Italský deník - část 14.

Pokračování předchozí části

Úterý 26. června 2018

Probudila jsem se před půl osmou a poslouchala vodu tekoucí ze střechy.

Prší.

Stoprocentně. Nejen na těch avizovaných devadesát procent.

Když jsem lezla z postele, patou jsem podebrala ten proklatý ozdobný rám. Jako by nestačilo, že mám rozseklé lýtko a modřinu na ruce. Ještě si sedřu patu.

Padající rám probudil muže.

Na dnešek jsme plánovali odpolední návštěvu Corigliana, ale plány jsou od toho, aby se měnily.

Zejména, když se změní počasí.

Po snídani jsme se proto vydali do Corigliana, doufajíce, že tam by třeba pršet nemuselo.

Ne, v Coriglianu nepršelo.

Tam přímo lilo.

Historické centrum Corigliano Calabro, jak zní jeho celý název, leží na kopci Serratore, přiblížně 8 kilometrů od pobřeží. Bylo založeno v roce 977, kdy se obyvatelé z pobřeží stěhovali na bezpečnější místo, aby mohli snáze odolávat saracénským útokům. Původní město nebylo veliké, podle doložených dokumentů mělo v roce 1532 jen 4000 obyvatel.

Bylo pod švábskou nadvládou a později přešlo do majetku feudálů. Prvním feudálním pánem, kterého lze doložit, byl Andrea Cicala, věrný římského císaře Frederica II. Švábského. Po něm bylo město pod nadvládou rodu Anjou a to do konce 13. století. Roku 1299 se majitelem města stal Ruggero Sangineto, první hrabě z Corigliana. Hrabata z Corigliana drželi město až do první poloviny 15. století, kdy se na popud Aragonců dostal k vládě rod Sanseverino a současně získal i titul princové Bisignano. Roku 1538 se městu podařilo odrazit útok saracénského piráta Barbarossy. Roku 1616 zemřel Niccolon Bernardino, princ Bisignano. Rod Sanseverino po sobě zanechal dluhy, takže došlo, z rozhodnutí Neapolského království, k prodeji jeho majetku. Corigliano se tak dostalo do rukou rodiny Saluzzo, která roku 1649 přijala z rukou španělského krále Filipa IV. titul Vévoda z Corigliano. Pozemky kolem města byly bažinaté a obyvatele často sužovala malárie. Roku 1656 postihla město epidemie moru. Vzpamatovalo se až v 18. století, kdy byla provedena rekultivace a začala se pěstovat lékořice. Město se začalo rozvíjet a budovala se nová obydlí za jeho hradbami. Počet obyvatel rostl, okolní pláně byly sanovány a na většině z nich byly vysázeny citrusy. Po sjednocení Itálie dostalo město přívlastek Calabro, aby se odlišilo od města stejného jména v Apulii. Poslední potomek vévodů zemřel ve 20. století.

Zastavili jsme autem u jednoho z kostelů, stojícího vedle radnice a dělali, že jsme si nevšimli na dveřích přeškrnutého foťáku a kamery. Kostel byl krásný a svojí mramorovou výzdobou nám připomínal kostel v Cariati.

Kostel sv. Antonína Paduánského byl vybudován na půdorysu latinského kříže, s přilehlým františkánským klášterem, v první polovině 15. století. Roku 1740 byl přestavěn a jeho kopule byla pokryta majolikovými dlaždicemi v barvě modré a žluté. Vchod zdobí bronzové dveře sochaře Carmina Cianciho z roku 1982. V interiéru jsou k vidění obrazy Leonarda Antonia Olivieriho, malíře neapolské školy z počátku 18. století. Fresku, která zdobí strop, vytvořil Severino Ferrari v roce 1740 a je na ní zobrazen sv. František. V přilehlém klášteře je dnes gymnázium.

