Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

čtvrtek 2. února 2017

Krakov - 4. část

Pokračování předchozí části


Den druhý - 3. díl

V předchozím díle jsme skončili na Hlavním rynku, u kostelíka sv. Vojtěcha.
Naše další cesta pokračovala dál ulicí Grodzka, podobně jako před tím. Chvíli pod deštníkem, chvíli bez něj.

Grodzka

Cítila jsem se tam jako doma, protože Krakov připomíná Prahu a navíc se tu lze bez problémů domluvit. Naše jazyky jsou si podobné, i když rozdíly se také najdou. Mezi výklady obchodů a různými názvy restaurací mě pobavilo Chlopskie Jadlo. Přemýšlela jsem, zda tam také chodí ženy.


Došli jsme na jakýsi předěl Starého Města a tím jsou tramvajové koleje, které ho protínají na jedné straně na Náměstí Všech svatých a na druhé na Dominikánském náměstí.

Dům na rohu Grodzké a Dominikánského námětí, kterému se říká Antoni Suski

Vydali jsme se nejprve vlevo, abychom si prohlédli Dominikánský kostel a klášter sv. Trojice.
V kostele byla mše, což mě nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, byl mladý muž, vypadající jako bankéř, nebo vysoký úředník, který klečel ve vchodu. Abychom mohli projít, lezl po kolenou v evidentně drahém obleku. Později jsem ho ještě zaregistrovala na tramvajové zastávce a zjistila, že jeho oblek naštěstí nedoznal žádné újmy.


Gotický portál v zádveří

Detail vnitřních dveří

Jak už jsem se zmínila, uvnitř kostela jsem nefotila kvůli mši. Abych vás však neošidila o jeho interiér, našla jsem na internetu tyto dvě fotografie:

Hlavní lod', autor fotografie Jan Mehlich
Zdroj: INTERNET

Varhany, autorka fotografie Jennifer Boyer
Zdroj: INTERNET

Dominikáni přišli do Krakova v roce 1221 z Bologni na pozvání tehdejšího biskupa Iwa Odrowaze, který jim předal románský kostel sv. Trojice, který byl pravděpodobně nejstarším farním krakovským kostelem. Po tatarském vpádu a zničení původního kostela v roce 1241 začala výstavba nového kostela a kláštera. Původně trojlodní halový kostel byl na přelomu 14. a 15. století přeměněn na baziliku. Po požáru v roce 1426 byla zvýšena hlavní lod' a současně byly přidány stupňovité vrcholy zdobící fasádu. V roce 1850 byl kostel při tragickém požáru velmi poškozen, shořel jeho interiér a sesypal se téměř celý strop.
Ve 2. polovině 19. století byl opraven a novogoticky přestavěn. Patří mezi největší krakovské baziliky.

Pohled od Dominikánského kostela sv. Trojice

Od Dominikánského kostela jsme se vrátili na Grodzkou ulici, přešli jí a šli se podívat do Františkánského kostela. Cestou jsme minuli pomník Józefa Dietla, který býval profesorem a rektorem na Jagellonské univerzitě a později starostou Krakova. Zasloužil se o modernizaci města a o provedení regulace Visly.
Kousek od pomníku parkovalo červené Ferrari. Kabriolet skrápěly dešt'ové kapky. Majitel po nastoupení asi poněkud provlhne.

Pomník Józefa Dietla

Vzadu už je vidět Františkánský kostel

Cestou ke vchodu do kostela, jehož celé jméno je Kostel sv. Františka z Assisi, jsem si na druhé straně ulice, téměř v poklusu, vyfotila budovu Biskupského paláce, v jejímž okně byl velký obraz papeže Jana Pavla II. Jedná se o slavné "papežské okno", na které najdete upozornění ve všech průvodcích tímto krásným městem.

Papežské okno

Z tohoto okna papež zdravil věřící při svých návštěvách Krakova. Budova Biskupského paláce pochází ze 14. století. V 17. století byla přestavěna v raně barokním slohu a z této doby pochází i hlavní portál. Původní bohatě zdobené interiéry byly poškozeny požárem v roce 1850. Bydlel zde i pracoval kardinál Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II.

