Pohled už dávno dospělé

Dospělost .... tam kde končí mládí, začíná dospělost. Vím, zní to jako fráze, ale je to tak. Dospělost .... člověk dospěje do určitého věku, někdo dříve, někomu to trvá trochu déle a pak někdo, bohužel, nedospěje nikdy. A to se týká jen dospělosti duševní. Tělesně dospěje každý.

Moc se mi líbí citát Alberta Schweitzera:

"Kdyby se lidé v dospělosti stávali tím, po čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný".

Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem dospělá ještě nebyla, musím přiznat, že jsem po té dospělosti toužila. Ty představy a krásné sny, co bude, až budu jednou dospělá. Tajně jsem si zkoušela maminčiny boty na vysokém podpatku a kroutila se v nich před zrcadlem. Opálenou sirkou jsem si začerňovala oči a čas do dospělosti se tak strašně vlekl. Tehdy mi to tak připadalo.

Odešla jsem na intr a začala si užívat radostí studentského života a začala jsem dospívat. Pozvolna a těžko. Začala jsem si uvědomovat, že pokud rodičovské kapesné utratím ted' a hned, tak budu muset po zbytek týdne tzv. "sušit hubu". Uvědomovala jsem si, že když se vykašlu na učení, že tomu stejně neujdu, že se to jednou naučit musím a pokud chci něčeho dosáhnout, musím pro to něco taky udělat. A ne jen čekat, co přijde, co bude. A při studiu jsem si ani nevšimla, že jsem dospěla. Ne, dospělá jsem ještě zdaleka nebyla, ale dospěla jsem natolik, že už jsem měla nějaký svůj cíl, kterého jsem v životě chtěla dosáhnout. Pak jsem absolvovala maturitu, které se v té době vzletně říkalo "Zkouška dospělosti".

Člověk míní, život mění ...  Z mých vytoužených studií na Právnické fakultě zbyly jen vzpomínky a sny, čím jsem mohla být. Vše zhatila dlouhodobá nemoc tatínka.

Odstěhovala jsem se na podnájem a nastoupila do svého prvního zaměstnání. Nástupní plat byl 900 korun hrubého a po srážkách jsem dostala na ruku 720 korun. 200 korun stál podnájem a já se musela začít chovat opravdu zodpovědně a hlavně dospěle, abych s penězi vyšla. A bylo to dost těžké. Byla jsem mladá holka, chtěla jsem se líbit, chtěla jsem mít hezké věci. Toužila jsem po kultuře, po divadle. Když si jen vzpomenu, kolikrát já byla v Činoheráku "k stání".

Kvůli nedostatku financí jsem jezdila stopem a jednou jsem si při svých cestách stopla člověka, se kterým jsem do dneška. Je to můj manžel a my budeme mít tuto sobotu už 35. výročí svatby.

Dospělým životem už žiju nějakou tu dobu a při pohledu do zrcadla zjišt'uju, že už se pomalu začíná hlásit stáří. Zatím jen tělesné. Moc se mi líbí přísloví: "Duše nestárne", kterým se snažím řídit. Svůj věk si zatím moc nepřipouštím, nechci rezignovat na život. Ted' se vracím do dětství prostřednictvím svých dvou nádherných vnuček, blbnu s nimi a užívám si ty krásné a prchavé okamžiky. Až budou jednou dospělé ... kdo ví. Ale uteče  to.

Jen si tak někdy říkám, abych nezačala naplňovat další přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem". To je takový protipól mých vnuček, mám totiž 86letou maminku a uvědomuji si, jak je toto přísloví pravdivé, bohužel...

Dnešním dětem a mladým docela závidím. Určitě nejsem jediná, která by se někdy ráda do dětství vrátila. Vrátit se do doby bezstarostné, kdy jedinou povinností byla v podstatě škola, kterou jsem měla ráda. Kdy vše mělo svůj řád, a kdy jsem se tak strašně moc těšila na to, až jednou budu dospělá.

Pablo Picasso: "Dnešní mládež je hrozná. Ale nejhorší je, že už k ní nepatříme".