Noc kostelů

O akci, která se jmenuje "Noc kostelů" jsem poprvé zaslechla něco málo v loňském roce. Ve sdělovacích prostředcích a v tisku proběhla zpráva o jejím konání. Vyslechla jsem si jí a potom jí vypustila tak, jako mnoho dalších informací.

Musím se hned na začátku přiznat k tomu, že nejsem věřící.

Do kostelů však chodím ráda. Nechávám se unášet velebným tichem a se zájmem si prohlížím památky a umělecká díla, která v nich jsou. Kostely jsou pro mně historickými klenoty.

Nejsem dokonce ani pokřtěná, na rozdíl od mého manžela, který mi někdy říká, že jsem pohan. Tatínek byl vychován ve víře v katolické rodině, ale během války za pobytu v lágru, svou víru ztratil. A moje milovaná babička, i když se sebevíc snažila, svého syna už k víře nevrátila. Za pobytů u ní jsme museli poctivě před jídlem odříkávat Otčenáš a před spaním večerní motlitbu.

Maminka pocházela z evangelické rodiny. Obě babičky naléhaly, aby mně, prvorozenou, nechali pokřtít. Moji rodiče se ale nedokázali domluvit, ve kterém kostele by se obřad křtu měl odehrát. Jsem tedy nekřtěnec, podle mého muže pohan.

Jako malé dítě jsem s babičkou navštěvovala kostel denně. Babička bydlela kousek od kostela, do kterého chodila poklízet a vždy tam nosila květiny. Dětství trávené u babičky patřilo k nádherným okamžikům a bylo doprovázeno zvoněním zvonů. Kostel byl krásný a byl obklopen hřbitovem. Možná z této doby patří návštěvy hřbitovů k mým oblíbeným činnostem. Jen tak se procházet mezi pomníky, číst si jména lidí, kteří tady byli a už nejsou a občas najít známé jméno.

V pátek 27. května 2011 byla po celé naší zemi "Noc kostelů".

Jejím smyslem bylo nejen ukázat nám, nevěřícím, tyto skvosty, které jsou krásné architektonicky a jsou i plné památek, ale prostřednictvím programů připravených v atmosféře noci vzbudit zájem o společenskou i kulturní hodnotu kostelů. Tato akce ale nebyla určena jen nám, nevěřícím, byla určena i farníkům, aby došlo k určitému propojení obou světů.

Do svého rodného města jsem jela z více důvodů. Tím prvním byl sraz se spolužáky, který jsem na dálku organizovala a druhým byla úprava hrobu poté, co do něj byla uložena maminka. Třetí důvod je naše zmlsaná kočka, která nežere jiné konzervy, než německé. Když jsme jezdívali za maminkou pravidelně, nebyl problém přejet hranice a kočičí konzervy koupit. Ted' jsme tam však nebyli tři měsíce a kočičí zásoby z února se povážlivě ztenčily.

Na "Noc kostelů" mě upozornila moje sestra a já zahrnula tuto akci do svého víkendového programu.

Přiznám se, že jsem proto v pátek odešla dříve z práce, abych vše stihla. Využila jsem nepřítomnosti šéfa. Byla jsem ráda, že jsem vyjela dříve, protože za Jestřebím byla totálně zacpaná silnice, hodnoceno stupněm 7 a půl. Kdybych zůstala v práci do konce pracovní doby, nestihla bych to.

Celým Rumburkem zněly zvony, které na tuto akci upozorňovaly.

Naším cílem byl klášterní kostel sv. Vavřince, do kterého jsem před mnoha a mnoha lety chodívala na půlnoční mši. I přesto, že jsem bezvěrec, na půlnoční jsme chodívali jako rodina pravidelně. Prostě to k Vánocům patřilo.

Usadili jsme se v lavicích a vyslechli si přednášku o historii kostela a přilehléhlého kláštera s Loretou, která je nejseverněji umístěnou loretánskou kaplí v Evropě.

