Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 28. února 2020

Italský deník - část 17.

Pokračování předchozí části 





Pátek 29. června 2018

Poslední den dovolené, který mohl být věnován relaxaci, nezačal nejlépe. 
Tedy co se počasí týká. 
Šedá obloha a občas mírný déšť, určitě není ten pravý kalabrijský červnový den. 
Po snídani jsem si vzala foťák a šla si na pláž vyfotit mraky. 
Bella mě vítala, asi si pamatovala, že patřím k těm, kteří porušují zákaz krmení. 
Bylo nás takových víc. 



Na jižní straně zálivu se trochu projasňuje

Stejně tak na severu

Jen nad námi jsou stále mraky

Přála bych ti lepší život

Cestou zpátky jsem si v živém plotu uškubla kus žlutého oleandru. 
Když ne teď, tak kdy? Moc možností už nemám. 
Po návratu do apartmánu jsem oleandr dala do lahve se širokým hrdlem. Snad zakoření. 
Pak jsem zabalila první tašku s věcmi, které už nebudeme potřebovat. Do druhé jsem dala na dno použité osušky a pak do nich uložila lahve s vínem, které jsem obalila utěrkami a ručníky. 


Nemám ráda balení a ani loučení

Do veliké igelitky jsem zabalila to, co nepovezeme domů. Nejvíc místa zabral balík toaleťáku, který nám tu nechala Soňa. Nepotřebovali jsme ho. K tomu zbytky potravin. Chvíli jsem přemýšlela, zda Pákistánci jedí brambory, ale snad ano. Rýži jedí určitě. Tašku jsem pak odnesla Alimu, který mi opakovaně děkoval. 
Myslím, že se mu ty věci hodily. 
Nikdo jiný, komu bych to mohla dát, tu nebyl. Dvě rodinky, které v posledním týdnu ležely na pláži před námi, a které tu zůstávaly, nám dávaly okázale najevo, jak nesnáší Pražáky. 
Ostatní odjížděli. 
V porovnání s minulým rokem, tu byla tentokrát spousta volných apartmánů. 

Stále poprchávalo, tak jsem pokračovala v balení. 
Do kufru jsem dávala oblečení, které jsme vezli sebou a nepoužili ho. Kdyby bylo jen moje, pochopila bych to, protože si vždycky beru něco navíc, ale nepoužité oděvy ze šuplíku ve skříni tentokrát vyndal i muž. 
"I ty, Brute?" 
I plážových osušek jsme letos použili jen polovinu. V tom počasí se opravdu nebylo čemu divit. Loni v horku jsme byli ve vodě pořád a všechny osušky jsme pak, řádně prosolené, vezli domů. 
Tak teď jen půl. Letos by se spíš hodily druhé tepláky.

Před jedenáctou se udělalo konečně hezky, takže jsem přerušila svou bohulibou činnost a vydali jsme se k moři. To "hezky" ale moc dlouho nevydrželo, obloha znovu zčernala, takže jsme to po chvíli zabalili a vrátili se do apartmánu. 



Udělala jsem poslední oběd a pak jsme se dívali na internet, jak bude. 
Ve dvě by mělo pršet a v pět bude slunečno. 
Kolem druhé opravdu sprchlo. 
Před třetí hodinou jsme šli naposledy k moři. Foukal poměrně silný vítr, který hnal vlny k pobřeží a kameny u břehu zase rachotily. Četla jsem si na lehátku v plážových šatech a vůbec se mi je nechtělo svlékat. 
Byly čtyři minuty po páté, když se obloha rozjasnila sluníčkem. 
Meteorologům to zase vyšlo. 
Svlékla jsem šaty a šli jsme se s mužem rozloučit s mořem. 
A zatímco já pohladila hladinu, ten mokrý živel mi poslal vlnu a propláchl mi všechny dutiny v hlavě. 
Pěkné rozloučení.
Na druhou stranu, to loňské loučení s mořem a plavajícím exkrementem, bylo horší.

Po šesté hodině jsme šli zpátky, čekalo na nás další balení. Muž odnášel věci do auta. Dospodu dával to, co už cestou nebudeme potřebovat, navrch to, co budeme potřebovat na přenocování. 
Po večeři jsem udělala toasty na cestu a zabalila většinu kuchyně. Nechala jsem tu jen věci na snídani. 


