Italský deník - část 18.

Pokračování předchozí části

Osmnáctá cesta domů - 1. část

Sobota 30. června 2018

Probudila jsem se v půl sedmé. V noci jsem toho moc nenaspala, budila jsem se a přemýšlela, co ještě udělat, co zabalit, jaká bude cesta.... 
Čím jsem starší, tím je to horší. Snažila jsem se ještě na chvíli usnout, ale nepovedlo se to. 
Mozek už pracoval na plné obrátky.

Na balení toho už moc nezbývalo. Díky včerejšímu dopolednímu dešti jsme to zvládli nějak rychleji. Po poslední snídani muž umyl naše cestovní hrnky a lžičky a já dobalila to, co zbylo v apartmánu. Osušky a plavky byly stále na sušáku, který jsem vynesla ven. Nepršelo, pofukoval vítr a po obloze se honily mraky. Muž rovnal věci v autě, protože něco budeme cestou ještě potřebovat a já uklidila kuchyňský kout. 
Pak jsem zametla celý apartmán. Nemusela jsem, protože jsme zaplatili 35€ za závěrečný úklid, ale prostě starého psa novým kouskům nenaučíš. 
To aby si o mně někdo neřekl, že jsem čuně. 

Vlhké osušky, plavky a ručníky jsem dala do velké tašky z Ikea. Pak jsem vzala mražený hrášek, který nám dala Marie při odjezdu a spolu se zmrzlinami, které jsme si koupili v prvním týdnu, jsem ho nesla Veronice. Domluvily jsme se na tom už dříve. Hrášek prý udělá Giulii a zmrzliny dá Alimu. Ten mladý Pákistánec je opravdu hodně pracovitý. Dokonce se naučil "Dobrý den". Kromě své mateřštiny mluví anglicky a učí se i trochu italsky. Přišel se s námi rozloučit a ještě jednou děkoval za tašku s věcmi. 

Ještě naposledy jsem zkontrolovala apartmán a šli jsme předat klíče. Na recepci byla Veronika. Ptala se nás, zda máme od naší oblíbené cestovky nějakou slevu a když jsme jí to potvrdili, podivovala se, jak vysokou. Věrní zákazníci v kombinaci s first minute je suma sumárum 20% z ceny dolů. Pak jsme se rozloučili a Veronika nám popřála šťastnou cestu a prý doufá, že se k nim ještě někdy vrátíme. Požádali jsme jí, aby od nás vyřídila pozdravy i zbytku rodiny a ona to přislíbila. Nakonec jsme se rozloučili osobně i s Francescem, který přicházel na recepci a pak s Gaetanem, který byl u baru. S Catherine jsme se rozloučili osobně už večer. 
Pak následovalo ještě jedno loučení a to s Lorenzem a jeho rodiči, kteří šli také vrátit klíče.

Rezidenci jsme opouštěli v 9:20.

Jeli jsme na Villapiana Scalo a pak po stejné cestě jako loni jsme zamířili k dálnici. Cesta kalabrijským vnitrozemím je krásná a je stále se na co dívat. Fotila jsem z jedoucího auta a přemýšlela, zda se sem ještě někdy podíváme.

Serra Dolcedorme

Řečiště Raganella s minimem vody 

Poslední pohled na Serra Dolcedorme

Počítání oveček

Malý rozdíl oproti předchozímu roku tu byl, nejeli jsme rovnou na dálnici, ale udělali malou zajížďku do Castrovillari, kde jsme natankovali plnou nádrž. Ono to naše bloudění alespoň k něčemu bylo. Takhle levné pohonné hmoty jsme nikde při našich cestách neviděli. Sice 1,449€ za litr nafty není nic levného, ale na Itálii je to parádní cena, která se už během naší cesty určitě nezopakuje. Od pumpy jsme se vrátili na křižovatku před městem a pak najeli na A2. 

Znovu si projet Castrovillari? 

Čtyřikrát to stačilo. :-D

Castrovillari

Tady to volá po opravě

Castrovillari

Provoz na dálnici byl slabý a tudíž plynulý, teplota pro cestování ideální. Ovšem pro ty, kteří se jedou rekreovat, bude těch ukázkových 17,5°C šokem. Hory a kopce byly v mracích, místy jsme jeli mlhou. Možná to byly klesající oblaky. 

