Krakov - 3. část

Pokračování předchozí části

Den druhý - 2. díl

V minulém díle jsem skončila průhledem na krakovskou baziliku - Mariánský kostel.

Florianskou ulicí jsme pokračovali a došli až před Mariánský kostel, který je symbolem tohoto města.

Říká se mu Mariánský, ale jeho celý název je Nanebevzetí Panny Marie.

Pohled na boční část kostela z konce Florianské

Oslovil nás mladý muž a ptal se, zda nepotřebujeme průvodce. Česky sice neuměl, ale disponoval několika světovými jazyky. Když jsem se ho ptali na jeho národnost, řekl nám, že pochází z Gruzie a je průvodce. V Krakově se stejným způsobem živí více licencovaných průvodců. Scházejí se denně v 10 hodin a pak v 15:30 vedle Mariánského kostela a nabízí své služby turistům. Jejich honorářem pak je v podstatě jen spropitné. Poděkovali jsme mu za nabídku a rozloučili se.

Čelo Mariánského kostela.

Na balkóně nad vchodem svítil displej upozorňující na Světové dny mládeže,

který odpočítával dny a hodiny do jejich zahájení

Na zem začaly padat kapky deště a my proto vešli do chrámu. Ano, chovám se jako Japonec a fotím kdeco. Chystala jsem se fotit, když se ke mně přihnal urostlý muž a řekl, že tady se fotit nesmí. Pro mně, která jsem drze fotila i v Sixtinské kapli ve Vatikánu, kde se mezi návštěvníky pohybují kurátoři, kteří jsou bez milosti schopni vymazat fotky, nebo potupně návštěvníka vyprovodit ven, to bylo jako pokyn: "Ulov si nějakou fotku!" Muž odešel a já si všimla, že se stále otáčí a pozoruje mně. "Vytáhne ta baba fot'ák? Nebo jsem jí dostatečně zastrašil?" Když jsem zaregistrovala, že k nám znovu míří, vzala jsem muže za ruku a vtáhla ho do jedné z řad kostelních lavic. Statný Polák se na nás ještě jednou podíval a pak už nám nevěnoval pozornost. Samozřejmě, že jsem pár fotek udělala.

Mariánský kostel, který je hlavním místem bohoslužeb už od středověku, je jednou z nejcennějších památek z doby gotiky v Polsku. Bazilika byla postavena na místě původního románského kostela z roku 1222, při kterém už tehdy byla založena farnost pro vzdělávající se měšťanskou společnost. Tato budova však byla zničena při tatarské invazi. Současný kostel byl budován v několika etapách, počínaje rokem 1288. Už v roce 1320 byl kostel vysvěcen. Konečná podoba kostela je ze 14. století. Jedná se o cihlovou, trojlodní gotickou baziliku s prodlouženým vícestranně uzamčeným presbytářem. V letech 1423 - 1446 bylo připojeno šest kaplí a dvě kruchty, které nechaly postavit bohaté měšťanské rodiny a byla navýšena severní věž, aby mohla sloužit jako městská hláska.

Když jsme u věží, jsou každá nejen jinak vysoká, ale liší se i vzhledem.

Vyšší, zvaná Mariánská, nebo také Strážnica, měří 82 metrů a vede do ní 239 schodů. Ve výšce 54 metrů je místnost trubačů, ze které se ozývá každou celou hodinu "hejnal". Tato jednoduchá melodie o pěti tońech pochází ze stejné doby jako kostel. Trubač jí zahraje vždy čtyřikrát, pokaždé na jinou světovou stranu. Kdysi pravděpodobně sloužila jako znamení k otevření a uzavření městských bran. Podle dalších zdrojů se hejnal troubil na poplach při ohrožení města, či požáru. Melodie vždy náhle a nečekaně utichne. Proč tomu tak je? To nikdo neví, ale nedokončené troubení dalo vzniknout legendě. Podle ní hrál ve 13. století hejnal trubač, aby varoval obyvatele před vpádem tatarských hord. Povedlo se mu varovat město, ale hejnal nedohrál, protože byl zasažen šípem. Autorem této legendy je údajně americký spisovatel Eric Kelly, který jí v roce 1929 vylíčil v knížce pro děti "The Trumpeter of Kraków". Obyvatelé Krakova tuto legendu ochotně přijali za svou.

Druhá věž je vysoká 69 metrů a v prvním patře je umístěna renesanční kaple rodiny Kaufmannů, kterou vytvořili italští mistři, kteří pracovali na Wawelu.