Ze života hmyzu

Volala dcera, která byla u nás na zahradě. Prý všechno prolila vodou a musí to do neděle vydržet. Odjížděli na chatu, kde budou celý týden. 
Pak mi Ema oznámila, že měla samé jedničky a Sára jednu dvojku. Domluvily jsme se, že se za nimi na chatě zastavíme. 
Budeme sami doma, syn s rodinou už je druhý týden na dovolené.
Sušák s osuškami a plavkami jsem přestěhovala do ložnice. Byla jsem přesvědčená, že stejně povezeme domů něco vlhkého. Je to už téměř pravidlem.

Později večer přišla paní Catherine a přinesla nám spoustu pomerančů. "Per nipote." 
Chvilku jsme poseděli a pak jí muž na notebooku ukazoval fotky těch našich čtyř nipote. Vyřizovala pozdravy od Gaetana, který nám vzkazoval, abychom zase přijeli. Také jsme se dozvěděli, že mu zemřel jeho bratr dvojče a hodně ho to sebralo. Přišlo nám, že je oproti minulému roku smutnější a zamyšlenější. Přičítali jsme to únavě z rekonstrukce jejich apartmánu. Teď bylo vše vysvětleno. Catherine se pak loučila a vzájemně jsem se shodli, jak ty tři týdny rychle utekly. 
Po Catherinině odchodu jsem si všimla krásného měsíce a došla si pro foťák. 


Nebyl to úplněk, ten se konal den předtím

Poslední noc. Převracela jsem se, počítala ovečky a vůbec jsem nemohla usnout. Cestovní horečka se opět dostavila. 
A jako vyšitá!

Pokračování příště.

55 komentářů:

  1. Moc pěkné, trochu smutné, ale to je každý odjezd z Itálie. Vždycky si říkám, příští rok musíme zase přijet. Už kvůli moři, slunci, zmrzlině, pizze, té krásné řeči, ...........
    Těším se na příště.
    Jitka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-) Smutné to bylo asi kvůli loučení, které opravdu nemám ráda. Také si pokaždé říkám, že bych se chtěla vrátit. Itálie se mi zaryla hluboko pod kůži. Mám ráda italskou mentalitu a srdečnost. Když jsme v začátcích uměli jen pozdravit a poděkovat a ostatní konverzace se odehrávala "rukama, nohama", měli Italové zájem se domluvit. Dle slov mého kamaráda Claudia: "My Italové jsme takoví komunikativní". :-D

      Vymazat
  2. Nádherné fotky a pěkné povídání k nim. Muselo to být nádherné. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-D Bylo tam krásně, i přes nepřízeň počasí, které dva týdny za moc nestálo.

      Vymazat
  3. Hej Ty Pražáku, cestovní horečka u takového zapáleného cestovatele, turisty ?
    Já nesnáším balení, nejvíce by se mi líbilo nic nebalit, nic nesumírovat, nic nepřipravovat, vzít kabelku a vypadnout, bože to by bylo fajn.
    U věty s Bellou a přáním lepšího života mne bodlo u srdce, přála bych pohlazení a plnou misku všem zvířatům, všem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čím jsem starší, tím je ta cestovní horečka silnější. Asi v tomhle případě existuje přímá úměra. :-D
      Balení je u nás trochu komplikovanější, protože zvlášť musím připravit věci na přenocovnání. Jinak by vše nahrnula do zavazadel, možná bych nechala stranou to nepoužité, a adieu. :-D
      Ani nevíš, jak ti tu poslední větu věřím a jak ti rozumím. Už při první naší cestě na jih jsem nosila jídlo smečce toulavých psů. Pokaždé, když se v naší blízkosti vyskytly kočky, bylo to stejné. Můj muž si zvykl, že u každého našeho nákupu, byly i kočičí konzervy a granule.

      Vymazat
    2. Taky jsem z Belly špatně usínala. Nikdo neměl o takového krásného psa zájem? Ještě, že jsme tam nebyli my, museli bychom ho propašovat.

