Nezmar

Tímto textem a několika fotografiemi bych ještě ráda doplnila svou fotobilanci uplynulého roku.

Fotím ráda a jsem vděčná digitální technice, díky níž můžu fotit hodně. Můj muž někdy prohlašuje, že fotím každou kravinu. Má asi pravdu. Nestačí mi jeden záběr, dělám jich většinou víc, i když si můžu jejich kvalitu ověřit na displeji fot'áku. V době, kdy jsem fotila na kinofilm, dělala jsem totéž, jeden záběr a pak druhý, tak zvaně na jistotu. Co kdyby?

Další mou oblíbenou činností je zahradničení. Je to možná s podivem, zvlášt' když si vzpomenu na svá telecí léta, kdy pro mně největším trestem byla práce na zahrádce, kterou si mí rodiče, bydlící v činžáku, pořídili. "Odtud až támhle to vypleješ!" Nemohlo být nic horšího. Seděla jsem na bobku, klečela a pak už i ležela. Trest nemohl být horší.

Dnes se nad tím usmívám, protože rytí v zahradě mě neskutečně baví a pak ta radost z dobře vykonané práce, či rozkvetlých rostlin, je povznášenící.

I za cenu, že pak chodím jako ortopedický pacient, ohnutá v prapodivném úhlu. Prostě zahrádkaření miluju.

Při procházení fotek, které jsem loni udělala, jsem narazila na zvláštní úkaz, se kterým vás seznámím.

Předcházela tomu předělávka zahrady, či spíš vyklízení její horní části, s níž souvisela likvidace některých rostlin a přesazování dalších.

Před pyramidou, na které se pěstovaly spoustu let stáleplodící jahody, byl chodníček a před ním úzký záhonek, na kterém jsem mívala různé květiny.

Vzpomínám si na jeden návrat z Itálie. Vystoupila jsem z auta, odemkla vrata a pak šla rovnou na zahradu. Na záhonku trčely už téměř holé stvoly vysokých afrikánů a místo listů byli všude odporní rezaví slimáci. Ještě ted' při vzpomínce na ten hnus, mám husí kůži. Tolik slimáků jsem pohromadě nikdy neviděla. Přinesla jsem si modré granulky, jejichž název jsem samozřejmě nezapomněla, ale nechci dělat reklamu a vysypala na záhon půlku krabice. Fuj tajbl.

Až pak jsem začala manželovi pomáhat vyklízet auto.

Na zahradu jsem šla až ráno. Pohled na záhon byl ještě odpornější a oslizlý chodník u domu i chodníček před pyramidou jsem myla hadicí.

Jiné kytky jsem tam už nezasadila. A tak během léta přes chodníček přelézaly odnože jahodníku z pyramidy a v zemi, pohnojené slimáky, se uchytily.

Záhon jsem upravila až na podzim a to tak, že jsem jen přesadila přelezlé jahody. A tak tomu bylo několik let.

Odbočila jsem do minulosti a ted' se vracím do roku 2015, do doby předělávání zahrady.

Muž vykopal jeden z rybízových keřů a já obryla ostružinu a přesadila jí na místo, kde býval rybíz. Dostala notnou dávku kompostu a já čekala, zda přežije. Pak přišly na řadu jahody. Sice jen ty obyčejné, které rodily jednou v roce, ale byly lahodné. Mrzelo mě to, protože je miluju a mají je rády i děti. Ale co naplat. Někde jsem potřebovala místo na sušení prádla a další pak na kytky, které jsem chtěla z horní zahrady zachovat. A navíc, tytam jsou doby, kdy jsme jezdívali na dovolenou v srpnu. Od roku 2004 jezdíme v červnu, tedy v době, kdy jahody zrají. Na dno plastových beden jsem si nasypala zem a jahody jsem jednu vedle druhé zakládala. Zkusím je nabídnout sousedce, která má pozemek v zahrádkářské kolonii. Na místo původní jahodové plantáže muž umístil zatravňovací šablony a na hranicích pozemku vybudoval vyvýšený záhon. Navozila jsem si zeminu, přesadila nějaké rostliny a vysela trávu. Stejný postup jsem zvolila i při vyrývání sazenic jahod z pyramidy. Znovu jsem je zakládala do "řeznické" bedny. Muž pak kompletně přestavěl celou pyramidu, snížil jí o patro a prodloužil jí až k novému sušáku. Zasadila jsem do ní zpátky jahody a do záhonku, který byl kdysi hřbitovem slimáků, jsem nanosila čerstvý kompost. Pak jsem přesadila kytky.

Bedýnku s jahodami sousedka uvítala.

Ostružina se ujala, jahody v nové pyramidě a čerstvé zemi rostly jedna radost. Prvních pár plodů jsem utrhla před odjezdem do Itálie. Snaše jsem řekla, že jahody začaly zrát, tak aby si je sklízela.

Přes prázdniny jsem měla minimum času a záhonek před pyramidou zarůstal plevelem. Ke své hrůze jsem pak navíc zjistila, že jsem v dubnu udělala kardinální chybu. Jahody oproti minulým rokům nekvetly! Přehodila jsem totiž bedýnky a zasadila do pyramidy obyčejné jahody. To asi sousedka čubrní, co jí roste na zahrádce. Vždycky ty remonty obdivovala a já jí občas nějaký ten přebytek sadby věnovala. A ted' holt dostala celou bednu.

V září jsem konečně zaklekla k záhonku před pyramidou. Plevele tu byla spousta a mezi ním byly tři malé sazenice hledíků. Kdy jsme je měli naposledy na zahradě? To už bude pár let. A kde se tady vzaly? Mívali jsme je na horní zahradě v už zlikvidovaném záhonu. Nebo mohla být semínka v kompostu. Možná je přistěhovali ptáci.

Nevyhodila jsem je. Přesadila jsem je do nového záhonku pod sušákem a pak na ně zapomněla.

V půlce ledna jsem šla na zahradu dosypat slunečnici do krmítka. Všimla jsem si, že kvetou sněženky a měla pocit, že se příroda zbláznila. Pak mojí pozornost upoutalo cosi růžového. Že by nějaký vřes, nebo vřesovec? To snad není možné, tady kvete hledík. Vrátila jsem se do bytu, vzala fot'ák a šla znovu na zahradu.

Příroda se opravdu asi zbláznila, na zídce je námraza

Na listech je vidět, že už trochu trpí zimou

Fotila jsem ho ráno a listy byly povadlé. Asi už zmrzl

Před polednem mi to nedalo a šla jsem na zahradu znovu.

Vylezlo sluníčko a hledík pookřál

Hledík vypadá svěže a kdyby kolem nebyly poházené větve tújí,

které sloužily jako ochrana před mrazem, mohla být fotka pořízena kdykoliv.

Ne začátkem března

Tady je odkvetlý, ale přežil zimu. Vedle něj pnoucí hortenzie nasazuje pupeny.

Větve tújí už v záhoně nejsou, je jaro

Poslední fotka, je neostrá, je to jen výřez z velké fotky.

Pnoucí hortenzie za hledíkem už má malé lístečky, vzadu kvete irský vřes

Fotografie jsem opatřila datem, kdy byly pořízeny.

Hledík, který je u nás pěstován jako letnička, jsem nazvala Nezmarem a pokládám jeho vegetování za přírodní úkaz.

Byl jediný z těch tří sazeniček, který přežil přesazení a jeho květy v půlce loňského ledna byly odměou za to, že jsem mu dala šanci.