Déšt' mohutněl a my posledních několik kroků ke kostelu dobíhali. Jediné krátké zastavení mi dovolilo udělat poněkud nevydařenou fotku. Průčelí kostela je svými stupňovitými vrcholy trochu podobné kostelu dominikánskému.


První, co nás uchvátilo, byly vitráže. V kostele bylo šero. Asi tam bývá pokaždé, ale kvůli dešti bylo intenzivnější.
Až při psaní tohoto článku jsem se dočetla, že tento kostel je vhodné navšívit za slunečného dne, kdy vynikne krása vitráží.


Původní, ranně gotický kostel měl pravděpodobně tvar řeckého rovnoramenného kříže. Nechal ho založit kníže Boleslav V. Stydlivý, poslední představitel malopolské linie Piastovců, v roce 1237, kdy do Krakova přišli Františkáni z
Prahy. Stavba kostela byla dokončena roku 1269. Boleslav V. si přál být v tomto kostele pochován a po jeho smrti v roce 1279 se tak skutečně stalo.
Práce na kostele však pokračovaly dále.
15.února 1385 tu byl pokřtěn litevský velkokníže a budoucí polský i český král Vladislav II. Jagellonský. V polovině 15. stol. byl chrám rozšířen o větší loď a presbyterium. Byla také přistavěna kaple Umučení Páně. Během švédského nájezdu v roce 1655 kostel vyhořel a byl od základů znovu přebudován, tentokrát v barokním slohu.
Při katastrofálním požáru Krakova v roce 1850 shořel celý jeho interiér. Obnova interiéru v novogotickém slohu a konzervační práce trvaly až do roku 1912. Mezi roky 1897 - 1905 vytvořil Stanislav Wyspiański jedinečné secesní vitráže. Nejen na ně, ale i na interiér se můžete podívat tady: http://www.franciszkanska.pl/panorama/kosciol_sw_franciszka_transept.html

Přilehlý klášter s budovami kolem dvou nádvoří byl postaven v první polovině 15. stol. V gotickém ambitu s vchodem z Náměstí Všech svatých se dochovaly fragmenty polychromii z 15. století. Za pozornost stojí cenné gotické fresky. Je tu k vidění také galerie třiceti portrétů krakovských biskupů - od poloviny 15. do konce 18. století. Jsou zde také náhrobní desky a epitafy umístěné na stěnách.



Blahoslavená Salomea, sestra Boleslava V. Stydlivého

Moje fotky jsou ponuré, stejně tak bylo ponuré i počasí, které panovalo. Proto připojuji fotografie, jako důkaz toho, že Františkánský kostel je barevný.

Vitráž Bůh otec Stanislva Wyspiańského, autor fotografie Jan Mehlich
Zdroj: INTERNET

Hlavní lodˇ, autor fotografie Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET

Kaple Matky Boží bolestné, autor fotografie Zygmunt Put
Zdroj: IMTERNET

Kostel jsme prošli a pak dveřmi uprostřed, které byly pootevřené, jsme se dostali do klášterních ambitů. Zažívali jsme zvláštní pocit, že jsme vlezli někam, kam se nesmí. Trval však jen chvíli a to do té doby, než vchodem na boku vstoupili do ambitů další lidé.




Ambity jsme prošli a pak zkusili boční vchod. K našemu překvapení jsme se octli na náměstí u sochy Józefa Dietla.
Lilo jako z konve.

Tento pohled se nám naskytl z místa, kterým jsme vyšli ...

... a které je vchodem do klášteních ambitů

Kousek od kláštera stála nová budova a my si všimli, že je na ní cedule, upozorňující na informační centrum. Muž šel dovnitř a já, trochu chráněná před intenzivním deštěm stříškou nad vchodem a samozřejmě deštníkem, jsem si fotila protější budovu. Je to Palác Wielopolskich, sídlo Úřadu města Krakova, soudu a dalších institucí.



