Devátá cesta z Itálie

Čas letí jako voda, čas utíká, čas chvátá.

O času by se toho dalo napsat spousta.

Ovšem na dovolené čas utíká dvojnásobnou rychlostí - alespoň mám ten pocit.

Je sobota 10. července 2010 a my se chystáme k návratu domů.

Marina di Zambrone je zapadákov. Jiný výraz, který by se hodil více, by byl poněkud ostřejší. V letní sezoně, kdy se rekreační střediska zaplní turisty, asi trošku ožije, ale v zimě?? To se asi úplně vylidní. Dvě ulice, jeden "supermarket", prodejna ryb, zelenina, potřeby pro domácnost, trafika s rozšířeným sortimentem a prodej zmrzliny a občerstvení na nádraží. K tomu dvě pizzerie a jedna restaurace na pláži. K obchodům je to z Baia di Zambrone půl hodiny cesty do kopce.

V propozicích od CK Azzurro bylo sice slibované vybavení villaggia, ale skutečnost byla taková, že bar na pláži otevřeli až po dvou týdnech a prodej základních potravin až v pondělí před naším odjezdem.

Ale abych nebyla jen kritická. Místo je to kouzelné, ubytování bylo báječné a prostorné a nedostatky, které se vyskytly, se řešily celkem rychle. Celý areál je v zeleni, je tu spousta rostlin, které doma pěstujeme v květináčích a tady jsou to stromy poskytující stín. V nedalekém okolí jsou malebná městečka, mnohá z nich se stala cílem našich výletů.

  

Moře je krásné jen v dopoledních hodinách, mohlo by být i odpoledne, ale italové jsou neskutečná prasata, z lodí sypou odpadky do moře, takže odpolední příliv přinášel do zálivu St. Eufemia obrovské množství nedefinovatelných sajrajtů. Po přeplavání "komunálního odpadu", který byl u břehu, bylo moře krásně čisté. Celkem jsme se divili, že u břehu v nepořádku se vyskytovala většina koupajících se. Jak se říká - proti gustu, žádný dišputát.

Kouzelné jsou zde večery, kdy slunce zapadá do moře a za jasné oblohy ozařuje sopku Stromboli. Vypadá, že je blízko, ale je odtud vzdálená asi 60 km vzdušnou cestou.

Marinu di Zambrone opouštíme krátce před 8 hodinou ranní po stejné trase, kterou jsme jeli sem. Teplota je 22^oC a je slunečno. V Pizzo najíždíme na A3, v Tarsii odbočujeme na Sibari a u první pumpy tankujeme benzín. V Sibari najíždíme na SS106  a kocháme se pohledem na Jónské moře.

Před Tarantem vjíždíme na dálnici A14 a po ní pokračujeme do Bari, kde děláme zastávku na oběd. Je slunečno a teplota je 29^oC. Pokračujeme směrem na sever, občas zastavujeme, abychom se osvěžili. V Bologni najíždíme na A1, v Modeně pak sjíždíme na A22 a začínáme se domlouvat, kde budeme přenocovat.

Několikrát jsme nocovali na Lago di Garda, takže se rozhodujeme, že zkusíme přenocovat někde poblíž Verony a pokud to nevyjde, Lago to jistí. Na navigaci si zadáváme Veronu a k našemu překvapení nás odkazuje na kemp ve vzdálenosti necelé dva kilometry od centra Verony. Z dálnice sjíždíme na Verona Nord a podle navigace jedeme k centru města. Je dost hustý provoz a teplota je 35^oC. Tak takhle teplo na jihu opravdu nebylo.

Při jízdě Veronou poznáváme místa, kde jsme před několika roky byli. Přejíždíme po mostě řeku Adige a po neskutečně uzoučkých uličkách a serpentinách stoupáme ke hradbám. Začínáme pochybovat, že jedeme správně, když tu se před námi objevuje brána a označení Camping.

Jdeme se zeptat na ubytování. Jsme mile překvapeni chováním personálu, recepční Giulliano nám sděluje, že umí "picola česky" a současně s plánkem kempu, na kterém nám vyznačuje, kde si máme postavit stan a kde parkovat, nás informuje, že pokud sejdeme po schodech u Castela, který je hned vedle, jsme za čtvrt hodiny v centru Verony. Jsme natolik unaveni z cesty a navíc jsme už ve Veroně byli, že nakonec zůstáváme v kempu. Ale určitě tuto možnost ubytování někdy v budoucnu využijeme, protože máme v úmyslu jet s dcerou na Nabucca ve Veronské aréně.

Kemp je postaven v městských hradbách poblíž Castel San Pietro a nese jeho název.

Pro případné poutníky do Verony je tu jeho plánek i s kontakty.

Neděle 11. července 2010 - spalo se špatně. Teplota v noci moc neklesla, ve stanu nebylo k dýchání a navíc ve dvě hodiny se vrátili do vedlejšího stanu holand'ané. Pán pokud nekašlal, tak chrápal tak hlasitě, že budil i mého muže, který jinak spí i v bouřce.

Balíme stan, děláme si snídani, jdeme uhradit nocleh a rozloučit se. Auto zaparkujeme na nádvoří vedle stojícího Castel San Pietro a jdeme se podívat z jeho ochozu na Veronu.

Je to nádherný pohled, který určitě zůstane v našich vzpomínkách. Ve Veroně jsme sice už byli, ale takhle shora jsme jí ještě neviděli. Podle věží jsme se orientovali, kde jsme kdysi procházeli.

 Vracíme se k autu a kolem kempu sjíždíme serpentinami kolem hradeb zpět dolů k Adige. Veronou projíždíme zpět na dálnici A22 po které pokračujeme na Brenner.

Provoz na dálnici je velice hustý, teplota je přes 30^oC. Na mnoha úsecích dálnice se opravují svodidla. Dálnice ze zúžena a je tu omezená rychlost. U Vipitena zjišt'ujeme, že i přes vysoké teploty zůstává na alpských vrcholech sníh. Loučíme se s Itálií a vjíždíme do Rakouska.

Sjíždíme z Brenneru na Bergiesel, dole v Innsbrucku natankujeme benzín (který je v současné době levnější než u nás) a míříme na Zirl a Seefeld. Tam kde před třemi týdny byla teplota 7^oC je nyní 33^oC. Pokračujeme na Garmisch-Partenkirchen a kocháme se pohledem na alpské vrcholy. Odtud pokračujeme na Mnichov, Regensburg a Rozvadov. Teplota je nesnesitelná.

Po D5 míříme domů a už s
e těšíme na vnučky a dceru, na syna, na svou postel, na svůj domov - méně už se těšíme do práce.

U Berouna jsme zaregistrovali, že je někde uzavřená dálnice, ale nezjistili jsme přesně kde. Několik aut sjelo na Loděnice a my pokračovali, abychom ihned uvízli v kopci od Loděnic. Kolony jako v Itálii, tedy mnohem horší. Po telefonátu s dcerou, která zjistila na internetu, co se stalo, je nám jasné, že v plánovaném čase doma nebudeme.

Dálnice si zase vybrala  svou daň v podobě zmařeného lidského života.

Teplota se pohybuje mezi 36 a 37^oC a my se dvě hodiny posouváme pomaloučku ke sjezdu Rudná. Když se dálnice po 7 hodině rozjíždí máme divný pocit. Proč někteří jezdí jako prasata? Kam spěchají?

Doma jsme konečně v půl osmé. Z Baia di Zambrone do Prahy se zajížd'kou do Verony máme najeto 1975 km.