Italský deník - část 15.

Pokračování z předchozího blogu

Středa 27. června 2018

Probudila jsem se krátce před osmou a přemýšlela, jak dnes asi bude.

Olověná barva oblohy nám to naznačila hned, jak jsme vyšli ven. Prostřela jsem ke snídani venku, asi jen proto, abychom pak urychleně vše stěhovali dovnitř. 
Začalo zase pršet.

Po snídani jsem si vzala průvodce a vymýšlela, kam se vydáme dnes. 
Sedět v apartmánu a čekat, až se počasí umoudří? To nebyla ta nejlepší volba, jak trávit den.

Našla jsem dva tipy na možný výlet, předložila je manželovi a ten souhlasil.

Dva hrady Fridricha II. Švábského byly ideální variantou pro den, kdy si slunce opět dává pauzu.

Vybaveni deštníky a pláštěnkami jsme se vydali severním směrem. 

Za Amendolarou jsme odbočili do vnitrozemí a pokračovali na Oriolo, o kterém jsem si myslela, že je blíž k pobřeží. Asi jsem se dívala špatně na mapu. Krásná silnice, vedoucí podél prázdného koryta řeky Ferro, nás dovedla k cíli.

Cesta do Oriola a město před námi

Městu Oriolo dominuje mohutný hrad. Některé domy jsou v podhradí, další stoupají do okolních kopců.

Město bylo osídleno už v době Velkého Řecka - Magna Grecia a je zmiňováno řeckým geografem a filosofem Strabem (64 př. n. l. – 19 až 24 n.l.) 
Z římských dob je zmiňováno jako Kastron Ourtzoulon (Κάστρον Ορτζουλόν).

Komolením pak vnikla spousta názvů jako Orgilon, později Ordeolum až nakonec se město začalo jmenovat roku 1139 Oriolo.

Kvůli neustálým útokům Saracénů opouštěli obyvatelé pobřeží a mířili na bezpečnější místa ve vnitrozemí. Na místě, kde bylo římské castrum začalo vznikat nové město. 
Na počátku 11. století už mělo kolem tisíce obyvatel. Bylo obléháno a dobito roku 1129 normanským králem Rogerem. Roku 1221 už bylo majetkem Fridricha II. Švábského, což dokládá notářský zápis, kterým daroval místnímu klášteru velký les. 
V roce 1265 se Oriolo dostalo do vlastnictví Karla II. z Anjou. Od roku 1403 bylo Oriolo majetkem rodu Sanseverino. Roku 1552 majetek města propadl královské komoře a byl prodán o rok později Marcellu Pignonemu, který k němu získal i baronský titul. Koupí panství nabyl s městem i hrad s okolními vesnicemi a pozemky. Až roku 1558 byla smlouva ratifikována Filipem II. Později sňatkem Pignonova syna Aurelia s urozenou Constanzou di Sangro del Carretto vnikl rod markýzů Pignone Del Carretto. Město vzkvétalo a hrad byl upraven na pohodlné bydlení.

Rod markýzů Pignone del Carretto vlastnil Oriolo přes 350 let, až do sjednocení Itálie. I pak jim byly ponechány šlechtické tituly. Poslední z této dynastie zemřel roku 1971.

Současné Oriolo má něco okolo 2000 obyvatel.

Jeho hlavní devizou je pozice, kdy se stalo výchozím bodem pro návštěvy NP Pollino. Obdrželo ocenění v podobě Oranžové vlajky, což je značka kvality cestovního ruchu a patří mezi nejkrásnější městečka ve Středomoří. Za zmínku také stojí divadlo pod širým nebem „La Portella“.

Hrad na skalnatém ostrohu byl nepřehlédnutelný. Zaparkovali jsme kousek pod ním a stoupali nahoru. Nepršelo, ale dul silný vítr. Na jednom ze schodišť se do mě opřel tak silně, že jsem z těch schodů málem spadla. A to rozhodně nejsem žádné tintítko.