Opravdu "parádní" počasí na poslední červnový den. Z dálnice A2 jsme pak pokračovali po A30, která se vyhýbá Neapoli. V Mercato San Severino jsme si na mýtnici vzali lístek. 

Těch více než 200 km po A2 je bez poplatku. Je to dar italské vlády chudému jihu. 

Mlha a typicky červnová teplota

Mýto

První zastávku jsme si udělali na odpočívadle, ze kterého je vidět na Vesuv. Stavěli jsme tady už při první návštěvě Itálie. Asi jsme opravdu konzervativní, nebo v nás převládá nostalgie. Pumpa byla mimo provoz, fungoval jen bar. 

Vesuv byl v mracích, z dálky nebyl téměř vidět

Došli jsme si na záchod a pak u auta poobědvali pár toastů, ke kterým jsme si dali pivo. Muž samozřejmě bezalkoholové. Takových, jako jsme byli my, tu bylo více. Teploměr ukazoval 24°C. 
Pokračovali jsme po A30 a pak plynule najeli na A1. Provoz tu byl jen o něco málo silnější.

Čím víc jsme jeli na sever, tím vyšší byla teplota. Asi by to mělo být obráceně, ale nebylo. Jsou to paradoxy. Horší na tom bylo to, že se zase začala projevovat závada na klimatizaci, kvůli které byl muž před odjezdem opakovaně ve značkovém servisu. Při našich cestách po Kalábrii normálně fungovala. Možné je také to, že v těch chladných dnech jsme si ani nevšimli, že by s ní byl nějaký problém.

Další zastávku jsme si udělali na odpočívadle před Orvietem. Na pumpě jsme si dali kávu a zkonstatovali, že je tady parádní horko. Na teploměru bylo 34°C. 

Klimatizace stávkovala, takže já v pravidelných intervalech přepínala knoflíky. Když chladila, nepouštěla vzduch do vozu. Takže vychladit, pustit ventilátor a stále dokola. Jsme už pěkně rozmazlení. V těch starších autech klimatizace nebyla a také jsme ty cesty přežili. Ovšem člověk si rád zvykne na to lepší. 

Oceňujeme tyhle informační tabule na italských dálnicích.

Můžeme si díky nim naplánovat, kde tankovat a ušetřit pár drobných

Porucha na klimatizaci způsobila to, že auto mělo vyšší spotřebu. Při průjezdu Florencií nám ukazoval displej, že máme pohonné hmoty jen na 109 km jízdy. U Barberino di Mugello jsme tedy zajeli na pumpu. Ceny lidové, litr nafty za 1,659€. A to jsme zastavili u té nejlevnější pumpy. Je vidět, že v Toskánsku je poněkud dráž. Auto se asi trochu zbláznilo, protože po natankování jsme mohli ujet dalších 745 km. To by se nám průměrná spotřeba snížila pod 3 litry na 100 km. Nakonec se cifra ustálila na dojezd kolem 600 km. To už odpovídalo celkové průměrné spotřebě. Muž zůstal klidný, mě ta skákající čísílka na displeji poněkud znervóznila. Možná to způsobilo horko, nebo auto dostalo šok, protože takhle drahou naftu ještě nepilo. Dát v přepočtu 43 korun za litr nafty, s tím se to naše auto muselo nějak srovnat.

Za Bologní teploměr v autě ukazoval 37°C. To je sakra rozdíl proti letošní Kalábrii. U Modeny jsme opustili dálnici A1 a po A22 jsme jeli severním směrem. Teplota byla stále vysoká. Zkoušela jsem si z auta fotit Pád, ve kterém za tři týdny voda neklesla. Byl stále plný vody. Místo toho jsem si vyfotila svodidla. Ale moc pěkně. Muž mi navrhoval, že zastavíme na nedalekém odpočívadle a vrátíme se k Pádu, abych mohla zdokumentovat stav vody. V tom horku se mi opravdu nechtělo se trmácet zpátky, takže jsem s díky odmítla.

Jak stoupala teplota

Pád se spoustou vody a rýžové pole

U Verony jsme sjeli na A4 a opustili jí v Sommacampagna. Zaplatili jsme 53,50€ mýto a zamířili na Lago di Garda. A opět konzervativně jsme jeli do našeho oblíbeného městského kempu v Lazise. Možná to není konzervatismus, ale kemp se nám líbí. Bylo tam volněji, než v minulém roce. Nedostali jsme žádný plánek s posledními volnými místy. Namísto toho nám recepční řekla, ať se jdeme podívat a až si vybereme piazzolu, máme se vrátit. Když jsme si vybrali, nahlásili jsme v recepci její číslo.