Interiér kostela zdobí nástěnné malby, z nichž mnohé vytvořil Jan Matejko a které překrásně ladí se středověkou architekturou. Oslnivě modrý strop zdobí hvězdy. V kněžišti je série velkolepých vitráží, pocházejících ze 14. století, které patří k nejcennějším v Polsku. Dominantou interiéru a jeho nejcennějším prvkem, je vyřezávaný oltář, který je 13 metrů vysoký a 11 metrů široký, na kterém jeho autor Veit Stoss (polsky Wit Stwosz) pracoval dvanáct let. Jedná se o nejlépe dochované dílo pozdně gotického sochařství Evropy. Oltář se otevírá denně v 11:50 a zavírá v 17:30.

Zavřený oltář je uprostřed

Otevřený oltář jsem nevyfotila, byli jsme v kostele krátce před desátou hodinou. Proto jsem ho pro vás našla toto: http://www.pajorama.eu/wirtualnymariacki/mariacki.html#/Oltarz_Wita_twosza_otwarty/

Autorem této virtuální prohlídky je polský fotograf Jerzy Pajor.

Kromě otevřeného oltáře můžete vidět celý interiér, stačí jen kliknout na určitý bod na plánku kostela vpravo dole. Najdete tu i popisky jednotlivých částí. Když si kliknete na "Fasada" můžete si dokonce poslechout hejnal. I když tady nekončí.

Když jsme vyšli ven, uvědomila jsem si, že jsme dovnitř vstoupili vchodem pro věřící. Došlo mi to až v momentě, kdy jsem si fotila kostel z boku a objevila boční vstup, kde se platí vstupné. Nebyl to úmysl, do kostela jsme vstoupili, když začalo pršet. Až pak dodatečně jsem zjistila, že se kostel pro návštěvníky otevírá až v 11:30, takže jsme v podstatě v daný okamžik jinudy vstoupit nemohli.

v>

Kousek od Mariánského kostela na stejnojmenném náměstí stojí menší kostel, také s cihlovou fasádou a tím je kostel sv. Barbory. Před ním stojí zajímavá fontána.

O této fontáně jsem zjistila je to, že se jmenuje "Pomnik Żaka"

Vlevo Mariánský kostel, za fontánou kostel sv. Barbory

Hned při vstupu do kostela sv. Barbory jsem se zeptala, zda se zde smí fotit. Ano, smí. Tato informace mě potěšila, alespoň jsem si nepřipadala jako záškodník.

Kostel sv. Barbory byl postaven v letech 1338 - 1402, pravděpodobně z cihel pocházejících z bývalého presbytáře Mariánského kostela. Byl původně hřbitovní kaplí, před ním se až do počátku 19. století rozkládal hřbitov. Za středověku sloužil polským věřícím, němečtí chodili do vedlejšího Mariánského kostela. I když je malý, malebně se odráží od mohutné stavby Mariánského kostela.

Jedná se o jednolodní kostel s půlkruhovou absidou. Od roku 1583 patřil jezuitům, kteří kostel v 17. století přestavěli a změnili gotický charakter jeho interiéru na baroko.

Autorem polychromie klenby je pražský malíř Jan Petr Molitor

Kostel jsme prošli, já si udělala několik fotografií jeho interiéru. Na rozdíl od vedlejšího kostela tu téměř nikdo nebyl.

Nejcennější památkou kostela je gotická "Pieta" z počátku 15. století. Ale tu jsme nějakým nedopatřením minuli a já se o ní dočetla až po návratu domů. Proto jsem jí oskenovala, i když obrázek má do dokonalosti hodně daleko.

Pieta z kostela sv. Barbory. Autor fotografie: Tadeusz Cukier

Čelo kostela působí stroze ... a zase kapka deště

Pohled od kostela sv. Barbory na Hlavní rynek

Po náměstí jezdily bílé kočáry, na jejichž kozlících seděly kromě kočích mladé dívky v kloboučcích. Další kočáry stály ve frontě a čekaly na potencionální zákazníky. Oslovila nás dívka, sedící na kozlíku a nabídla nám svezení. Což o to? Bylo by to romantické. Když jsme se zeptali na cenu, zavolala na kočího, kterého oslovovala Vasilko. Vasilko nám předložil cenu za svezení okolo náměstí a pak druhou cenu, za cestu až k Wawelu. S díky jsme nabídku odmítli, protože tolik zlotých jsme si nekoupili. Musíme se spolehnout na svoje nohy.