Pohled na hrad a od hradu na město

Hrad Oriolo je jedním ze strážních hradů vybudovaných v oblasti Alto Jonio. Stojí na skalnatém ostrohu ve výšce 450 metrů. Původní opevněná tvrz byla v barbarském období opuštěna. Město Oriolo bylo už v té době obehnáno hradbami. Potřeba jeho obnovy nastala v době saracénských nájezdů. Opevněné město bylo samo o sobě bezpečné, ale potřebovalo obranné centrum. Původní hrad měl čtvercový půdorys, čtyři rohové válcové věže a vnitřní nádvoří. Jediným přístupem byl padací most, který byl v pozdější době nahrazen schodištěm s portálem. Kolem roku 1050 se stal majetkem Roberta il Giuscarda, který byl roku 1059 povýšen na vévodu z Apulie a Kalábrie. Roku 1265 hrad vlastnil Karel II. z Anjou. Po něm vlastnil hrad rod Sanseverino a později přešel do majetku rodu Pignone. Roku 1647 vypukla vzpoura, hrad byl obklíčen a rodina markýzů Pignone kapitulovala a byla nucena hrad opustit. Řád, který obnovilo Neapolské království, umožnil rodině Pignone návrat na Oriolo.

Byli jsme jedinými návštěvníky a asi ten den i prvními. Na rozdíl od Corigliana nás přivítal mladý průvodce, který samozřejmě mluvil italsky, ale také trochu anglicky. „Poco inglese“. Požádali jsme ho, aby mluvil pomaleji s tím, že pokud nebudeme rozumět, přerušíme jeho výklad. V podstatě jsme rozuměli, i když párkrát jsme se ptali a on nám to vysvětlil jinými slovy. A i když se snažím si italštinu zdokonalovat, jsou některá slova, která mě dokáží pobavit. Průvodce nám ukazoval v jednom ze sálů rytířská brnění, která nazval „armatura“. Začala jsem se usmívat, protože těch armatur máme plný dům, stejně tak jako dcera. Musím si do mladých po návratu rýpnout s těmi armaturami, už jen proto, že syn i zeť prací ve firmě, kde ty armatury opravdu mají. 
V dalším sále byly krásné repliky starých šatů. Viděli jsme i šaty Kateřiny Medicejské a její ložnici v jedné z hradních věží. Z ochozu hradu jsme se dívali do krajiny a na dvě části města, starou a novou, rozkládající se pod hradem. U makety hradu nám průvodce vysvětloval, že hrad byl kdysi podstatně větší a že se jeho část po zemětřesení zřítila. Dokonce spadla i část věže, kam se půjdeme podívat. Z plochy, která byla upravena na zbytku věže byl krásný výhled na další část města a kopce kolem něj.

Z hradu jsme si všimli mohutného kostela pod ním a po skončení prohlídky a rozloučení s průvodcem jsme ke kostelu zamířili.

Vedla k němu uzoučká ulice, kde byla doprava řízena semafory. Místní to moc neřešili a já si jen říkala, jak by to asi dopadlo, kdyby se potkali někde uprostřed.

Kostel je zasvěcen Sv. Jiří a je původně normanského původu. V 18. století byl rekonstruován a rozšířen. Jeho vstup střeží dva lvi, pocházející z roku 1264. Nad hlavním vstupem je basreliéf se sv. Františkem z Assisi, z roku 1400.

Trojlodní chrám zdobí vzácná socha Madony s dítětem z roku 1581. Varhany pocházejí z poloviny 18. století a jsou darem španělské královny. Návštěvníka však zaujmou okna v podlaze. Lze skrze ně vidět pozůstatky původního starého kostela. Můžete zde vidět základní sloupy, obvodové zdi a mohutné krypty. Kostel má dva zvony, první je z roku 1637 a druhý z roku 1926.

Jen jako zajímavost mohu uvést, že roku 1647 byl kostel v centru vzpoury, kdy se v něm vzbouřenci zabarikádovali. Zvonice kostela je ve výšce oken hradu.

 V uličce mezi lavicemi jsou vidět okna.