      Vymazat
    3. Jednou jsem málem pašovala kotě, o které jsme se tři týdny starali. V podstatě jsme se starali i o jeho mámu a dva kočičí sourozence. Můj muž mi to tehdy rozmluvil. Doma jsme v té době měli kočku, otázkou bylo, jak by ho přijala. Navíc by to kotě muselo s námi cestovat dva dny. Bez přepravky, v nějaké krabici. Občas se dívám na fotky a přemýšlím, kudy se ubíral jeho osud.

      Vymazat
    4. Vloni v Toskánsku jsme taky krmili Číčolínu (no byla to přece Italka), ale byla domácích, tak jsme ji tam nechali. Doma máme taky nalezence. Pomáhat se musí a těm čtyřnohým dvojnásobně.

      Vymazat
    5. To já se po dva roky starala poctivě o kočičí smečku pana Luigiho na Garganu. Měl těch koček tolik, mám pocit, že už o nich ztrácel přehled. :-D

      Vymazat
  4. Před posledními dny dovolené dávám sice přednost těm prvním, ale taky platí, a je tedy třeba je využít co nejlépe.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také dávám přednost těm prvním. Těm, ve kterých objevuju a poznávám okolí, hledám ty správné cestičky... ale pak se bohužel dostavují i ty poslední. Nerada se loučím, ale vím, že musím.

      Vymazat
  5. Je zvláštní, že já nikdy konec dovolené nijak zvlášť špatně nenesla, vždy jsem se těšila domů. Až na dovolenou loňskou na Slovensku, to se mi domů opravdu vůbec nechtělo :).

    I ty jeden Pražáku, měla bych si na tebe dát asi pozor! :D Stejně, jako na polovinu mých oblíbených blogerů! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už to mám nějak zakódované od dětství, nerada se loučím, nerada balím, nerada opouštím místa, kde jsem byla a kde mi bylo dobře. :-)
      S averzí vůči Pražákům jsem se setkala už mockrát. Jsou lidi, kteří si myslí, že máme psí hlavu a žereme děti. Holt každý musíme odněkud být. Děda byl rodilý Žižkovák a velký patriot, ale já se narodila v Rumburku a prožila tu své dětství.
      Tak jaký pak já jsem Pražák? :-D :-D

      Vymazat
    2. Jak já ti rozumím! Mně úplně stačí, když má manžel, jako zaměstnanec firmy v Praze, pražskou SPZ :D.

      Vymazat
    3. A hned je na problém zaděláno, viď: :-D Před lety jsme koupili přes autobazar auto, které mělo značku Loun - přesněji LNB. V Dejvicích na Kulaťáku tam muž poněkud namíchl nějakého blba, který si otevřel okýnko a řval: "Nauč se jezdit v Praze, ty boule venkovská". Ono to asi bude oboustranné. :-D

      Vymazat
  6. Lydie
    Moc pěkné fotky. Loučení je vždycky smutné. Balení mě také nebaví, když balím na dovolenou. Když odněkud odjíždím, tak to nějak nacpu do báglu - hlavně aby se to vešlo, abych tam nic nezapomněla. Toulavé psy nekrmím - na plážich v Rumunsku i Černé Hoře jich je moc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-D Nacpat vše do báglů se nám poštěstilo loni, kdy jsme byli v Benátsku a nemuseli cestou nikde přenocovat. A o tom zapomínání? Jednou jsme nechali v Kalábrii celou tašku, naštěstí prázdnou. :-D
      Opuštěných bezprizorních je mi líto, takže je krmím.

      Vymazat
  7. Nádherné povídání mě vrátilo do dob,kdy jsme i my hodně cestovali.Vždy jsem odjížděla se smutkem,těžko jsem se loučila se sluncem a mořem.Toulavých psů je mi líto.Nejhorší zážitky s něma mám,když jsem projížděli Rumunskem,to mně rvalo srdce.Na zpáteční cestu jsem se vybavila vším možným a z otevřeného okýnka nakrmila,co se dalo.
    Hezké dny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-D Jsem na tom stejně, ať se to týká loučení a odjezdů, tak i opuštěných zvířat.
      Hezkou neděli :-D

      Vymazat
  8. Díky za inspiraci. Nikdy jsem si na cestách deník nepsala. Začala jsem až letos.
    Fajn povídání, skvělé snímečky.:-)
    Přeji prima večer.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji. :-D Deník si píšu na cestách už spoustu let. Nejdříve byl jen malý notýsek, kam jsem zaznamenávala ujeté kilometry, tankování, platby mýta. Pak jsem vždy jen pár slovy napsala, kde jsem byli a co viděli. A pak přišel velký sešit. :-D
      Prima neděli :-D

