Desátá cesta z Itálie

Sobota 9. července 2011

Pro někoho obyčejný den, pro dalšího třeba svátek, ale pro nás je to den odjezdu z Ascey.

Při příjezdu před třemi týdny jsem si říkala, kolik času máme a najednou? Mám pocit, že ty tři týdny kolem nás prolétly rychlostí blesku a my ani nestačili zaregistrovat, že už je konec relaxace, konec lenošení a že se musíme vrátit zpět do běžného života a do práce. Co já? Já se vracím po třech týdnech a kousku, ale manžel naposledy pracoval v dubnu a pak po operaci marodil 7 týdnů. Pro něj to bude určitě mnohem horší, než se aklimatizuje.

Musím přiznat, že tahle dovolená byla jednou z nejlepších, na které jsme byli. Pominu-li náš pád s autem ze zídky v Cosenze, který ale v podstatě nakonec dobře dopadl, byla to opravdu báječná dovolená.

Nějaký čas jsme prolenošili, prostě to k dovolené tak nějak patří. Podnikli jsme pár výletů, některé pěšky, jiné autem. Navštívili jsme v Kalábrii Cira, abychom zjistili, že má už druhé dítě - holčičku Olivii. Slíbil, že až bude v Praze, určitě se ozve a setkáme se. Vylezli jsme na Vesuv, ale Neapol jsme moc neviděli. Ne, že bychom netoužili jí zahlédnout shora, ale byly mraky, které jí zakrývaly. Ono se přeci jen říká - "Vidět Neapol a zemřít". Možná je to lepší, že nebyla moc vidět. Umřít se ještě nechystáme. Opět jsme navštívili Pompeje a prošli si místa, kde jsme před mnoha lety nebyli, a zjistili, že Dům Vettiů, ve kterém jsou ty nejkrásnější fresky, je stále zavřený. Byli jsme znovu ve Velii a to dokonce dvakrát a nahlédli do Paesta. Poznali jsme několik starobylých městeček a měst. Také jsme podnikli vzpomínkový výlet do Palinura, s nostalgií poseděli v oblíbené restauraci Carpe Diem a nad pizzou vzpomínali, jak jsme sem chodili před čtyřmi roky.

Kampánie je zvláštní země. Ve velkých městech pulzuje život a malá městečka jsou poklidná a tichá. Procházející turisté s fot'ákem jsou pro místní obyvatele raritou a někdy jsem nabývala dojmu, že jsme to my, kdo je pozorován a prohlížen.

Lidé v těchto malých městečkách jsou však milí a vstřícní. Při návštěvě San Giovanni a Piro jsme se autem motali v uličkách. Blížil se konec siesty a v hospůdce už začínal odpolední provoz. Od stolku vstal muž středního věku a vysvětloval nám, že uličky jsou úzké a s autem se do nich nevejdeme. Bylo mi v ten moment jasné, proč tolik Italů jezdí oblíbeným vozítkem Piaggio, nebo rovnou na motorce. Popisoval nám cestu a když jsme vypadali, že moc nechápeme, řekl, že sedne do auta, at' ho následujeme. Putovali jsme za ním do kopců. Na křižovatce zastavil a ukázal, kudy máme pokračovat a jen zdůraznil, že dojedeme k jejich nejslavnější památce, od níž je grandiózní rozhled. Rozloučil se s námi a odjel. Říkali jsme si, že je obětavý. Manžel však usoudil, že jel pravděpodobně domů a měl kolem cestu.

Ital nelhal. Pohled, který se nám naskytl, byl úchvatný a kostel na skalním ostrohu malebný.

Později jsme jinou cestou dojeli zpět do městečka, zaparkovali a uzoučkými uličkami procházeli do centra. Toho stejného Itala jsme v uličkách potkali znovu a ten se ptal, jak se nám nahoře v kopcích líbilo. Když jsme mu řekli, že je to nádhera, měl radost. Tento neznámý člověk nám věnoval svůj čas a já mám z toho setkání báječný pocit.

A s takovými lidmi jsme se setkali vícekrát.

