Kam jdeš? Na věž!

Titulek jsem použila z hodně staré dětské říkanky.

Docela se hodí k tomu, co tady chci prezentovat.

Už několikrát jsem ve svých článcích ukázala nepříliš známá místa Prahy.

Cibulka je jedním z nich.

Usedlost s rozlehlým parkem, který přechází do lesa a je součástí jednoho z jedenácti přírodních parků, které se nacházejí na území Prahy. Tento přírodní park se jmenuje Přírodní park Košíře - Motol a má rozlohu více než 350 hektarů.

Cibulka je pokládána za srdce tohoto přírodního parku.

Jméno získala po rodu Cibulkových z Veleslavína, kteří jí vlastnili až do začátku 18. století. V roce 1817 tuto usedlost zakoupil pasovský biskup kníže Leopold Leonhard Thun-Hohenstein a nechal jí přestavět na své letní sídlo. Původní statek byl přestavěn do podoby empírového zámečku a pozemky kolem byly přeměněny v rozsáhlý anglický park. V parku byly vysazeny nejrůznější druhy stromů a byl obohacen o množství drobných staveb a sochařských děl.

Po smrti hraběte Thun-Hohensteina v roce 1826 Cibulka vyhořela a začala chátrat.

Jejími vlastníky se stalo město Praha, které jí prodalo České spořitelně a od ní jí zakoupil Autoturist, který zde plánoval zřídit hotel a kulturní centrum. Z veškerých plánů, kvůli nedostatku financí, nezůstalo nic. Byly provedeny jen nejnutnější udržovací práce. To, co nechal hrabě Thun-Hohenstein vybudovat, bohužel stále chátrá.

Jednou z dominant parku je vyhlídková věž, která má podobu hradní zříceniny. V dobách knížete Thun-Hohensteina tu bývala postava rytíře v brnění s mečem, která se po zatáhnutí za páku pohybovala.

Kolem věže jsme šli už mnohokrát, ale nikdy jsme nebyli nahoře. Vstup do ní byl opatřen masivní železnou bránou.

S holčičkami jsme šli na výcházku, jak ony říkají "do lesa". Před mostem jsme odbočili na cestu a šli podél semmeringu. Holky neomylně mířily na hřiště, které je zde v lese vybudováno. Nedaleko něj se nachází pozůstatky tvz. Poustevny, ve které za hraběte Thun-Hohensteina bývaly dvě dřevěné loutky poustevníků. Při šlápnutí na práh poustevník, který do té doby seděl za stolem a četl Bibli, povstal a požehnal příchozím, zatímco druhý odpočíval na lůžku. To, co zbylo z původní poustevny je zde.

Když se holky dostatečně "vyřádily" na hřišti, vydali jsme se lesem dolů k jezírku. Cestou sem jsme si všimli, že je rozkopaná přístupová cesta a až v lese nám došlo, proč tomu tak je. Praskla voda. Severní strana stolové hory Vidoule je bohatým prameništěm. Jako volný přírodní tok je zde ponechán potok Cibulka a další prameny jsou svedeny potrubími do rezervoárů a pak odtékají do Motolského potoka a posléze do Vltavy. Kořeny stromů byly částečně obnažené, zem, listí a jehlíčí vzala voda sebou.

Jezírko je v lese a bylo ještě z části zamrzlé. Je napájeno potokem Cibulka.

Od jezírka jsme pokračovali nahoru pod věž. Starší vnučka nám chtěla ukázat zámek.

Došli jsme pod věž k bráně. "Chodíme si sem se školkou hrát na zámek." A pak se zahleděla nahoru a všimla si, že jsou na věži lidé. "Babí, půjdeme na tu rozhlednu?" Přiznám se, že se mi moc nechtělo, ale co bych pro ta svá zlatíčka neudělala. Cestičkami jsme došli k věži. Starší z holčiček byla notný kus před námi a radostně výskala. Mladší pronesla, že na věž nechce. Srdce se mi zatelelilo radostí. Prima, pošlu nahoru dědu s tou starší a já s tou malou počkáme dole. Koleno od říjnové návštěvy Tolštejna občas zazlobí. Což o to? Nahoru to jde, ale cesty dolů jsou bolavé.

Došli jsme pod věž a ta malá "zrádkyně" pronesla: "Chci tam taky".

Kam jdeš? Na věž!

Nahoru to šlo. První šel děda, za ním holčičky a nakonec já. Nelitovala jsem toho, že jsme nahoru vylezli. Stromy jsou sice hodně vysoké, takže výhled není nic moc, ale přeci jen.

Takhle vypadá z věže Nemocnice Motol.

Na druhé straně je pohled do lesa.

A do třetice - pohled do mraků

Cestu z věže jsme absolvovali v obráceném gardu. První jsem šla já. Schody jsou úzké, jen pro jednoho. Starší vnučce jsem nakázala, aby se držela a šla opatrně. Kdyby uklouzla, byla jsem před ní a doufala jsem, že jí zachytím. Je to ale holka šikovná a sestup zvládla v pohodě. Ne však moje koleno. Začalo protestovat v polovině sestupu.

Dědovi s tou mladší to trvalo déle. Sestupoval v hlubokém předklonu a přidržoval tu malou. Dole si rovnal záda.

Musím přiznat, že to bylo poprvé, kdy byla věž otevřená.

Sluncem ozářená zed' věže v detailu.

Cibulka je zvláštní místo. Kdyby existoval stroj času, chtěla bych se sem podívat. Vrátit se v čase o necelých 200 let zpátky. Prohlédnout si empírový zámeček a anglický park, se všemi jeho doplňky, které vznikly v době hraběte Leopolda Leonharda Thun-Hohensteina. Muselo tady být krásně.

Snad se najde bohatý kupec, který se pokusí uvést bývalou krásu tohoto místa do méně chátrajícího stavu.

* * * * * * * * * * * * *

A na závěr? Navíc z úplně jiného soudku.

Moje mladší vnučka Ema měla v pátek 2. března 2012 3. narozeniny. Utíká to. V článku,
kde jsem popisovala cestu na sever, jsem se zmínila. že jsme dceři v Jiřetíně pod Jedlovou vyzvedávali marcipán a já si vše pojistila koupí marcipánových figurek, pro případ, že by se dort dceři nepovedl.

Nejen, že se povedl, ale navíc i báječně chutnal. Oslava se odehrávala včera Košířích u druhé babičky a bylo to báječné a příjemné odpoledne.

Zbyly mi figurky z marcipánu. Nevadí, Ema bude mít za měsíc svátek.

Mám šikovnou dceru a omlouvám se, že jsem si dovolila zapochybovat o jejích schopnostech.