V adventním čase

Začal advent a nejkrásnější svátky v roce Vánoce jsou na dohled.

Advent by měl sloužit ke zklidnění a přemýšlení, jak jsem někde četla. Opak je pravdou. Pro mnoho lidí je to doba hektická.

V souvislosti s adventem jsem zavzpomínala na vánoční zvyky, které se v jednotlivých rodinách trošku liší, aby pak ve finále vše skončilo u rozzářeného vánočního stromečku.

A několik vánočních vzpomínek: 

Když jsem byla malá, rodiče tajně strojili stromeček v ložnici, po večeři a koledách nás teta nebo babička požádála o nějakou maličkost, aby trošku odvedla naší pozornost. Pak nás zavřeli v dětském pokoji a zabavili nebo zaměstnali natolik, aby rodiče stačili přenést stromek včetně dárků. Rodiče to dělali do té doby, než jim v chodbě stromeček spadl.

Byly to zvláštní vánoce. Pohoda byla v nenávratnu, kouzlo bylo to tam, rodiče se vzájemně obviňovali a vysvětlení, že Ježíšek dal stromek omylem jinam, taky moc neprošlo. 

Od té doby jsme pak strojili stromeček jako rodina den předem, aby ten Ježíšek věděl, kam má dát dárky. I tak pro nás Vánoce byly svátkem tajemným a pod stromek jsme se chodily se sestrou dívat už od rána.

Jeden rok tatínek vybíral stromek na trhu. Vybral hezky rostlý smrk a donesl ho domů. V chodbě rozvázal provázek, kterým byl stromek svázán a aby větve hezky klesly, klepl s ním o podlahu se slovy: "Tak, jak se vám líbí?" A z toho krásného smrčku se sesypalo jehličí a před námi byly jen holé větve, i když opravdu krásně rostlé. 

Co ted'? Táta si obul lyže, já také a vydali jsme se spolu na Hartu, což byla hájovna vzdálená asi 5 km od domova. Cesta ztichlým lesem, jiskřící sníh a stopy zvěře. Pak na hájovně teplý čaj a šel se vybírat stromeček. Domů jsme jeli z kopce, táta na zádech stromeček a já větve na ozdobení domu. Od té doby se pravidelné vánoční cesty na Hartu staly součástí našich Vánoc.

Ty cesty lesem na lyžích jsem milovala a těšila se na ně.

Čas plynul, odešla jsem z domova, ale vzpomínky zůstaly.

Když byly naše děti malé, stromeček jsem strojila sama, ale nikoliv tajně, jako kdysi moji rodiče. Pak jak děti rostly, začaly stromek strojit ony. Nechtěla jsem opakovat pád stromku, tak jsem dětem vysvětlila, že se musí ustrojit stromeček pro Ježíška, aby měl kam dát dárky.

Jednou byly nemocné a my sehnali nádhernou jedli. Nevím, co mě tehdy popadlo, ale já se rozhodla, že jim udělám staročeský stromeček. Sehnala jsem malinkatá jablíčka, upekla a nazdobila perníčky, nakoupila slaměné ozdoby a červené mašličky, navěsila na stromek oříšky a křížaly. Byla jsem nadšená a těšila se, co na to řeknou děti. Zůstaly stát mezi dveřmi a dlouho mlčely. A pak to začalo: "Kde jsou ty stříbrné kouličky?", "Kde jsi nechala řetězy, mami?", "A proč tam nemáme elektrické svíčky?" Tolik otázek a nechápavé tváře mých tehdy nemocných dětí.

Manžel se na mě díval s výrazem: já jsem ti to říkal. Byly nemocné, rozbalily si dárky a šly brzy spát. A my? Namísto posezení a konečně klidu pod stromkem jsme došli na půdu pro elektrické svíčky, stříbrné kouličky a další vánoční propriety a odstrojovali ten staročeský stromeček, aby ráno stál v obýváku ten stříbrný, svítící. Děti ráno s rozzářenými oči sledovaly ten nový stromeček a mě jen dodnes mrzí, že jsem si tehdy ten krásný staročeský ani nevyfotografovala.

Atmosféru Vánoc mám ráda.

Bývaly doby, kdy všechno muselo být naleštěné a já byla schopná uklízet do noci. Vše muselo být dokonalé. Pak jednou před Vánoci přišla nemoc, já to nestihla všechno naleštit a zjistila jsem, že ty Vánoce nebyly horší, právě naopak. Byla jsem odpočatá a klidná a neusínala jsem u stromečku vysílením. Od té doby už nic nehrotím. Samozřejmě upeču, vyzdobím dům a udělám běžný úklid. Dárky kupuji s předstihem a využívám z větší části nákupů přes internet. Honit se po obchodech, hekticky pobíhat, stát ve frontách na cosi ... to opravdu nemusím.

A ted' jsem si tak uvědomila, že už na tohle téma jsem tu něco psala na jaře v Tématu týdne. Tak jen doufám, že se moc neopakuji.