Téma týdne homosexualita

K napsání článku mě vyprovokoval jeden z pisatelů, jehož příspěvek jsem si přečetla.

Srší z něj totiž tolik nenávisti, že mě to opravdu nenechalo v klidu.

Homosexualita tady je, byla a bude.

Sama jsem zažila dobu, kdy byla homosexualita pokládána za psychickou poruchu. V dnešní době už tomu naštěstí tak není. Nikdo nemůže za svou sexuální orientaci. S tím se člověk už narodí. A pokud si někdo stále myslí, že je to nemoc, či úchylka, která se dá léčit, tak se mýlí. To by pak třeba mohl považovat za nemocné kupříkladu lidi s rezavými vlasy.

Proč je tolik nenávisti?

Jak se musí cítit rodiče, když zjistí, že je jejich dítě homosexuál? To se ho zřeknou?

A jak se musí cítit ten dotyčný, kterého se to přímo týká, když si uvědomí, že ho přitahují jedinci stejného pohlaví?

Jak se s tím sám vyrovná? Jak to sdělí svým blízkým? A jak se pak ti blízcí k němu budou chovat?

Musí to být opravdu kus odvahy to přiznat, žít s tím a vědět, kolik nenávisti, netolerance a nesnášenlivosti bude muset přetrpět.

Znám osobně několik homosexuálů a nemyslím si, že jsou nějací jiní. Jsou to naprosto normální lidé, kteří žijí svůj život, který je mnohdy lepší a kvalitnější než u smíšených párů. Nikdo z nich nemá napsáno na čele, že je "jiný". Naopak jsou to lidé přátelští, empatičtí a ochotní kdykoliv pomoci, poradit.

Můj kolega je homosexuál. Pochází z malého města a bylo pro něj strašně těžké se smířit s tím, jaký je. Zkusil to v sobě zlomit a oženil se. Z manželství, které od počátku i přes jeho snahu nefungovalo, má dceru. Z malého města odešel a dnes žije plnohodnotný život se svým přítelem.

A mě vůbec nevadí, jaký je.

Zjistila jsem však jednu věc. Homosexualita, jako taková, obecně vadí méně ženám. Muži jsou v této otázce podstatně méně tolerantní.