Palác Wielopolskich

Muž se dlouho nevracel, proto jsem vešla dovnitř. Byla tu spousta lidí, kteří se tu skrývali před deštěm. Požádali jsme o nějaké informační materiály a mimo jiné jsme "vyfasovali" mapu historického centra. Mapy, ty mám moc ráda.
Budova byla průchozí. Chvilku jsme se ještě zdrželi, ale déšt' neustával. Přeci nebudeme trávit den skrytí pod střechou. Odhodlaně jsme vyšli do deště druhou stranou, než tou, kterou jsme vstoupili.
Ocitli jsme se zpět na Grodzke ulici.
V dešti jsme pokračovali stále směrem k Wavelu a na levé straně si všimli dalšího kostela.
Vydali jsme se tedy Poselskou ulicí a prohlédli si kostel sv. Josefa.

Kostel sv. Josefa

Interiér kostela sv. Josefa

Strop klášterní kaple

Barokní kostel byl postaven v letech 1694 - 1703 v místě zbouraného paláce Teczyńskich za finanční podpory sandoměřského guvernéra Michaela Warszického. Jedná se o jednolodní stavbu s přilehlou klášterní kaplí. Stejně jako mnoho dalších budov byl poškozen požárem v roce 1850, ale na rozdíl od ostatních se zachovala část jeho interiéru, zejména slavný obraz Josef s Kristem dítětem, který vznikl v Itálii v první polovině 17. století a který je na hlavním oltáři. Od roku 2006 probíhala generální oprava
Ženský klášter v jeho sousedství byl založen už v roce 1646.

Cestou zprátky na Gro
dzkou jsme šli okolo věhlasné restaurace Corleone. Podívala jsem se na muže a pak se ho zeptala, zda už náhodou nemá hlad. Občas dokáže, co se jídla týče, být docela protivný. K mému údivu mi sdělil, že nemá a když se podíval na vývěsku před restaurací, prý kdyby hlad měl, tak by ho přešel. Ale někde bychom se najíst měli.
No nic, počkám, až se manželův hlad dostaví.


Vraceli jsme se znovu na Grodzkou a všimli si, že vozítka pro turisty, která nám nabízel Jerzy, jsou obalená ze všech stran igelitovými plachtami, aby byli cestující v suchu. Vypadalo to jako pojízdné pařníky. Aby bylo vidět, nesmělo by se v nich dýchat. Muž to komentoval neslušným výrazem: "Vidíš to, kdybychom se nechali zlákat, stejně by jsme viděli h...o". Dala jsem mu za pravdu.

Po levé straně jsme viděli věže kostela sv. Ondřeje a když jsme se přiblížili, všimli jsme si, že před ním, tak trochu "utopený" je další kostel.

Kostel sv. Ondřeje a vlevo, kousek před ním sochy, dvanácti apoštolů

Zde už je vidět část kostela sv. Petra a Pavla

Kostel svatých apoštolů Petra a Pavla je prvním chrámem vybudovaným v barokním slohu v Polsku. Byl postaven mezi roky 1597 - 1619 za vlády krále Zikmunda III. Wasy pro jeziutský řád. Král na jeho vybudování dokonce věnoval potřebné prostředky. K jeho vysvěcení došlo až v roce 1653, protože stavba neprobíhala hladce. Teprve až třetímu architektovi se podařilo zastřešit kostel kopulí a vytvořit impozantní fasádu osázenou dolomitovými bloky. Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 se kostel dostal do správy Jagellonské univerzity. Od roku 1786 v něm sídlil řád Cisterciáků. V roce 1832 se stal farním kostelem.


Interiér kostela je monumentální. V půlkruhově uzavřeném presbytáři je na oltáři obraz znázorňující předání klíčů sv. Petrovi. Autorem štukové výzdoby klenby je Giovanni Battista Falconi.
Jako zajímavost mohu ještě uvést, že v tomto kostele se nachází nejdelší Focaultovo kyvadlo na území Polska. Jeho délka je 46,5 metru a každý čtvrtek je kyvadlo uváděno do pohybu, znázorňujícího pohyb Země kolem své osy.
My tam byli bohužel v úterý.