Zatloukat kolíky do vyprahlé země vůbec nešlo. Nakonec jsem si pomohla vodou, i přes to, že muž protestoval a tvrdil, že tu bude bláto. Nebylo. Voda se vsákla a kolíky šly zatlouci do země. Muž, ač nerad, uznal, že to asi bylo jediné řešení. Z auta jsem vytáhla deku, kterou si vozíme pro případ, že bude zima. Ta nehrozila. Prostřela jsem jí na dno stanu, na ní dala tu, kterou běžně používáme a až pak připravila ležení. Drobné kamínky, kterými byla piazzola vysypaná, nejsou na ležení moc příjemné. Ale tady se se stany moc nepočítá, většinou sem jezdí lidé s obytnými auty, nebo karavany. 
Povečeřeli další toasty s pivem a vydali se na procházku po městečku, které je od kempu opravdu, co by kamenem dohodil. Slunce se chystalo zalézt za vrcholky okolních hor, takže jsme se posadili na lavičku na břehu jezera a západ slunce jsme si zdokumentovali. 

Stíny se dlouží

Slunce zapadlo a my se vydali do uliček Lazise. 

Už jsem se o něm zmiňovala v deníku z naší patnácté cesty do Itálie. Tady to konečně žilo. 

Všimli jsme si, že kostel u přístavu je už opravený. Byl to náš první večer, kdy jsme korzovali živoucím městem, nahlíželi do obchůdků, prohlíželi si vystavené zboží venku před krámy. A konečně jsme se také dočkali zmrzliny, na kterou dole na jihu nebyla kvůli zimě chuť. Byl to náš první večer a současně také večer poslední. 

Slunce zašlo a rozsvítily se lucerny 

Téměř všude byla slyšet němčina. Němci to sem nemají daleko a oblast Lago di Garda patří k jejich oblíbeným destinacím. Jsou hluční, dalo by se říci přímo uřvaní. Jakmile opustí hranice své země, chovají se jako páni celého Vesmíru.Vzpomínám na doby, kdy jsme jezdívali rok co rok do Brna na Velkou cenu. Tehdy ještě nestál Masarykův okruh a jezdívalo se po normálních komunikacích. Trávívali jsme u přátel na hájence v Kohoutovicích pokaždé několik dnů. Parta lidí, která si vybudovala tribunu z lešenářských trubek a palet se tu scházela rok co rok. Stejně jako my, cestovali do Brna i Němci. Převážně ti, kterým se říkalo "dederóni". Nevím, kolik z nich bylo opravdových fanoušků motocyklových závodů, ale mnozí z nich holdovali v míře nemalé našemu pivu. Naše parta každoročně večer před hlavním závodem procházela celou trať, kolem které byly na sklizených polích kempy pro fanoušky. Sledovali jsme na plech ožralé Němce, válející se po strništích. Pokaždé byli hluční. Zda měli něco ze závodů, na které přijeli, netuším. Dokonce do Brna jezdívali v autobusech němečtí policisté, aby trochu umravňovali své spoluobčany. 

Dnes vídáme podobné "fanoušky" na závodech trucků v Mostě. Nemají to tam daleko. Často si říkám, proč utrácejí za vstupenku, ožrat se do němoty mohou i někde jinde. Doma dodržují dril a disciplínu, ale jakmile vytáhnou paty … 

Ne nechci paušalizovat. Někteří jsou slušní a nejsou hluční. Bohužel mnohdy se podobně chovají i někteří naši spoluobčané.

Kocour vyráží do noci

Vrátili jsme se do kempu, dali si sprchu a pak osvěženi jsme ještě poseděli u stanu, Bylo nám příjemně a zavzpomínali jsme na večery, kdy jsme se choulili v teplácích na jihu. Když jsme zalézali do stanu, rozhodli jsme se, že ho necháme otevřený a vchod zabezpečíme jen sítí, aby nás neobtěžoval hmyz. 
V noci jsem se párkrát probudila, abych se napila z lahve. 
Bylo mi konečně teplo.

Dokončení příště.