Přes veškerou snahu se mi kostel pod nimi vyfotit nepodařilo

Opustili jsme kostel a vydali se do uliček starého města. Já takové procházky miluju. Mám ráda staré domy, tajemná zákoutí a křivolaké uličky. Tady jsem se dočkala nejen domů, ale konečně i koček.

Došli jsme až nad hluboký sráz, do míst kam se kdysi propadla část hradu a z výšky se dívali na přírodní divadlo. Zvažovali jsme, zda jít dolů. Kdyby se tam něco odehrávalo, určitě bychom neváhali. Ale hloubka pod námi nás trochu odrazovala.

Divadlo "La Portella" a sráz pod námi

Cestou zpátky jsme si při pohledu na kostel sv. Jiří uvědomili, jak je obrovský a že jsme vlastně byli jen v jeho horním patře. Vraceli jsme se stejnou cestou nahoru, provázeni zvědavými kočkami. Sem asi moc turistů nezabloudí.

Zadní strana kostela

Před kostelem jsme se podívali na hrad, kde nám z oken zamával průvodce. Tentokrát měl větší skupinu, provázel tři lidi.

Úzkou jednosměrkou jsme se pak vraceli tam, kde jsme nechali auto.

Dívali jsme se do mapy a zvažovali, zda se vrátíme zpátky na pobřeží, či pojedeme vnitrozemím na druhý hrad. Muž pak na mobilu, kde má navigaci, zadal cíl a bylo rozhodnuto. Pojedeme přes kopce. 

Vyjeli jsme mezi domy městečka na vrchol a pak sjížděli do údolí. Dole v zatáčce byl starý kamenný most a na něm stovky havranů. Při našem příjezdu jich část vzlétla a kolem auta bylo černo. Škoda, že jsem neměla připravený foťák. Připadala jsem si jako v Ptácích od Alfreda Hitchcocka. Zvláštní pocit, tolik havranů pohromadě jsem v životě neviděla.

Při stoupání z údolí jsem si připravila foťák.

Těšila jsem se na krásné výhledy, nejen na Oriolo, ale i na okolní krajinu a říkala si, jaká je to výhoda.

Byla, ale jediná!

Pohled na Oriolo z kopce (přiblíženo)

Silnice, na kterou nás navedla navigace byla v otřesném stavu. Někde byla propadlá, jinde chyběl celý jízdní pruh, který spadl někam dolů z kopce. Mnohdy chyběl i asfalt. Povolená rychlost 30 km/hod se občas snižovala na 20 km/hod. Rychleji stejně jet nešlo. Nikdo nejel před námi, nikdo za námi. První auto v protisměru jsme potkali až v půli cesty u městečka Nocara. Po příšerné silnici, která byla občas jen prašnou cestou jsme dojeli do Canna. 

 Na horních dvou snímcích Oriolo (nepřiblíženo)

Ukázky italských vnitrozemských silnic jsem proložila 

výhledy na kalabrijskou krajinu a hory.

Aby to nebylo tolik depresivní

Kdybychom se řídili intuicí a neposlouchali navigaci, jeli bychom z Canna po krásné rovné silnici až do Rocca. Navigace nás však zavedla na cestu ještě horší, než po které jsme sem přijeli. Tady by se určitě líbilo našemu synovi, který má offroad a takový terén vyhledává. 

Ale co chudinka Octavie? 

Nakonec jsme se na tu hezkou silnici dostali a po několika kilometrech dorazili k cíli.

 Erozí rozrušené kopce

Zaparkovali jsme pod hradem, který bývá vidět z pobřežní E90. Vystoupali jsme nahoru ke vchodu přesně v momentě, kdy se hrad zavíral. To je pech! Nicméně se mi podařilo přesvědčit pána, který držel klíče, že jsem mohla vlézt za bránu a vyfotit si část vnitřku. Druhý, který vylezl z pokladny, mi dal plánek hradu a řekl, že máme přijít v 5 hodin, kdy budou zase otevírat. Jako kdybych dostala cenu útěchy. Čekat se nám rozhodně nechtělo.

Hrad opustili poslední návštěvníci, pán zamkl a s tím druhým sestupovali dolů. Fotila jsem si to, co bylo z hradu vidět a můj pohled padl na kaparovník.