Při focení v interiéru jsem si všimla, že to, co fotím, je rozmazané. Dívám se totiž do hledáčku, na displej fotím minimálně. Ubrousky na optiku jsem neměla, vyndala jsem z tašky na fot'ák čistý kapesník a vyleštila objektiv. Asi špatně, došlo mi u další fotky. Znovu jsem leštila a se stejným výsledkem. Asi se mi do fot'áku dostala voda při dešti. A to jsem se ho snažila při chůzi otáčet tak, aby byl objektivem dolů. Ted' už s tím nic nenadělám. Vyšli jsme ven před kostel. Pršelo už méně.

Průčelí kostela trochu narušovalo lešení

Zde ještě jednou v detailu


Oplocení před kostelem se sochami dvanácti apoštolů pochází z roku 1722.
V těsném sousedství kostela se nachází Collegium Broscianum. Tyto budovy byly postaveny téměř souběžně s kostelem a sloužily jako kolegium. Dnes se tu místo jezuitských kleriků vzdělávají studenti Jagellonské univerzity.

Na malém náměstí Sv. Máří Magdaleny, naproti kostelu, stojí pomník Piotra Skargy, teologa, písaře, kazatele a zpovědníka krále Zikmunda III. Wasy, díky jehož přímluvám král věnoval prostředky na výstavbu kostela. Hrob tohoto jezuity je v kryptě kostela.

Pomník Piotra Skargy

Kostel jsme obešli i z boku a kromě jiného nás zaujaly zajímavě tvarované keře.



Kromě netradičně tvarovaných keřů si můžete povšimnout i děr po lešení, v nichž jsou volné cihly

V pravdě i v lásce

Collegium Juridicum, patří k nejstarším univerzitním budovám

V místech, kde se náměstí Sv. Máří Magdaleny spojuje s ulicemi Grodzkou a Kanovnickou bývalo v ranném středověku centrum osady "Okól u Wawelu". Dominantou a nejdůležitější stavbou byl kostel, kterému se říkalo "Dolní zámek". Tím "horním" byl nedaleký Wawel.


Kostel sv. Ondřeje je nejlépe dochovanou památkou románské architektury.
Je to trojlodní bazilika s krátk
ým transeptem a polokruhovým presbytářem. Byl postaven v letech 1079 - 1098. Masivní stavba z tesaného kamene sloužila nejen k církevním účelům, ale poskytovala také bezpečné útočiště obyvatelům osady při tatarských nájezdech. Na přelomu 12. a 13. století byl rozšířen a z tohoto období pocházejí pravděpodobně dvě osmiboké věže s typickými románskými dvojitými arkádovými okny. V roce 1316 převzal chrám řád klarisek, pro které byl později přistavěn klášter na jižní straně. Z tohoto období pochází gotické oratorium, dnešní sakristie.
Roku 1639 byly na věže přidány barokní helmy, které působí kontrastně ke strohé románské fasádě. Po roce 1700 došlo k přestavbě interiéru v barokním slohu, který byl vyzdoben bohatou štukaturou.
V ten moment mě zamrzelo, že je opravdu ošklivé počasí, protože kostel je jedinečný a navíc fotogenický.






Takto jsem jeho interiér vyfotila já ...

...a takto profesionál. Autorem fotografie je Zygmunt Put
Zdroj: INTERNET


Kostel je jako pevnost

Klášter klarisek

Je skoro po dešti a vyjely znovu kočáry

Pokračovali jsme po Grodzke a kousek za klášterem klarisek jsme objevili další kostel.
Oproti dvěma předchozím vypadal skromně.


Kostel sv. Martina byl postaven mezi roky 1637 - 1640 v ranně barokním slohu pro řád bosých karmelitánek. Vysvěcen byl v roce 1644. Na jeho místě původně stával románský kostel z 12. století. Důkazem středověkého původu stavby je jeho šikmá poloha, s presbytářem směřujícím ve směru Kristova hrobu.



Interiér oproti jiným kostelům je skromnější, odpovídá kánonu karmelitského řádu. Bílá štukatura působí něžným dojmem. Oltář zdobí obraz Ježíše utišujícího bouři a nad ním visí krucifix z původního kostela.
Nyní slouží evangelicko-augspurské církvi.

