Pomíjivá krása

K zemi se snáší první vločky,

zima přichází do kraje.

Dívám se na tu krásu mlčky 

a vločka v dlani roztaje.

Jen takhle si hrát se slovíčky

a hledat k slovům vhodný rým,

dívám se do plamenu svíčky

a nějak nevím, co dál s tím...

Vločka je takový malý drahokam, který má však velmi pomíjivou krásu. Každá vločka je jiná.

Je už druhá půlka listopadu a touhle dobou bývá někdy sníh. Svatý Martin přijel minulý týden, ale jestli měl nějakého koně, tak bílý určitě nebyl.

Na první sníh jsem se coby dítě moc těšila. Ticho a snášející se první vločky byly kouzelné a pro dětskou duši předznamenávaly příchod těch nejkrásnějších svátků, kterými jsou beze sporu Vánoce. Pomalu padající vločky a všude kolem posvátný klid. Vše jakoby se na chvilku zastavilo a každý se díval na tu bílou nádheru, která se pomalu snášela k zemi, aby pak z ní zůstaly jen kapky vody.

Málokdy se totiž stalo, že první vločky zůstaly.

Vztah k vločkám a nejen těm prvním a sněhu všeobecně se u mě liší podle věku.

Jako dítě jsem sníh a i zimu milovala. Bylo to tím, že jsem žila na severu Čech a zimy tam byly opravdu dlouhé. Stávalo se, že jsme do školy jeli na lyžích, protože cesty byly zaváté. Ale mělo to kouzlo. Krásná bílá krajina, jiskřící sníh a hlavně čistý vzduch. Po silnici projel pluh, který odhrnoval sníh a za ním na valníku pán s lopatou házel na protaženou ulici škváru.

Je to taková nostalgie.

Současná realita je jiná a sníh a zima v Praze také. Tady se "vesele solí", takže z té bílé nádhery je po chvíli odporná a špinavá břečka. Tady se můj bezmezný obdiv k vločkám a potažmo ke sněhu změnil. Už nejsem tak nadšená, protože mě čekají prosolené boty, kabát zacákaný čímsi špinavým ze země, co už dávno jako vločky nevypadá.

Dnešní vztah ke sněhu v Praze, bych zhodnotila jedinou sarkastickou větou mého manžela: "Hele, už zase lítaj ty bílý mouchy".

A i když zima v Praze nebývá zrovna tím nejhezčím obdobím, jsou momenty, kdy sníh Prahu dokáže ozdobit.