Vypečený výlet

Vánoce jsou za dveřmi a já už pomalu, ale jistě a hlavně s předstihem kupuji vánoční dárky. Něco už jsem si objednala přes internet, ale tam se všechno sehnat nedá. Rozhodli jsme se využít volna, které nabízel středeční 17. listopad k cestě do Německa a  k předvánočním nákupům. Vnučka tam byla naposledy s námi a s obdivem si prohlížela figurky rytířů, vždyt' její táta dělá historický šerm. Nechtěla jsem to v její přítomnosti kupovat, je sice malá, třeba by na to i zapoměla. Určitě však není hloupá a já jí opravdu nechci brát iluze o Ježíškovi.

Tak jsme v den volna vstávali brzy, skoro jako když jdeme do práce. Počasí nic moc, padal drobný déšt' a místy byla hustá mlha. Cestou jsem zavolala své mamince, že se u ní odpoledne stavíme a uděláme jí velký nákup. Byla ráda, že přijedeme.

V mlze jsme přejeli hranice a v první vesnici jsme zjistili, že mají zavřený obchod. Připadalo mi to divné, říkala jsem o tom manželovi a ten odvětil, že je třeba nemocný vedoucí. No dobře, na chvilku mě to uklidnilo. Projížděli jsme dalšími malebnými saskými obcemi a situace se opakovala. To už jsem znejistěla. A když pak v další obci zvonily kostelní zvony a před ním dav lidí jdoucích na dopolední mši, bylo mi jasné, že byla blbost brzy vstávat a někam jezdit.

"Asi mají nějaký církevní svátek", říkala jsem manželovi.

"Ale prosímtě, copak nemůžou mít ráno mši?"

"Vždyt' je všední den, ranní mše bývají v neděli, když mají lidi volno".

Jsme zmlsaní a už dávno jsme zapomněli, že i u nás bývalo o svátcích zavřeno.

Ale jaký by to byl svátek?

Máme doma kalendář, kde jsou uvedené všechny svátky v Evropské unii a určitě Německo na ten den nemá nic. A přeci vloni jsme také byli 17. listopadu v Německu. To je nějaká podivnost.

Můj muž se rozhodl, že navštívíme nějaké větší město, tam že určitě otevřeno bude. Projeli  jsme Bautzen se stejným výsledkem, pak jsme najeli na dálnici A4 a mlhou pokračovali na Görlitz. Provoz po dálnici byl poměrně hustý, ale z 90% to byly kamiony, mířící do Polska. A jak jsme si povídali, zapomněli jsme sjet a přejeli pomyslné německo-polské hranice. Vůbec jsme si nebyli jistí, zda jsou v Polsku dálniční známky. Pokud ano, docela si koledujeme o průšvih. Raději jsme proto sjeli z dálnice na prvním sjezdu a pomalu v koloně se sunuli na Zgorzelec, což je druhá polovina města, které rozděluje řeka Nisa.

Na nějakou procházku to nevypadalo, pršelo, byla mlha. A shánět směnárnu a měnit eura na zloté se nám taky nechtělo. No to je zase den!!!

Rozhodli jsme se k návratu. Přejeli jsme Nisu zpátky do Německa a ocitli jsme se v úplně jiném světě. Všechno zavřené, temné a liduprázdné ulice. Mrtvé město, nic jiného mě nenapadalo.

Na navigaci jsme si zvolili nejvhodnější trasu k návratu do Čech a vyrazili. Dojeli jsme k viaduktu, za kterým byly nasypány hromady písku a štěrku a cesta dál nevedla. Co ted'? Navigace nás po zadání překážky na cestě instruovala k odbočení jednou vlevo, podruhé vpravo, abychom ve výsledku jezdili kolem bloku. Nikde žádná cedule, která by ukazovala kudy tudy, nikde ani člověk, kterého bychom se mohli zeptat a navigace si stále vedla svou.

Vrátili jsme se zpět do centra města a podle směrovek jsme jeli podél Nisy směrem na jih. Byl to neutěšený pohled. O katastrofě, která postihla v srpnu sever Čech jsme věděli, ale o tom, jak to bylo hrozné i za hranicemi, jsme se přesvědčili na vlastní oči. Železniční koleje pokroucené a visící ve výšce zhruba tři metry, na nich nánosy trávy a násep, který byl kdysi pod kolejemi, tu vůbec nebyl. Tak tady vlak hned tak nepojede. A obrázky, které známe z povodně u nás, se opakovaly podél cesty, podmáčené baráky a pusto.

V Ostritz jsme odbočili a vyjeli na kopec. Uvědomili jsme si, že jsme vůbec neviděli žádné lidi ani žádné auto proti nám nejelo. Oba nás to napadlo současně, že projíždíme jakoby mrtvou zemí. Mlha, podél cesty jen černé siluety stromů, liduprázdná městečka a vše takové tmavé a ponuré.

Potom proti nám projelo auto, první známka života. Jinak pusto a prázdno. Trvalý a drobný déšt' a místy mlha jen podtrhávaly ponurost toho dne.

Dokonce jsme měli podezření, že ani nejde elektřina. Nikde se nesvítilo. Až těsně u hranic bylo v jednom domě rozsvícené světlo.

"Tak elektřina tady jde", pronesl můj muž.

Překročili jsme hranice a hned nám bylo jasné, proč bylo Německo liduprázdné a pusté. Hned u první hospody za hranicemi byl dopravní kolaps. Dojeli jsme k naší oblíbené hospůdce a nebylo téměř kde zaparkovat. Hospoda narvaná k prasknutí. Naštěstí jsme tady stálými hosty, tak se pro nás během čtvrthodinového čekání uvolnilo místečko. Ptali jsme se personálu, cože se v Německu děje, ale také nevěděli, že prý nějaký svátek, ale jaký???

Odpoledne jsme se věnovali mamince.

Večer po návratu domů jsme hledali na internetu, co to bylo za svátek. No našli jsme to. Je to svátek, který se slaví pouze v Sasku. (Kdybychom jeli třeba do Bavorska, bylo by to v pohodě). Jedná se o svátek evangelické církve a v překladu je to Den věnovaný pokání. Svátek je to pohyblivý, slaví se vždy ve středu před Svátkem zesnulých a ten má zase návaznost na první adventní neděli.

A perlička na závěr - včera jsem v práci líčila, jak jsme cestovali v mlze mrtvou zemí, když v tom přišel kolega s podmračeným výrazem. Na můj dotaz, co mu je, odvětil: " Já debil, jsem byl včera v Drážd'anech a bylo zavřený úplně všechno".

Oba jsme ve finále řvali smíchy a oba nás potěšilo, že v tom nejsme sami.