Přednáška byla velice zajímavá a dozvěděli jsme se mnoho naprosto nových skutečností. I v současné době v klášteře a kostele pracují badatelé a objasňují historii. Mile mě překvapilo, že se v kostele mohlo fotit. Po prohlídce kostela jsme se přesunuli do kapucínského chóru, který je umístěn za oltářem. Tato místnost zůstala ve stejném stavu jako v roce 1950, kdy byl zatčen a převezen do vězení poslední kvardián rumburského kláštera páter Mansuet. V tomto nedotčeném prostoru jsme vyslechli další část přednášky. Po prohlídce kostela následoval varhanní koncert, po něm jsme prošli do křížové chodby, ve které byla instalována výstava, která prezentovala křížové cesty ve Šluknovském výběžku.

Prošli jsme si chodbu, prohlédli si jen zvenčí Loretu a došli k nejkrásnějšímu místu, jímž jsou Svaté schody s kaplí Kalvárie.

Většina návštěvníků prohlídku chodby vynechala, protože v kostele bylo připraveno občerstvení. I když jsme z prohlídky přišli pozdě, ochutnali jsme také.

Vrátili jsme se zpět do kapucínského chóru. Autorka výstavy, která byla instalována v křížové chodbě, připravila pro návštěvníky přednášku o křížových a poutních cestách a o církevních stavbách všeobecně. Přednáška byla velice zajímavá. Paradoxem je to, že já se v tomto městě narodila, prožila tu své dětství a část mládí a až "na stará kolena", zjišt'uju, kolik je v mém rodišti a jeho blízkém okolí zajímavých míst, která by si zasloužila delší návštěvu.

Následoval druhý varhanní koncert s možností vystoupat na kůr a dívat se varhaníkovi na ruce a zejména nohy. Varhaník si udělal přestávku a vysvětloval, jak se na varhany hraje. Je to pěkná složitost.

Po koncertě jsme opustili kostel a vydali s
e k sestře domů.

Začínalo se trochu šeřit, blížila se devátá hodina večerní a my pomalu došli na Dobrovského náměstí, na kterém stojí nejstarší farní kostel ve městě, který je zasvěcen sv. Bartoloměji.

Tento svatý je patronem města. Všimla jsem si, že v kostele je rozsvíceno. Podle propagačních materiálů se měla "Noc kostelů" odehrávat pouze ve sv. Vavřinci a potom v evangelickém kostele, který není úplně v centru města. Šli jsme blíž a slyšeli zvuk varhan. Ve dveřích stál kostelník, který nás zval dál. Také tady nám dovolil fotografovat.

Prošli jsme si kostel, který není běžně, vyjma mší a kulturních akcí, veřejnosti přístupný. Zvuk varhan v tomto kostele byl čistší a kostelník nám říkal, že tyto varhany byly před dvěma roky restaurovány.

Ptali jsme se, proč neměli také uvedeno na propagačních materiálech, že se k této akci také připojují. Kostelník nám řekl, že se pan farář rozhodl sám, že kostel nechá otevřený, aby se mohli lidé do něj také podívat.

"Noc kostelů" se konala poprvé v roce 2005 ve Vídni a během několika let se rozšířila nejen po celém Rakousku, ale překročila i jeho hranice. V Česku byla poprvé v roce 2009 a zúčastnili se jí dva kostely - v Plzi a v Brně. Záštitu nad touto akcí převzali primas český a arcibiskup pražský Dominik Duka a ministr kultury Jiří Besser.

Můžu říci, že jsem ted' bohatší. Ne, nemám žádné velké jmění, ani jsem nenašla poklad. Jsem bohatší o kulturní zážitek díky této akci, která má určitě smysl. Viděla jsem dvě nádherné památky, které jsem navíc měla možnost si zdokumentovat. Přiznám se, že jsem zpočátku měla zvláštní pocit a ani jsem nefotila. Když jsem potom viděla spoustu dalších fotografů, osmělila jsem se také.

Na tomto článku pracuji od pondělí. O záhadném zmizení jsem psala v předchozím článečku a ted' jen doufám, že se mi napotřetí podaří článek dokončit.

Ve článku jsou odkazy na farnost v Rumburku. Na každou památku je zpracován samostatný text, ze kterého se případní zájemci mohou dozvědět o jednotlivých stavbách více.