Kampánie je opravdu zvláštní. Na jedné straně malebná zákoutí a na straně druhé neuvěřitelný bordel. Kolem hlavních silnic obrovské hromady odpadků, které nikdo neuklízí. Jen někdo občas vezme vápno a posype ten svinčík. Slyšeli jsme názor, že hromadíci se odpadky jsou důsledkem tiché války mezi samosprávami měst a místní mafií, která má "pod palcem" skládky odpadu. Mafie údajně skrz odpadky chce získat větší vliv v dotčených městech.

Je osm hodin ráno a my se rozloučili a na recepci odevzdali klíče od apartmánu. Odjíždíme a víme, že budeme na toto místo vzpomínat. Vjíždíme na Via di Porta Rosa, naposledy se podíváme na věž Velia a po SS447 jedeme přes Velinu do Vallo Scalo, kde najíždíme na SS18. Poslední pohledy na kopce a u Agropoli se naposledy podíváme na Tyrhénské moře. Pokračujeme na Capaccio, kde kousek za kruhovým objezdem je hromadná nehoda šesti aut. Policie zde usměrňuje dopravu. Nehoda je ve směru na jih a auta stojí v dlouhých kolonách. V našem směru provoz jede, ale pomaleji. Když vidím stojící auta těch, kteří jedou za odpočinkem, je mi jich líto. Kolona končí na dálničním sjezdu v Battipaglii a je dlouhá zhruba 20 kilometrů. My najíždíme na A3 a pokračujeme směrem k Salernu, kde vjíždíme na A30. Po ní pokračujeme a pohledem se loučíme s Vesuvem.

Najíždíme na A1 a hned na prvním dálničním sjezdu sjíždíme na Santa Maria Capua Vetere. V tomto městečku se nachází druhý největší italský amfiteátr (největší je Kolosseum v Římě), bývala zde škola gladiátorů a zde také vzniklo v roce 73 př.n.l. povstání otroků vedených Spartakem.

Po zhruba hodinové prohlídce amfiteátru a Muzea gladiátorů se vracíme k autu a jedeme zpět na dálnici A1. Teplota vzduchu je 36 stupňů. Provoz po dálnici směrem na sever je plynulý, odpoledne určitě zesílí, až budou odjíždět turisté z jižněji položených míst. Zastavujeme se na dálničním odpočívadle nedaleko Říma na oběd. Horko je téměř nesnesitelné a jsme rádi, že máme v autě klimatizaci. Pokračujeme po A1 a vidíme dlouhé kilometry kolon vozidel v oblasti kolem Florencie, které se táhnou až k Bologni. Auta stojí naštěstí pro nás ve směru na jih. U Modeny zastavujeme a zvažujeme, kam až dojedeme. Před sjezdem na A22 je vybudováno nové odpočivadlo s Autogrilem - to byl nápad. Budova je obrovská a tudíž pojme obrovské množství lidí a vytváří dojem letištní nebo nádražní haly. Urychleně opouštíme tohle hlučné lidské mraveniště a raději zastavujeme u první pumpy na A22. Zde panuje klid. Káva, croissant a co dál? Nocovat plánujeme opět v oblasti Lago di Garda a času je dost. Rozhodujeme se proto pro krátkou návštěvu Mantovy. Kolikrát už jsme kolem ní jeli a neznáme jí. Při příjezdu do města se mi až sevřelo srdce. Byla to nádherná podívaná. Slunce bylo už nízko a ozařovalo siluety věží historické části města, které leží za vodní plochou, kterou zde vytvořila řeka Mincio. Tak jako obvykle jsem měla fot'ák ve futrálu a nebylo kde zastavit. Tak jsem se jen kochala tou nádherou.

Parkujeme v centru města a jdeme na krátkou procházku.

Stejně jako cestou na jih zažívám pocit, který jsem měla v Assisi - chtělo by to více času. Zkusili jsme najít Muzeum Nuvolariho, ale čas jsme měli omezen. Město má zvláštní a klidnou atmosféru. Na velkém náměstí je nějaká slavnost, ale jinak zde panuje pohoda. Po procházce usedáme před cukrárnou na poslední italskou zmrzlinu, která byla opravdu vynikající a jejíž porce byla obrovská. Pomalu se vracíme k autu. Mantova určitě stojí za to, aby zde člověk strávil delší čas a navíc je tak blizoučko dálnice, že určitě nebude problém sem ještě někdy zavítat.

