Ach, ty oči ...

.. ale asi by se více hodilo napsat: Ach, ta skleróza...

Už jsem se několikrát tady na blogu vyznala se své lásky k divadlu.

To kouzlo okamžiku při živém představení nikde jinde neuvidíte.

Můj muž tuhle vášeň sdílí se mnou, ovšem s vyjímkou koncertů vážné hudby, opery a baletu. To nemusí. Nahrazuje ho dcera, která chodí se mnou. Spíš by bylo vhodnější napsat, že chodila. Od doby, kdy pracuje denně do šesté večerní a její firma se z Vinohrad přestěhovala až do Záběhlic, nemá na kulturu moc času.

V pátek jsme se vypravili s mužem do Hybernie na veřejnou generálku muzikálu Přízrak Londýna.

Vstupenky jsem oskenovala ve stejné velikosti - snadno tedy dojde k přehlédnutí

Cestou v tramvaji jsem zkonstatovala, že jsem si doma zapomněla brýle.

"Prosímtě, kam máme ty lístky?"

Muž mi mlčky podal vstupenky, já se na ně podívala a viděla druhou řadu. Vrátila jsem mu vstupenky a spokojeně cestovala dál. Vracet se, by znamenalo nestihnout divadlo. A navíc? Když jsme byli začátkem prosince v divadle Fidlovačka na Snu noci svatojánské, také jsem si zapomněla brýle. Měli jsme lístky do druhé řady a i bez brýlí jsem zaregistrovala, že představitel Puka má nalepené řasy. Tak zlé to se mnou asi ještě nebude. A navíc? Zase je to druhá řada.

Brýle na dálku jsem nosila asi deset let. Ne, že bych je nosila denně, ale používala jsem je do auta, do kina a divadla.

Bylo mi však jasné, že bych je asi měla nosit pravidelně, už jen proto, že jsem občas nastoupila do špatného autobusu, nebo tramvaje.

A pak jsem se divila.

Před rokem a půl jsem zjistila, že písmena v knížce, která jsem zřetelně vidívala, jsou najednou méně čitelná a objednala se na oční. Objednací lhůta rovná se čtyřem měsícům. To jsou snad všichni lidé slepí?

V prosinci 2015 mi byly předepsány moje první brýle na blízko. Asi už jsem na to měla věk. Kamarádky se dost často podivovaly, když mě vídaly v tramvaji s knížkou a bez brýlí. Tak jsem se ve svých šedesáti dvou letech dočkala brýlí. Nemohla jsem si na ně dlouho zvyknout. Na čtení byly prima, písmenka byla znovu zřetelná, ale stačilo jen zvednout hlavu a zadívat se dál než na půl metru a bylo zle. Konkrétně od žaludku, který se dával do pohybu.

Zvykala jsem si více než půl roku.

Až o prázdninách, kdy jsem večer četla holkám před spaním, jsem se bez brýlí neobešla.

A najednou jsem si všimla, že se moje vidění do dálky trochu zlepšilo. Odborník by to asi dokázal vysvětlit lépe.

Já jen usuzuji, že se když jsem předtím měla na brýlích hodnotu mínusovou a začala používat plusy, v očích došlo k nějaké změně. Najednou jsem nepotřebovala brýle ani na televizi.

Když jsme byli začátkem ledna v divadle ABC na hře August, August, august, brýle jsem si vzala. Seděli jsme ve třetí řadě a já došla k poznání, že s brýlemi vidím skoro tak, jako bez nich.

Uklidněna pohledem na vstupenky jsem se tedy těšila na představení. Do Hybernie jsme dorazili včas, měli jsme tu sraz s kamarádem. Chviličku jsme poseděli v baru a pak se vydali do hlediště.

Na rozdíl od obou mužů, jsem věděla kudy jít. Nahoru po točitých schodech a pak hezky do řady.

"Ájo, kam jdeš?"

Oba stáli v uličce a dívali se na mně.

"Jdu si sednout."

"Ale my to máme na balkón!!" To už se oba chechtali.

"Na balkón?"

Vrátila jsem se k nim a vydali jsme se tedy na balkón. Bylo mi jasné, že toho moc neuvidím.

Vysoko, daleko.

Muzikál se mi líbil, představitele jednotlivých rolí jsem ale spíš poznávala po hlase. Na pravé oko vidím přeci jen trochu lépe, takže jsem občas koukala jedním okem, abych dotyčného účinkujícího, jehož hlas jsem nepoznala, "rozklíčovala".

V duchu jsem si říkala, jaké je štěstí, že jsem těch muzikálů viděla spoustu a díky tomu se dokážu jakž takž orientovat. Muž navíc o přestávce šel koupit program, abych si mohla svá zjištění z první půlky ověřit. Naštěstí byl vytištěn velkými písmeny, na které jsem nepotřebovala, pro změnu, brýle na blízko.

Dospěla jsem k poznání, že se mi vidění na dálku opravdu vylepšilo. I když jsem špatně rozeznávala tváře účinkujících, viděla jsem pohyb po jevišti, zajímavé přestavby během představení a i taneční čísla.

Před lety jsem totiž byla také jednou v divadle bez brýlí a místo představení jsem sledovala jen "rozhlasovou hru" s rozmazanými, barevnými šmouhami.

P.S. Zítra jdu opět do divadla a brýle na dálku už jsem si preventivně dala do kabelky.