekuřáckém, protože manžel kouřil venku) bytě a slovo bezohlednost ve vztahu ke mně a mladší sestře? Jen trhne ramenem a v duchu mě nejspíš pošle na patřičná místa. A nejsmutněji nepoučitelný kuřák, byl můj manžel, na něj varování lékařů nemělo bohužel žádný vliv, ani po prvním těžkém infarktu.

    OdpovědětVymazat
  20. [19]: Já opravdu obdivuju lidi, kteří cigaretám nepodlehnou. Ona ta příchut' zakázaného ovoce je natolik silná, že to opravdu zkusí většina. Stejný obdiv patří i dědečkovi, že dokázal závislost překonat. Ona to závislost opravdu je.

    OdpovědětVymazat
  21. Hezké povídání. Také mám připraven článek ze svých kuřáckých začátků.

    OdpovědětVymazat
  22. Páni, to je hotové story! V těhotenství mi smrdělo ledasco, ale kouř z cigaret jsem zbožňovala, až mě moje máma kuřačka začala podezírat, že se mnou není něco v pořádku... Teď už mi to zase smrdí...

    OdpovědětVymazat
  23. Smekám klobouk. Další velmi upřímný a kvalitní článek... Já jsem nekuřák, ale je zvláštní, že mě na toto téma baví číst články především od bývalých kuřáků. Asi doufám, že by jednou podobnou "story" mohla projít i jistá osoba v mém okolí... ale ona neprojde.

    OdpovědětVymazat
  24. [21]: Děkuji a už se moc těším na tvůj článek. Český ráj mám také spojený s dětstvím, kdy jsme jezdívali k Branžeži. Mockrát jsem byla na Vidláku, který je od Nebákova nedaleko. A pak později, v dospělém věku, jsme jezdívali do Tatobit. Český ráj je opravdu krásný kout naší země.

    OdpovědětVymazat
  25. Děkuji za Tvůj článek. V první chvíli jsem nevěděla, zda to není můj příběh, tak podobný. Taky se chystám napsat tu svou část.

    OdpovědětVymazat
  26. to mas moj obdiv, pri takej zavyslosti sa odnaucit fajcit velmi zaujmavy pribeh

    OdpovědětVymazat
  27. [25]: Moc děkuju. Díky blogování jsem zjistila, kolik je podobných osudů.

    OdpovědětVymazat
  28. Moc děkuji za návštěvu u mne a za písmenka.

    OdpovědětVymazat
  29. ,..děkuju, že jsi se stavila, je mi líto maminky, ale bohužel, nic s tím nenaděláme...musíme se snažit jít dál...a to psaní fakt pomáhá...držím palec pro další život...my to zvládneme, viď?!

    OdpovědětVymazat
  30. [28]: Na návštěvě jsem byla ted' znovu a zdržela se trošku déle. Pošla jsem si celou historii Emy, je opravdu nádherná a je to radost. To, že nekouříš, je dobře. Já už taky ne.

    OdpovědětVymazat
  31. Jo, kouření, mám také zkušenosti, které teprve formuji do článku na můj blog, ale jsem také ta "napravená", ale už dlouho a kouř nemohu cítit ani na dálku!

    OdpovědětVymazat
  32. [31]: Vidím, že nás bývalých kuřáků a nyní nekuřáků, kterým to smrdí, je víc. Moc se těším na Tvůj článek.

    OdpovědětVymazat
  33. Ja milujem cigaretový dym . Aj keď sa vždy dusím . Ja som prestala, lebo som nemohla dýchať, druhýkrát som sa v podstate len tak zobudila a už som nechcela svoju rannú "dávku" . Teraz som taký pasívny fajčiar, ale žiť s človekom, čo nedokáže ani šoférovať bez cigarety v hube je stále väčší problém . Ale nechápem tvojho otca, že ti zakazoval niečo, čo sám robil... Môj nefajčí a bolo mu to jedno . Že vraj moje zdravie a s vreckovým si môžem robiť, čo uznám za vhodné...