Z tašky na foťák jsem vytáhla prázdný obal od věnečků, které jsme dojedli cestou a po vysypání drobečků jsem do něj dávala kapary. Tady jsem měla jistotu, že nepatří žádnému soukromému majiteli. Otrháváním kapar jsme došli až k autu. Těsně u něj, nad zídkou, se plazily další, takže jsem v trhání pokračovala. Gaetano je v rezidenci sklízí každý den, ale tam bych si netroufla cokoliv urvat.

Nastoupili jsme do auta a vydali se od hradu k pobřeží. Bylo mi to trochu líto, ale na druhou stranu mi mohlo dojít, že siesta se dodržuje i na hradě.

Pohled na hrad Rocca od pobřeží

Obloha nad námi se mračila a u odbočky na Montegiordano jsme zaregistrovali hodně mokrou silnici. Tak tady spadl déšť před chvílí. Viděli jsme ho v dálce před námi, v pásech byl i nad mořem. První kapky jsme dojeli u Trebisacce a do Villapiana dojeli za sucha. Obloha ale stále hrozila. Ohřála jsem druhou polovinu toho, co jsem uvařila v pondělí a když jsem se chystala vynést jídlo na terasu, spustil se liják. Jako když zatáhnete za splachovadlo. 

Obědvali jsme uvnitř a já pak seděla u dveří a četla si.

Za chvíli vylezlo sluníčko. Oblékla jsem si plavky, natáhla plážové šaty a mužovi, který seděl s knížkou u okna, jsem řekla, že jdu k moři. Prohlásil, že jsem cvok, ale šel taky. Byli jsme na pláži jediní. Ležela jsem v šatech na lehátku a četla si. Bylo to o něco pohodlnější, než na plastové židli mezi dveřmi. Za chvilku začal foukat ostrý vítr od jihu a zvedal vodu. Vlny, které šly od severovýchodu byly silné, slyšela jsem, jak se melou kameny u břehu a když se k tomu přidaly vlny z jihu, hnané větrem, voda stříkala až na pláž. 
Muž to už dávno vzdal. Já ještě chvíli vydržela, pak jsem složila osušku a lehátko a zaregistrovala malého Lorenza. Stál u břehu, smutně se díval na bouřící moře a telefonoval mamince, aby sem nechodila. Potkali jsme se spolu na chodníku, kde mi řekl to své nezaměnitelné „Ahój“, které ho loni naučily děti. Letos tu žádného parťáka nemá. Není tu ani jeho starší bratr.

U apartmánu jsem se podívala na teploměr. Ukazoval 19°C. Svlékla jsem si plavky a navlékla rovnou tepláky. Ještě, že jsem si je sebou vzala. Jsou sice jen pod kolena, ale jsem ráda, že je mám. Původně byly určeny na večerní posezení při nocování v kempu. Ale že se mi budou hodit na tom nejjižnějším jihu, to jsem opravdu nečekala. Oblékla jsem si i mikinu, než se do mě dá zima.

Začalo znovu pršet, takže jsme stejně, jako den před tím, zalezli do apartmánu. 
Když přestalo pršet, šla jsem se podívat na teploměr. Ukazoval 17°C. Loni touhle dobou tady bylo o 20° víc. 
Na internetu jsme se dočetli, že cyklona, která vylidnila řecké pláže, se stále točí a nikam se nestěhuje.

Řecko zase tak daleko není. 

Po večeři se vyjasnilo a dokonce se objevilo i sluníčko. Na teplotu, která panovala, to však žádný vliv nemělo. Šli jsme se podívat na pláž a já nesla zase něco malého pro Bellu. Už na nás ta psí holka čekala. 

Deště a chladno svědčí zahradě

Večer jsme si pustili další film.

Když jsem později lezla ze sprchy, uvědomila jsem si, že je mi hrozná zima. Přes noční košili jsem si natáhla tričko a na nohy navlékla ponožky. 
Prostě frajerka k pohledání.


Pokračování příště.