Po roce ...

Před rokem, byl to také středeční večer, jsem psala, že namísto chystání věcí na dovolenou sedím u počítače, protože jsem posedlá blogem.

Přešel rok a dalo by se říci, že posedlost zůstala. Někdy dokonce přemýšlím o tom, že by se z posedlosti mohla stát závislost. Ale to bych fakt nerada.

Mám blog ráda a nejen ten svůj.

Díky blogu jsem poznala báječné lidi, seznámila se s místy, kam jsem se nikdy nedostala a přečetla si spousty báječných článků a mnohdy se nechala dalšími blogery inspirovat. V době, kdy mi bylo opravdu nejhůř jsem cítila z komentářů empatii a podporu od mých virtuálních přátel.

I když musím přiznat, že s příchodem jara jsem začala dělit svůj volný čas mezi péči o zahradu a počítač. A volného času jsem toto jaro moc neměla. V zimě to bylo jiné, zahrada odpočívala a já měla více času vysedávat nad klávesnicí.

A ted' - opět po roce - se chystám na pravidelný třítýdenní ozdravný pobyt na jihu Itálie.

Před 13 lety, kdy jsem onemocněla, mi různí lékaři nezávisle na sobě řekli, že budu potřebovat každý rok lázně, nebo pobyt u moře. Volím druhou možnost, protože díky svým cestám jsem poznala kus Chorvatska a kus Itálie a navíc si mohu užívat naprosté svobody, která by v lázních určitě nebyla.

V pátek, brzy ráno odjíždíme. Oproti minulému roku, kdy jsem neměla ve středu večer téměř nic připraveného, jsem na tom letos o poznání lépe. Dokonce už mám zapakované nějaké tašky. Letos jsem musela balit zavazadla tak, abych je zvládla unést sama. Manžel se má podle doktora ještě šetřit a stále by neměl nic zvedat a nic těžkého nosit.

Budeme tedy jako Edmund Hillary a šerpa Tenzing Norgay.

Šerpou mě při nedávné návštěvě nazvala moje sestra. Zatímco manžel nesl kytku a bonboniéru, já za ním kráčela ověšená taškami a v rukou nesla skládací přepravku se zeminou a kytkami na hřbitov. Pozitivní na tom je, že mám díky tomu všemu, pokud mě nezlobí záda, docela slušnou fyzičku a vyrýsované svaly. Bicepsy mám jako v dobách svého mládí, kdy jsem aktivně sportovala.

Čeká nás cesta dlouhá necelých 1700 km.

Letošním cílem je Národní park Cilento, na jehož okraji se nachází městečko Ascea, ve kterém máme zajištěné ubytování. V této oblasti jsme byli už před čtyřmi roky a slíbili jsme si, že se sem ještě vrátíme.

Chystám se relaxovat, chodit po kopcích, prozkoumávat stará městečka a také psát pohádky.

Těmi pohádkami budu plnit slib, který jsem dala Edith.

Před mnoha lety, když byly naše děti malé, jsem jim vyprávěla pohádky, tak, jak to mámy dělají. Jen tak jsem si vymýšlela příběhy. A pak se stalo, že moje děti po nějaké době chtěly znovu tu pohádku, kterou jsem vyprávěla tenkrát. A já? Listovala jsem ve své paměti a lovila útržky příběhu a mé děti, které si příběh, na rozdíl ode mě pamatovaly, mě neustále opravovaly a říkaly: "Ne, mami, takhle to přeci nebylo". Po této zkušenosti jsem začala pohádky psát do sešitu.

Dnes jsou dospělé a já už delší dobu hledám ten zatoulaný pohádkový sešit, který by se ted' hodil nejen pro mé vnučky, ale i pro kulíšky. Hledám nejen sešit, ale od přestavby bytu i fotky z doby studií, které jsem také někam dobře uložila.

V jednom, ze zavazadel mám už nový, nepopsaný sešit a několik tužek. Nabíjím si baterky do fot'áku, abych mohla zdokumentovat cestu, protože letos vynecháváme trasu přes Europabrücke. Chystáme se projet údolím řeky Sill a podívat se na Brennersee. Trekové hole jsou už preventivně v autě, budou se hodit i potom dole na jihu.

Zítra už mám dovolenou, musím dobalit zbytek věcí. Pak mě ještě čeká zahrada, kde musím "vyštípat" rajčata a ošetřit kytky. Večer ještě připravit nějaké jídlo na cestu.

A pozítří? no přeci jedéééém.

Pokud bude fungovat připojení na internet, snad se krátce podívám, co je nového na blogu, pokud ne, budu tu zpátky 10. července.

Všem návštěvníkům mého blogu přeji krásné léto, prosluněné dny a spoustu báječných témat na psaní.

Zdraví šerpa Tenzing Norgay