    OdpovědětVymazat
  34. Krásně čtivě napsané

    OdpovědětVymazat
  35. [33]: Dnes už mi dým z cigaret nevoní, kdysi tomu bylo naopak. Kouř mu ted' neskutečně vadí a vyhýbám se místům, kde se kouří. Táta mi kouření zakazoval v době, kdy už kouřit nesměl.

    OdpovědětVymazat
  36. Super, dlouhé čtení i to, jak to nakonec dopadlo:) jak složité to byly začátky, tak stejně komplikované bylo přestávání. a nepomohlo odrazování ani rady... Někdo má vážně to štěstí, že se mu cigára v těhotenství zhnusí a pak toho nechá... někoho zas ani infarkt nezastaví... co člověk, to jiný příběh...

    OdpovědětVymazat
  37. To byly zajímavé vzpomínky. Jsi dobrá, že jsi přestala, dobrá, že jsi vydržela. A jak vidím, prala ses s tím dlouho a těch pokusů podnikla několik.

    OdpovědětVymazat
  38. [37]: Musím říci, že to byl boj. Bojovala jsem se svou závislostí a slabou vůlí, střídavě vyhrávala a prohrávala. Dnes jsem ráda, že jsem to tehdy zvládla.

    OdpovědětVymazat
  39. Jaj, to je příběh skoro jako kuřácký příběh mého táty Jen s tím rozdílem, že táta nemá astma, ani nic se zdravím, začalo to právě tím, že sestra má slabé plíce (v dětství se kvůli cigaretám málem udusila)

    OdpovědětVymazat
  40. [40]: Ony ty příběhy jsou si v mnohém podobné, začátek bud' ze zvědavosti, či blbosti, nebo jen touhy pro dřívější dospělosti a pak ... Tvému tátovi gratuluju.

    OdpovědětVymazat
  41. Mě kromě startek cigarety hrzně smardí, zato mi strašně voní klasický tabák bez příměsí, a tak jsem si slíbila, že až udělám přijímačky na vejšku, pořídím si dýmku. Je drahá a tabák taky, takže se ze mě zběsilý kuřák pravděpodobně nestane, ale mám ráda rituály a vůně a tohle se mi líbí,

    OdpovědětVymazat
  42. [42]: Když jsem kouřila, tak mi cigarety voněly, voněl i tabák. Pak jsem přestala, ale stále jsem tu tabákovou vůni vnímala jako příjemnou. Poslední dobou to však smrdí, shodla jsem se s více lidmi. Snad je méně kvalitnější tabák a nebo jsme už méně tolerantní, nevím.

    OdpovědětVymazat
  43. Taky jsem kouřila a protože jsem stále slýchala od maminky jak je to hnusný když ženská kouří, tak jsem kouřila tajně, hodně v práci abych si něco nahnala než přijdu domů.O to víc jsem vykouřila.Přestala jsem poprvé když jsem otěhotněla a když jsem přestala kojit vrátila jsem se k cigaretám. Chodila jsem kouřit na balkon aby to v bytě dítěti nesmrdělo.Podruhé jsem přestala při druhém těhotenství a už jsem se ke kouření nevrátila.Kuřáci mně smrdí a nazlobila jsem se s mladším synem a snachou, že kouří, ale nakonec je finanční situace donutila přestat a já jsem za to vděčná. Dnes jim to smrdí stejně jako mně.

    OdpovědětVymazat
  44. [44]: Začátky bývají stejné. Já svou kuřáckou vášeň tajila pouze do své plnoletosti. Pak po dohodě s tátou jsem pak kouřila veřejně.

    OdpovědětVymazat
  45. Skvělý článek, jde vidět,, že víš, o čem píšeš.

    OdpovědětVymazat
  46. Are you satisfied with your weight right now. If so, then first of all congratulations and secondly, you are more and more becoming part of a minority worldwide. I'm often asked about the differences between many of the popular diet shakes on the market.
    http://www.isdress.org

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