Nejen dívky nosí copánky

Kočáry čekají na zákazníky

Dalším našim cílem byla Sukiennice, centrálně umístěná dominanta Hlavního rynku (Rynek Glowny). Původní tržnici s krámy se suknem, které daly této budově jméno, dal postavit ve 14. století král Kazimír Veliký. Po požáru v roce 1555 se na obnově Sukiennice podíleli významní krakovští umělci. Obnova budovy, která je 108 metrů dlouhá, 18 metrů široká a má dvě podlaží, probíhala mezi lety 1556 - 1559 v renesančním slohu. V letech 1875 - 1878 přibyly na delších stranách novogotické arkády. V současné době jsou uvnitř obchůdky se zbožím převážně pro turisty a proslulá kavárna "Noworolski". V horním patře je expozice polského malířství 19. století.

Strop Sukiennice zdobí znaky polských měst

U vstupu jsou staré reklamní poutače

Sukiennice jsme prošli a obešli, já si fotila náměstí, radniční věž a manžel se na svět díval přes kameru. Okouněli jsme na náměstí s tím, že se v jedenáct hodin vrátíme před Mariánský kostel a poslechneme si hejnal.

Radniční věž je jediným pozůstatkem původní radnice z 15. století. Měří 70 metrů

Pomník Adama Mickiewicze

t="644" src="http://nd06.jxs.cz/358/515/e02db2e673_103883435_o2.jpg" alt="" />

Radniční věž

Na rohu náměstí nás oslovil muž a nabídl nám projížd'ku nejen po Starém Městě, ale i výlet do čtvrti Kazimierz. Chvilku jsme si s ním povídali, byl velice příjemný a říkal nám, že mají projížd'ky i s českým výkladem. Ptal se nás kam míříme a my mu odpověděli, že jen tak lelkujeme po náměstí a čekáme na jedenáctou hodinu na hejnal. Poradil nám, at' se raději jdeme podívat do Collegium Maius na Jagellonské univerzitě, kde bude v 11 hodin k vidění představení s průvodem postav, spojených s univerzitou. "Hejnal bude každou hodinu", řekl muž. Poděkovali jsme za tip a on nám dal svou vizitku s telefonem, kdybychom si to rozmysleli s projížd'kou. "A volejte Jerzyho."

K univerzitě jsme došli za chvíli. Prohlédli jsme si její atrium, došli si tu na záchod a pak jsme zvolili strategickou pozici na schodišti proti hodinám. Nebyli jsme tu zdaleka sami, diváků tu byla spousta.

Jagellonská univezita, kterou založil v roce 1364 Kazimír Veliký, a která nesla název Akademia Krakowska, je nejstarší polskou univerzitou a její původní sídlo bylo na Wawelu. Jen pro zajímavost, Pražská univerzita byla založena v roce 1348. Po smrti krále v roce 1370 úroveň univerzity klesla, později dokonce přestala fungovat. K její obnově došlo za vlády krále Vladislava II. Jagellonského a královny Jadwigy. V 90. letech 14. století byla zakoupena budova v tehdejší židovské čtvrti pro první sídlo univerzity. Vzhledem k neustále narůstajícím počtům studentů muselo dojít k jejímu rozšíření. Paradoxně otázku rozšiřování vyřešily dva velké požáry v této části města v letech 1462 a 1492, po kterých byla nutná přestavba budovy od jejich základů. Její výsledek můžeme obdivovat až do dnešních dnů.

Z tohoto období je také nádvoří s kašnou, které je obklopené patrovým podloubím a jehož autorem je kameník zvaný mistr Jan. V současné době je v Collegiu Maius univerzitní muzeum.

K významným absolventům univerzity patří například tvůrce heliocentrické teorie, astronom Mikuláš Kopernik nebo také Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II.

Dodnes je tu povinným vyučujícím jazykem latina.

Čekání na to, až odbije jedenáctá

Začala hrát hudba a objevila se první postava

Královna Jadwiga a král Vladislav II. Jagellonský

Commedia finita

Nádvoří se vyprázdnilo

Po skončení průvodu dřevěných figur ze 16. století pod hodinami, jsme se šli podívat do univerzitní zahrady, kde jsme chvíli poseděli na lavičce, snědli toasty ze včerejška a pak zvažovali, co podnikneme dál. Necháme se zlákat Jerzyho nabídkou? Nebo budeme pokračovat i nadále "po svých"? Nebyli jsme ještě úplně rozhodnuti.

Zahrada se nazývá Profesorská...

... dva z jejich stálých obyvatel

Collegium Witkowskiego

Vyšli jsme ze zahrady a zamířili ke kostelu, kterého jsme si všimli už při příchodu sem.

Nejprve jsme však zabočili do uličky mezi univerzitními budovami, ve které byly busty těch, kteří na Jagellonské univerzitě učili.

