Nedostává se mi času

Nadpis přesně vystihuje to, čím ted' procházím. Chybí mi čas.

Pořebovala bych ještě stihnout tolik věcí a čas je v současné době mým nepřítelem.

Za týden odjíždíme na ozdravný pobyt na jihu Itálie.

Spíš bych měla napsat, měli bychom odjíždět.

Na cestu bychom měli vyrážet bud' ve čtvrtek odpoledne, nebo v pátek brzy ráno.

Jsme zkušení cestovatelé, máme trasu už mnohokrát projetou v několika variantách, takže by to měla být brnkačka.

Ale není.

Manžel jde v pondělí opět na kontrolu k lékaři po operaci a věří, že bude uschopněn.

Minulý týden se z auta začaly ozývat podivné zvuky. Začala jsem trnout, že se bude opakovat scénář z minulého roku, kdy nás auto nechalo před dovolenou ve štychu. Tehdy jsme na ní odjeli jen díky tomu, že mi v práci šéf půjčil náhradní auto.

V pátek přijel manžel do servisu a byl ujištěn, že nikdo žádné zvuky neslyší. Auto bylo připojeno na počítač a ani ten nevyhodnotil žádnou závadu na elektronice. Ale i já ty divné zvuky slyšela. Když jsme v pátek odjížděli, z klimatizace se ozvýval hlasitý zvuk a muž usoudil, že je to horkem, protože auto stálo několik hodin na Slunci. Prý se musí klimatizace vychladit. Nevychladila se za celou cestu domů.

V pondělí muž odvezl opět auto do servisu a bylo zjištěno, že odešel chladič klimatizace. Dnes by měl přijít a zítra by měl být namontován.

Ještě nepřišel voucher a další papíry z CK, kde jsme dovolenou platili. Ale po mém telefonátu do CK jsem byla ujištěna o tom, že by měl přijít.

Bychom a by - samý podmiňovací způsob.

Čas, který chybí. Ráno ve čtvrt na šest vstávám a jedu do práce. Důsledky ekonomické krize se začaly projevovat až ted', což ve výsledku znamená, že svou práci z důvodu nedostatku zákazníků stíhám za polovinu pracovní doby, ale musím tu být celých osm a půl hodiny. Jen tak přemítám, kolik užitečnějších a hlavně důležitějších věcí bych v tomto čase dokázala udělat. Nemám tuhle pracovní nečinnost ráda. Jsem mnohem spokojenější, když jsem zasypána lejstry a nevím, kam dřív skočit. Sedět a lelkovat, to mě ubíjí a paradoxně unavuje víc, než když něco dělám. Asi jsem divná.

Domů se dostávám, pokud to dobře jede, v půl páté.

O zahradě jsem už psala, všechno je na svém místě, ted' jen údržba, pletí, zalévání a sklízení.

Dělala jsem letos všechno z větší části sama, muž po operaci mi sice občas dělal společnost, ale to hlavní bylo na mně. Výsledkem jsou bolavá záda, která s někdy většími a jindy menšími problémy, zlobí už měsíc.

Kvůli práci na zahradě, kde jsem trávila čas od příchodu z práce až do šera, jsem poněkud zanedbala byt. Projevilo se to občasným objevením se zavíječe, který také bývá nazýván potravinovým molem. Už mě to jednou postihlo a já od té doby mám devadesát procent potravin v uzavřených obalech. Oproti tehdejší kalamitě není výskyt škůdce tak markantní, ale občas se nějaký proletí a já tleskajíc ho honím po bytě. Mé pocity jsou smíšené, od zlosti po lehkou hysterii a to vše s pocitem, že jsem prase, které má doma hmyz. Zbývají mi už poslední dva regály ve špajzu, vše ostatní je umyté, ošetřené a přebrané.

Včera jsem narazila na malý zdroj a doufám, že vzhledem k počtu zavíječů, to byla trefa do černého. Cereální kroužky s medem, které mají naše vnučky rády, sice byly v plastové krabičce, ale ta byla špatně zavřená a podle stop, byla potravou pro zavíječe.

Dnes dodělám špajz a pokud se ještě někde objeví hmyz s třepotajícími křidélky, asi mě raní mrtvice. Hned po prvním objeveném zavíječi jsem do všech místností dala lepící proužky, které mají nalákat samečky a znemožnit množení. Dnes, až bude vše hotovo, dám do všech místností nové, čerstvé a budu doufat, že už se na nich nic neobjeví. Vyděsil mě totiž článek mého oblíbeného blogera Malkiela, který se potýkal s obdobným problémem. Na konci jeho článku bylo, jakou rychlostí a v jakých počtech se zavíječi množí a tato čísla mě vyrazila dech.

Při představě, že bych to nechala být, mohla bych se vrátit do bytu, který by připomínal entomologickou expozici.

Vím, že bych si měla začít pomalu chystat věci, které povezeme sebou. Jedeme na tři týdny a to těch věcí bývá dost. Vozím si sebou průměrně 10 knížek, které za dovolenou přečtu a nerada bych, aby se mnou putovaly knihy, které mám už přečtené.

Chtěla bych si ještě došít šaty, které mám rozešité už nějaký čas.

Také bych ráda trávila víc času tady, na blogu.

Občas bych ráda viděla zprávy v televizi.

A zase ten podmiňovací způsob - měla bych.

Nevím, co ještě stihnu do odjezdu udělat.

Potřebovala bych, aby den měl minimálně 30 hodin.

Zažívám zvláštní a smíšené pocity.

Vím, že si už nutně potřebuju odpočinout, že moje tělo začíná protestovat. Bolavá záda a špatné spaní jsou signálem, že už jedu na rezervu.

Moje plíce, které jsou postiženy astmatem, potřebují pročištění a posílení ranním mořem. To bývá tou dobou klidné a já plavu a vdechuju tu čistou směs vzduchu a odpařovaných solí.

Vím však také, že až se vrátím, bude zahrada zaplevelená a dá hodně práce, abych jí uvedla do stavu, v jakém jí ted' zanechám. Také komplikuju život své dceři, která bude muset dojíždět k nám, aby nakrmila kočku a zalila kytky v bytě a zahradu, pokud nebude pršet. V rezervě jsou naši přátelé, kteří zaskočí ve dnech, kdy dcera nebude moci přijet.

Z nedostatku času a nakumulované práce jsem v depresivní náladě. Často převládají blbé pocity a výčitky, že tu všechno nechávám na ostatních. Když byly mé dnes dospělé děti doma, bylo vše jednodušší. Ted' už mají oba své životy.

A já vlastně ani nevím, jestli se mám těšit.