Další stavbou až na samém konci Grodzké a kterou jsme téměř přehlédli, protože se před námi otevřel pohled na Wawel, je gotický kostelík sv. Jiljí.



Byl postaven na začátku 14. století. Interiér byl zbarokizován a v portálu uzavřeného presbytáře jsou umístěny dvě gotické sochy, které vznikly kolem roku 1470. Zajímavé jsou i mramorové portály, které jsou sestaveny z prvků, pocházejících z pozdně renesančního náhrobku sv. Jakuba z dominikánského kostela.

Už jen pár kroků a před námi se objevil cíl naší cesty, kterým bylo Wawelské návrší.


Ale o něm, až v dalším pokračování.



43 komentářů:

  1. Alenko, pokochala jsem se krásou a historií Krakova. Škoda, že vám pršelo, vyprskla jsem smíchy "h...o bychom viděli" To by řekl můj muž taky, občas mě takovým výrazem vytočí

    OdpovědětVymazat
  2. Krásné fotky, díky za sdílení zážitků z cestování, je to paráda, člověk si taky pocestuje jak si to pak prohlíží. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Opět krásná procházka. Hned na začátku mne napadlo, že to připomíná Prahu svou výstavností a tys to sama  napsala. Fakt je, že největší nádhera se vždy našla v kostelech, chrámech, kaplích. Tam se soustředila práce umělců - sochařů, malířů, sklenářů. Kolik to muselo stát peněz, kdo to platil- to mne napadne, když takovou nádheru vidím. Možná z historického hlediska je to dobré, vidět soustředěné výtvory lidí, ale připadá mi to vždy jako výsměch lidem, kteří nemají na pořádné bydlení a jsou ohromováni pozlacenými symboly bohatství církve. Už od dávných věků-

    OdpovědětVymazat
  4. Víš, jak tam máš to porovnání - Tvou fotku a foto od Zygmunta Puta - ono to podle mě nebude jen profesionalitou, ale hlavně tím, KDY fotíš - za jakých světelných podmínek. Většina Tvých fotek je hodně dobrá.  

    OdpovědětVymazat
  5. Alenko, nelze říci jinak - než opět úžasné. U tebe se vždy dostanu na chvíli do "jiného světa", světa plného krás historie, ať už je to Itálie nebo nyní Polsko. Moc pěkné, a tvoje komentáře vše hezky doladí. Pěkné únorové dny.

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji zatím za fantastickou procházku královským městem Krakov, podle mě jedním z nejkrásnějších měst Evropy. Report je tak udělaný, jako bych tam byla...

    OdpovědětVymazat
  7. Rád bych viděl jídelní lístek z restaurace "Chlopskie jadlo"...

    OdpovědětVymazat
  8. Já už bych se v těch kostelech ztratila, takové množství na tak relativně malém prostoru .... koukám, že se asi na chvilku  přesunu z rakouských destinací do těch polských a podívám se co má tady cestovka v nabídce.

    OdpovědětVymazat
  9. Vidím, že na rozdíl od našich kostelů, jsou ty polské snad úplně všechny otevřené a dokonce je v nich povolené focení. To tedy koukám. Náramně se vám to v tom deštivém dni hodilo. Nejen, že jste se schovali před nepřízní počasí, ale ještě jsi mohla pořídit tolik krásných fotek nádherných interiérů.

    OdpovědětVymazat
  10. Moc krásné fotky! Překvapuje mě, kolik kostelů se dá v jednom městě najít :O