Kostel sv. Anny

Ulička mezi Collegium Maius a Collegium Nowodworskiego

Zakladatel univerzity Kazimír Veliký

Osobnosti spojené s univerzitou

Erby nad vchodem univerzity

Až pak jsme zamířili do kostela sv. Anny, který je univerzitním kostelem.

První kostel, postavený na tomto místě počátkem 15. století, byl dřevěný. Stál v těsném sousedství synagogy a mikve, což je židovská rituální lázeň. Při útocích na židovskou čtvrt' shořel. Z popudu krále Vladislava II. Jagellonského a zejména za jeho finanční podpory, byl postaven gotický kostel, který po jeho vysvěcení svěřil král do péče univerzity. V 17. století za podpory krále Jana III. Sobieského, který byl také absolventem univerzity, bylo rozhodnuto akademickým senátem o přestavbě kostela. Výstavba probíhala mezi roky 1689 - 1703 a vznikla tak jedna z nejskvostnějších barokních budov v Polsku. Jejím vzorem se stal římský kostel Sant'Andrea della Valle, který byl dobudován v roce 1650. Trojlodní interiér je bohatě zdobený a pracovali na něm italští mistři, jako řezbář Baltazar Fontana, či malíři bratři Montiové. Je zde pochován sv. Jan z Ket (Jan Kante), který absolvoval univerzitu a poté jako teolog a lektor zde učil. Po prohlášení za svatého se stal patronem univerzity. Nachází se tu i skromný pomník Mikuláše Koperníka, jako pocta univerzity nejslavnějšímu absolventovi. Pochází z roku 1823, tedy z doby, kdy byly astronomovy knihy na seznamu zakázaných. Krok tehdejších představitelů univerzity byl hodně odvážný.

Coby univerzitní kostel slouží při slavnostním zahajování akademického roku, k promocím a stal se také místem posledního odpočinku mnoha profesorů a rektorů.

Kostel jsme si prohlédli a když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že prší. Co prší? Lilo jako z konve. Vrátili jsme se na chvíli do zádveří a vyčkávali, zda se počasí změní. Pohledem na hodinky jsme zjistili, že máme tak akorát čas vrátit se na Hlavní rynek a vyslechnout si hejnal z Mariánského kostela.

Deštivý pohled na univerzitu ze schodů kostela sv. Anny

Cestou jsem si vzpomněla: "Hele, a co ten Jerzy?"

"Kolik říkal, že by to stálo?"

"Stovku pro každého."

"Tak na to kašlem, budeme potřebovat peníze na vstupy a taky musíme něco jíst."

Dala jsem manželovi za pravdu. Jerzy už na roku náměstí a ulice Sv. Anny nestál, takže jsme se nemuseli omlouvat ani vymlouvat. Déšt' ho zahnal někam do sucha.

Hlavní rynek pod deštníkem

A pak jsme stáli pod deštníky na malém prostoru mezi Mariánským kostelem a kostelem sv. Barbory a víc než hejnal jsme slyšeli uřvané Němce, kteří stáli opodál. A na moje "Ruhe, bitte!" reagovali s nic nechápajícím výrazem, aby pak zase pokračovali v řevu. Kdyby tak uměli číst moje myšlenky, to by se styděli až do kořínků vlasů.

Hejnal skončil a my v dešti, který chvilkami slábl, aby pak zase zesílil, pokračovali po náměstí a došli ke kostelíku sv. Vojtěcha.

Kostelík sv. Vojtěcha

Tento kostelík patří k nejstarším v Krakově. Původně dřevěný, předrománský kostel vznikl na přelomu 10. a 11. století v místech, kde kázal sv. Vojtěch. Ten se na žádost Boleslava Chrabrého věnoval misijní činnosti, za kterou zaplatil mučednickou smrtí. Je jedním z patronů nejen Polska, ale i naší země. Zmínila jsem se o něm už v tomto článku.

Začátkem 12. století byl kostelík přestavěn z kamenných kvádrů. Z těchto časů pochází arkádový portál a úzká okna, která jsou 2 metry pod úrovní dlažby. Jsou dokladem toho, jak se během staletí zvedla celá plocha Rynku. V první polovině 17. století byl kostel zbarokizován, byly zvednuty zdi a přidána kopule.

Poslední pohled na kostelík sv. Votěcha a v pozadí na Mariánský kostel...

... a na radniční věž a Sukiennice, která se odrážela na mokré dlažbě

Pokračovali jsme v dešti dál po Královské cestě, ale o tom až zase příště.