      Vymazat
  9. No škoda toho deště nakonec.. Zas asi je člověku méně líto, že to končí..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Honzo, počasí opravdu nebylo letní ale výletní. Sice bylo méně koupání, ale o to víc výletů. Stejně bychom nevydrželi ležet tři týdny na pláži. :-D Smutek z toho, že odjíždíme, byl stejný. Nemám ráda loučení.

      Vymazat
  10. I mě se nesnadno vrací byť jen z jednodenního zájezdu. Natož když bych takhle někde byla delší dobu. No, z chaty se mi taky nikdy moc nechce ....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, to jsi můj člověk. :-D I po těch jednodenních výletech, které byly plné zážitků a dojmů, je mi líto, že už se vracím a že to končí. Přitom mám domov ráda. Je to asi taková podvědomá touha si to prodloužit.

      Vymazat
  11. Poslední dny na dovolené jsou někdy trochu smutné, u vás to ještě podpořilo počasí...
    Děkuji za mořské fotky a přeji hezkou neděli, Alenko! Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Helenko, moc děkuji a přeji též hezkou neděli. :-D Pro mně je každý konec dovolené smutný, nemám ráda loučení.

      Vymazat
  12. Alenko, poslední dobou se více těším na balení z dovolené domů, připadá mě totiž, že můj muž čím víc stárne, tím více chce vidět, zažít. To na mě není, já ráda objevuji nepoznané, ale kliďánko, pijánko.Fotky i podání na 1***

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti, já ještě ne. Možná k tomu jednou dojde, ale asi se to nezmění. Stále se budu nerada loučit a nerada balit. Spíš dojde k tomu, že třeba přestaneme cestovat. Také bych toho ještě ráda hodně zažila, plánů mám na několik životů. :-D
      Moc děkuji. :-D

      Vymazat
  13. Četla jsem o dvou blogech a až teď mi docvaklo, že už nejsem na blogové adrese, ale na blogspotové... všechno jinak vypadá stejně. Což je prima, protože se ráda vracím na známá místa a docela mě drtí, když jsou zničená nebo změněná k nepoznání.
    Jsem ráda, že tak nějak pokračuješ dál, i když podle data jsi taky zpomalila. Přesto, tvoje popisy cest nebo života vůbec se vždycky dobře četly a máš skvělé fotky.
    Jsem ráda, že jsem tě znovuobjevila a musím si tě taky předundat do adresáře!
    Hezký den přeji a jestli někdy budu komentovat jako Eumenidas, pak věz, že Vendy a Eumenidas jsou jedna a ta samá osoba :D

    OdpovědětVymazat
  14. Jsem trochu (nebo dost?) konzervativní, proto jsem se ani moc nesnažila o to, abych design změnila.
    Pokračuju po delší pauze, tedy dvou pauzách. Tu první způsobil infarkt, kdy jsem musela přehodnotit své žití a pak se pozvolna vracet. A tu druhou nejprve nějaké cestování, pak prázdniny, kdy se z nás stávají hlídací prarodiče.... a pak pár hnusných emailů do "zprávy autorovi", kdy jsem vážně zamýšlela s tím seknout. Vrátila jsem se a jsem tu se všemi ráda. :-D
    Neboj, vím, že Vendy a Eumenidas jsou jedna osoba. Za ty roky by byla ostuda zapomenout. :-D

    OdpovědětVymazat
  15. Krásné fotky, ale mám také takový smutný pocit. Té Belly je mi líto. Psala jsi o ní již dříve, ale nyní mi připadala taková opuštěná ještě víc.Uvidíte ji ještě někdy? Tak nějak patřila i s těmi kočičkami a pejsky mezi domy i u ubytování k vyprávění o vašich cestách. Člověk se zabydlí a pravda, těší se domů a přitom je mu líto, že někde nemůže být trochu déle. Kromě různých zájezdů a dovolených to byly zvláště pobyty s dětmi u babičky na Slovensku. Jak mi chybí nejvíc v posledních letech ani nepíši...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ruženko, ono to loučení většinou bývá smutné, proto asi i tak vyzněl celý článek. Bellu už asi neuvidíme, myslím si, že do Villapiana už asi nepojedeme. Ale jak se říká: "Nikdy neříkej nikdy."
      Na své babičky a i rodiče vzpomínám. Babička Běta se narodila přesně před 120 lety.