    OdpovědětVymazat
  11. Ali, dnes se ti konečně vyznám. Já nemám vůbec ráda (a nikdy jsem neměla) články o cestování, poznávání měst, kostelů. Asi proto, že jsem cestovat chtěla, ale za partnery měla pecivály (nebo teď farmáře s živočíšky). Nuceně se chystám k tobě jít číst ZASE TY CESTOVATELSKÉ A KOSTELNÍ ČLÁNKY, TAK DLOUUUUHÉ! Nechávám si na ně čas, než kliknu. Protože - jsem znovu a znovu chycená do čtení a oslní mě nádherné fotografie! Nakonec článek mažu s tím, že vím, že kdybych chtěla, najdu tam tvoje excelentní články. Ber to jako vyznání. Kdybych byla jen chválící, nikdy bych ti toto vyznání nenapsala. Kvalita prostě přitáhne i mne. Děkuji i za Krakow - myslela jsem, že to bude JEN NUDA. Není, přidáváš zážitky, příhody, těžkosti a to se napínavě čte. Když dáš článek a dlouho se ti neobjeví nadšený komentář, už budeš vědět. Od tebe bych snad s nadšením nad zážitky a popisem četla článek o tom, jak před domem v plískanici vozí naše ZD na valnících slámu z nedalekého stohu! Děkuji   

    OdpovědětVymazat
  12. Krásné fotografie, moc mě zaujaly ty keře

    OdpovědětVymazat
  13. Jako "kostelní" barbar se musím přiznat, že už bych ani náhodou nevěděl, který kostel je který . Nicméně Kostel svatého Františka nabízí opravdu krásné vitráže

    OdpovědětVymazat
  14. Alenko, krásné fotky a komentář.

    OdpovědětVymazat
  15. [1]: Marti, jsem ráda, že se ti se mnou v Krakově líbilo. Déšt' byl jen komplikací, zejména při focení, ale jinak jsme si to užili.  svému mužovi dala za pravdu, opravdu bychom toho moc neviděli.

    OdpovědětVymazat
  16. tak tých kostolov je tam naozaj trochu moc. A hoci sú nádherné občas sú šialene prezdobené. Modliť by som sa tam nevedela a to som veriaca. Najviac sa mi páčil kostol Petra a Pavla - barokáč pripomínajúci slovenské kostoly a najmä kostoly/nemecké/ z Banskej Štiavnice. Za prehliadku a tvoje podelenie sa ale srdečné dík.

    OdpovědětVymazat
  17. Ty "zubaté" štíty kostelů jsou pro Polsko typické, viděl jsem je i ve Varšavě, nachází se ale také v Pobaltí, např. v Rize.

    OdpovědětVymazat
  18. To by se přímo dalo vytisknout jako průvodce... neměla bys konkurenci.

    OdpovědětVymazat
  19. Děkuji za zevrubnou historii.

    OdpovědětVymazat
  20. Píšu komentář z mobilu a tak se nejen blbě podepisu, ale odkliknu ani nevím jak, dřív než chci. Chtěla jsem jen potvrdit že v Františkánském kostele je opravdu tma, že jsem si říkala, ženy tu krásu mohli nasvitit. Stála tam slečna strážkyně a tak jsme se ani dál nepouštěli.Myslim do ambitu kláštera. Proto jsem tvoje doprostřed kování uvitala. Počasí vám tento den moc nepřálo, ale prošli jste toho hodně.

    OdpovědětVymazat
  21. [8]: Do Polska to máš mnohem blíž.

    OdpovědětVymazat
  22. [21]:Ono je to zhruba stejné, do Brna je hodina a něco cesty a do Mikulova nebo Znojma ještě o něco míň takže Vídeň je tak 3,5 hodiny. Do toho Polska to bude asi stejně, možná jen o něco kratší.Jen na Rakousko máme přímější spojnici. Na Polsko jsem jela jednou, do Opole na výstavu s Bobím ale připadala mi ta cesta podstatně víc cik cak.

    OdpovědětVymazat
  23. [16]: A to nejsou zdaleka všechny. Šli jsme jen po Královské cestě a občas udělali krátkou odbočku. Já věřící nejsem, kostely vnímám jako památky plné uměleckých děl.

    OdpovědětVymazat
  24. Alenko, počasí jste tedy měli pod psa, ale přesto jsi nám ukázala krásné fotky a zajímavosti. Přiznávám, že mne taky zajímalo to chlapské jídlo, tak snad to bylo něco extra. Jen jak koukám, tak si říkám, co je tam kostelů, snad víc než hospod, že? Proto bylo v pořádku, když byl papež z Polska.