Z Mantovy pokračujeme na sever. Řeka Mincio, která tudy protéká, je současně páteří přírodní rezervace. Dojíždíme do města Peschiera s cílem, podívat se po nějakém kempu. Město je až moc živé, po jezeře připlouvá obrovský parník, všude řve hudba, troubí klaksony. Padá rozhodnutí, jet jinam. Pokračujeme po východní straně jezera na sever, míjíme Gardaland a zajíždíme do prvního kempu po cestě. Na náš dotaz na ubytování jsme požádáni o pasy. Sedáme se před recepcí a čekáme. Potom přichází malý, leč sličný Ital, vrací nám pasy s tím, že mají plno. Sedáme do auta a zhruba po kilometru jedeme k dalšímu kempu. Zde plno nemají. Kemp se nachází v městečku Pacengo a jmenuje se Lido. Dostáváme průkazky ke vstupu a nálepku na auto, to kdybychom chtěli někam vyrazit a je nám řečeno, že závora v kempu se zavírá ve 24 hodin. Ptáme se, kde si máme postavit stan a děvče v recepci nám říká, kdekoliv v celém kempu. Nejedeme od recepce daleko, můj muž vybral jednu piazzolu, ale mě se nelíbí. Hned vedle ní je cesta. Navrhuji, že zde necháme auto a půjdeme se podívat po kempu. Muž říká: "Prosímtě, je to na jednu noc." Je tu trochu svah. Muž odpověděl , že si dáme hlavy nahoru a bude to super. No uvidíme.

Stavíme stan vedle cesty a od nedalekého bazénu zní hudba. No nic, cítím se natolik unavená, že mě ta hudba spíš uspí. Jdeme na večeři a potom se jdeme projít dolů k jezeru. Níž jsou nádherná místa a hlavně na rovině. Navrhuji, že stan přestěhujeme. Je to zamítnuto! Přeci nebudeme vytahovat těch osm kolíků!

Kochám se nádherným západem slunce a jen si říkám, že je to letos poslední západ, který v Itálii vidím. Další už bude doma.

Procházíme se po břehu jezera do tmy. Je tu krásně a ani voda není studená, tak jako obvykle bývá. Vracíme se, následuje sprcha a spánek. Usínám téměř okamžitě. Spím špatně. Vadí mi hlasy procházejících lidí a ještě víc mi vadí, že neustále sjíždím na své samonafukovací matraci směrem dolů, takže jsem co chvíli v pozici skrčence. Několikrát za noc stěhuji matraci a deku směrem nahoru, abych se za chvíli opět probrala o půl metru dole.

Neděle 10. července

Vstávám a cítím se, jako by mě někdo protáhl mandlem - takovým tím starým, poctivým, kdy se prádlo protlačovalo mezi dvěma válci. Stojím před stanem a rovnám si nohy, které jsou stále pokrčené. Mé myšlenky jsou téměř vražedné. Kdyby to bylo jediné volné místo, ještě bych to pochopila, ale takhle? Ze stanu se sápe manžel a je taky nějaký pokrčený. V duchu si říkám - dobře ti tak. Tvrdí, i přes svou pokrčenost, že spal dobře (jo, to ti tak věřím). Když jsem mu řekla, kolikrát jsem se stěhovala během noci "na kopec" odvětil, že dál než pod auto bych stejně nezajela. Myšlenky na vraždu jsou intenzivnější. Odcházím na umývárnu, abych se zcivilizovala a pak dělám snídani. Po snídani jdu umýt hrnky od kávy na umývárnu a manžel balí stan. Přicházím v momentě, kdy už roluje vnitřní stan. "Hele, co to tady je? Tady je nějaký obdélník". Chvíli dumá a pak prohlašuje: "Já si tam zabalil mobil". Musela jsem se otočit, aby neviděl můj radostný pohled a úsměv. Znovu rozbalil stan a zjistil, že kromě mobilu si do něj zabalil i klíče od auta. A pak že neexistuje spravedlnost. Malá odplata za blbě vybrané místo. Svou téměř škodolibou radost a úsměvy už neskrývám a naopak mu říkám, že měl obrovskou kliku, že mobil zůstal přesně v tom pruhu stanu, který byl navrch. Být někde v koutě, asi bychom si pobyt prodloužili.