      Vymazat
  16. Tak opět jeden z tvých krásných povídání. Občas mne dojmeš k slzám, občas k úsměvu, ale vždy se to čte moc hezky. Přeji ještě hodně zážitků z dovolených, ale teď asi moc do Itálie raději ne. Vnučka měla jet na školení (pracuje v zahraniční firmě) do Lombardie, ale bylo zrušeno k mé velké radosti. Přeji hezké dny!

    OdpovědětVymazat
  17. Libuško, moc děkuji. :-D Život je veselý a i smutný. Obé k tomu patří.
    Dovolenou do Itálie máme už od prosince zajištěnou a z půlky i zaplacenou. Zatím nepodléháme nějaké hysterii, uvidíme, jak to vše dopadne. Měli bychom jet v červnu. Chápu, že jsi ráda, že vnučka teď, v té akutní fázi, necestuje do Lombardie, kde je největší ohnisko koronaviru. Cestovat tam v této době je riskantní. Věřím však, že se to podaří zlikvidovat. Krásné dny!

    OdpovědětVymazat
  18. Děkuji za inspiraci a krásné fotografie, člověk se tak může cítit jako u moře i takhle na dálku. :-)

    Lucka z Seriouszone

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za pochvalu a jsem ráda, že jsem mohla trochu inspirovat. :-D

      Vymazat
  19. Opět jsem si krásně početla, i když některé části jsou smutné. Oleandr jsem si kdysi přivezla z Řecka. Zakořenil, rostl, ale po dvou letech odešel. Asi se mu u nás nelíbilo ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evi, loučení je smutné a i ten článek trochu smutně vyznívá. Oleandry si z jihu vozím pravidelně, začala jsem s tím už v době našich cest do Chorvatska. :-D První, který se už nedá stěhovat jedním člověkem, mám z vysokoškolské menzy na Albertově. Mám ho déle něž manžela. :-D

      Vymazat
  20. I'm sorry, I don't write and speak English well.

    OdpovědětVymazat
  21. Moc pěkné foto a pěkné počteníčko. Líbí se mi u Tebe na blogu. M.

    OdpovědětVymazat
  22. Moc pěkné fotografie i článek Díky za přiblížení míst, kam se já už nikdy nedostanu...Po pravdě ani po tom netoužím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji.:-D Já Itálii miluju a moc ráda se tam vracím.

      Vymazat
  23. Alenko, chtěla jsem si přečíst poslední článek, ve Feedly se mi zobrazil, ale na blogu není...?

    OdpovědětVymazat
  24. Jani, je možné, tedy naprosto jisté, že jsi se trefila do momentu, kdy jsem musela znovu nahrávat téměř všechny fotky, protože mi z článku, z nějakého mě neznámého důvodu, zmizely. Vztekala jsem se asi hodinu. Teď už je to snad v pořádku.

    OdpovědětVymazat
  25. Mám mic ráda tvoje zapzsky z cest a je mi líto, že tahle je u konce.
    Ráda bych si nechala posílat emailová oznámení o nových článcích, ale nemůžu najít odkaz...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Renátko, moc děkuju :-D Chystám se ještě napsat o té naší poslední loňské cestě. Tu letošní jsme už zrušili.
      Na ten odkaz se zkusím podívat. Ale jsem tu nová a stále tápu.

      Vymazat
  26. Milá Alenko,
    "Cestou zpátky jsem si v živém plotu uškubla kus žlutého oleandru." Doufám, že mojí zahrádku u kliniky nikdy neobjevíš! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dorko, neboj. Myslím si, že už mám snad všechny možné i nemožné barvy oleandrů. Každý podzim pak nastává "nerudovská otázka".
      Už jen přesazení do většího květináče je problém, protože se pak ty větší nádoby nevejdou tam, kde zimovaly předchozí rok.
      Ani loni už jsem si nedovezla žádný oleandr. :-D

      Vymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