    OdpovědětVymazat
  25. Další napínavá reportáž. Vám vadilo, že pršelo, ale myslím, že když jste se mohli schovat do té spousty kostelů a podloubí, že to vůbec nevadilo. Měla jsem pocit, že tam jsem s Tebou. Mám výhodu, nebolí mne nožičky. Pěkné jsou ty sestřihlé keře. No a těch kostelů tam tedy mají. Na každém je hodně zajímavého. Těším se na pokračování.

    OdpovědětVymazat
  26. [24]: Libuško, po pravdě, mě to počasí vadilo jen kvůli focení a barvám, ale jako astmatikovi se mi v dešti chodí dobře. O chlapském jídle jsem také přemýšlela, ale šli jsme kolem v době, kdy muž ještě neměl hlad a druhou restauraci se stejným názvem jsme objevili asi dvě hodiny po obědě. Kostelů je v Krakově spousta, ale hospod taky, určitě víc, než kostelů. Ale nebyly tak zajímavé, abych je zvěčnila. Polsko je silně katolické a na připomínky papeže jsme naráželi téměř všude.

    OdpovědětVymazat
  27. Alenko, na minulý článek jsem nemohla reagovat, nevydržela jsem sedět u pc, teď je lépe a tak píšu, brýle do blízka nosím dlouho a ustálilo se to na dvou dioptriích, s tím žiju už 30 roků, no a občas jsem bez nich jako bez ruky, vše píšou moc malé

    OdpovědětVymazat
  28. Mám to jako tvůj muž, když mám hlad, jsem protivná, nepříjemná a mám každou památku doslova na praku, myslím jen na jídlo     

    OdpovědětVymazat
  29. [27]: Maryšo, to vůbec nevadí. Doufám, že už je lépe. Ono to zdraví je v našich letech fakt tím nejdůležitějším. Když je člověk mladší, tak kolikrát hazarduje. Nebyla jsem jiná. Jsem ráda, že jsem mohla připomenout Krakov a věřím, že se polští přátelé dají znovu do kupy a vy tam zavítáte. Sekali žlučník - to jsou přesně ty rozdíly mezi našimi jazyky, které pobaví.

    OdpovědětVymazat
  30. Ali, jako vždy jsem se zájmem prošla krásné fotky z Krakova se zajímavým komentářem.   

    OdpovědětVymazat
  31. Máte vůbec spočteno, kolik kostelů jste navštívili? Škoda, že pršelo, ale hezké toulání městem.

    OdpovědětVymazat
  32. Nádhera zvlášť ty kostely až zrak přechází

    OdpovědětVymazat
  33. [30]: Jsem ráda, že jsem ti mohla být průvodkyní.

    OdpovědětVymazat
  34. Krásná procházka, ještě lepší reportáž. Úolně mi láká se tam taky projít. No jo, ale já se tam asi nikdy nedostanu.

    OdpovědětVymazat
  35. [34]: Věřím tomu, že se tam třeba někdy dostaneš. Není to zase až tak daleko. Vycházka Krakovem se konala v červenci, i když to podle fotek tak nevypadá.

    OdpovědětVymazat
  36. [36]: Děkuji za pochvalu a také za objasnění toho, co se podává v "Chlapském jídle." Věřím, že se do Krakova ještě podíváme a restauraci otestujeme.

    OdpovědětVymazat
  37. [37]: Tak pak dej vědět, jak chutnalo!

    OdpovědětVymazat
  38. [36]: Vrátila jsem se ještě jednou a nelituji, nakonec jsem se mimo krásnou procházku dozvěděla co je to chlapské jídlo.

    OdpovědětVymazat
  39. [40]: Mně to taky tak trochu překvapilo. To jsou přesně ty rozdíly v našich jazycích.

    OdpovědětVymazat
  40. Vyznat se v takovém množství památek, kostelů a všeho ostatního není tak jednoduché. Fotografie jsou krásným doplňkem, aby se jeden neztratil.

    OdpovědětVymazat
  41. [42]: Pavle, moc děkuji. Na pomoc jsem si vzala něco literatury a samozřejmě mapu.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