Na recepci platíme za pobyt a po rozloučení vyjíždíme z kempu. Na mapě jsem nastudovala kudy dál. "Musíš jet na městečko Colá a potom pokračovat na Affi." "Ty jsi spala v knihově?" "Ne, na kopci a pak jsem četla v mapě". "No, že jsi taková chytrá." Došlo mi, že mu vadila má škodolibá radost, když rozbaloval stan kvůli mobilu a klíčům od vozu. A jel. Vjeli jsme do městečka, které ani nebylo na mapě a po uzoučkém kamenném mostě, kde hrozilo utržení zrcátek, jsme se ocitli na miniaturním plácku před kostelem. Plácek plný lidí a cesta končila. Ne tak docela, do kopce pokračovala pěšinka a vedle schody. Tak tudy ne. Chvilku mu trvalo, než se na miniaturním prostoru otočil. Umožnil mu to hlavně zvuk zvonu, který zval, do té doby přihlížející, do kostela. Viděla jsem, že má vztek. Vrátili jsme se zpátky na křižovatku, kde špatně odbočil. "Jed' prosím na Colá." Znovu špatně odbočil a já si rezignovaně sedla a atlas složila. Ne, nemá to cenu, to bychom se určitě pohádali. Když už podruhé podjížděl dálniční přivaděč k Affi a já se mlčky rozhlížela po kukuřičných polích, zastavil. "Sakra, půjč mi ten zatracenej atlas, jinak se odsud nedostaneme." Chvíli do něj koukal a pak mi řekl: "No tak mi ukaž, kudy jsme měli jet". Byli jsme hodně daleko od místa, kde jsme původně měli být. "Hele víš co, vrátíme se na ten kruhák a tam najedeme na dálniční přivaděč."

Podařilo se a my pokračovali na Affi, kde jsme se napojili na naší už tolikrát projetou A22.

Skrze sklo auta si fotím kopce, mezi kterými jedeme.

Takhle vypadají z auta Dolomity.

U Bolzana stojí těsně vedle dálnice kostel. Když si vzpomenu, kolikrát už jsem ho fotila....

Za Bressanone, který je mnohem známější pod názvem Brixen, jsme udělali zastávku na dálničním odpočívadle na kávu a pak pokračovali směrem na Brenner. Protože se nám cesta údolím řeky Sill líbila, opustili jsme dálnici a údolí jsme si znovu projeli.

Projížděli jsme malebnými městečky, která jsme letos viděli poprvé.

Udělali jsme zastávku pod Europabrücke a já si znovu fotila tu obrovskou stavbu. V Innsbrucku jsme se zastavili na lehce pozdní oběd a natankovali plnou nádrž. Vyjeli jsme směrem na Zirl a Seefeld a přes Garmisch-Partenkirchen jsme jeli na Mnichov.

Z okénka auta jsem si fotila Alpské velikány a vzpomínala na jarní návštěvu Alp. Snad se tam ještě někdy podívám.

Před Mnichovem byla na dálnici zácpa. Tunel, který se tu buduje, podobně jako v Praze Blanka, tady nese jméno Paula. Provoz od Ga-Pa je stažen do dvou pruhů a my se tu posouvali v koloně. Po projetí Mnichova jsme se dostali do další kolony. Auta stála ve třech pruzích a pak se pomaloučku rozjížděla, aby se zase zastavila. A tak se to opakovalo až ke sjezdu na dálnici na Regensburg. Tady už byl provoz plynulý a cesta ubíhala v pohodě. A pak klasicky - hranice jsme překročili na Rozvadově a zamířili domů do Prahy.

Dcera na nás čekala doma s oběma holčičkama. "Rodičové, kde jste byli tak dlouho? Čekala jsem vás dříve."

"No víš, my totiž jezdili hodinu v kukuřici."

---

Článek jsem začala psát už minulý rok v červenci a dokončuji ho s notným zpožděním.

Snad Vás v předjaří potěší něco málo letních fotografií.