Vyšli jsme z kostela a já si odtud fotila vévodský hrad na kopci. Škoda toho počasí. V dešti jsme se přesunuli k autu a já si v duchu říkala, jak je dobře, že jsem si minulý týden koupila deštník. Nikdy jsem sebou žádný nevozila, nikdy jsem ho také nepotřebovala. Teď jsem byla ráda, že ho mám.

Podle směrovek jsme pak pokračovali dál ke hradu a kus pod ním zaparkovali. Uličky tady nebyly moc široké, takže muž využil toho, že nikdo nejede a na malém plácku se otočil, abychom pak mohli dobře vyjet. Lilo jako z konve, uličky starého města se mnohdy měnily v potoky a potůčky.

Pod hradem

Vstupní brána

Došli jsme ke hradu, koupili si vstupenky, opět za 5€ na osobu. Chvilku jsme počkali na průvodkyni, která nás dovedla ke vstupu, kde nám povykládala historii hradu a pak nám doporučila, kudy jít, abychom viděli vše, co tato památka nabízí. Byli jsme jedinými Čechy ve skupině a když jsme ne zcela rozuměli, zopakovala nám to jinými slovy, abychom netápali. Italové, kteří tu stáli s námi se usmívali, i když jsme je v podstatě zdržovali.

Prostě pohoda, klídek... country rááádio.

Nikdo nikam nespěchal. A taky kam? V tomhle počasí? Pak nám průvodkyně řekla, že se tu smí fotit, popřála nám hezkou prohlídku a vrátila se do pokladny u vstupní brány.

V chodbách a místnostech nejnižšího podlaží jsme se rozptýlili. Je tu instalováno muzeum, odkazující nejen na hrad, ale také na město a jeho okolí.

Spodní prostory hradu s muzeem

Z okna jsem vyfotila vedle stojící kostel

Když jsme prošli prostory muzea, vyšli
jsme ven na nádvoří skrápěné deštěm. Chvíli jsme stáli pod kamenným obloukem, pak otevřeli deštníky a šli dál. Vystoupali jsme po schodech a vstoupili do komnat hradu.

Pokud chceme vidět víc, musíme nahoru

Schody skrápěné deštěm

Hradní věž

Kousek od vchodu do hradu stála starší paní, která mi nabídla, že si u ní mohu nechat deštník. Měla dokonce na deštníky jakousi nádobu, ale nebyl v ní žádný. Chvilku jsem váhala, ale pak si ho vzala sebou. Co kdyby se hodil někomu, kdo přišel bez něj. A navíc se mi líbí. Lakota zvítězila. Navíc jsme neparkovali moc blízko a než bych došla k autu....

Hradní sály byly krásné a v zrcadlovém se mi tajil dech. Vzpomněli jsme si s mužem na návštěvu Caserty, protože tento sál nám jí připomínal.

Freska na stropě kaple sv. Augustina

Něco z interiéru

Zrcadlový sál

Prošli jsme všechny místnosti, potom vystoupali po dost nepříjemných točitých schodech do hradní věže. Její vyhlídkový ochoz jsme vynechali. Lilo stále jako z konve a otevřenými dveřmi na ochoz táhla dovnitř zima. Skrz okna jsme viděli, že by z vyhlídek na město a na okolní hory, stejně nic nebylo.

Interiér věže je bohatě zdobený.

Schody ve věži

Fresky s křižáckou tématikou

Pohled z horní části věže skrz okno

Ve spodní části věže

Pohled na město, uprostřed kostel sv. Antonína Paduánského

Pohled z otevřených dveří věže

První zmínka o hradu pochází z roku 1073, z doby kdy Normané dobývali Kalábrii a kdy zde vybudovali opevněnou pevnost Mastio. Jejím úkolem byla obrana Corigliana a současně i kontrola nad plání Sybaris. K první kompletní rekonstrukci hradu došlo roku 1490. Tehdy byl hrad krátce zkonfiskován Aragonci, kteří kromě rekonstrukce nechali vybudovat nové opevnění. Roku 1506 se stal majitelem rod Sanseverino, který však na hradě nežil. Obýval palác San Mauro. Jako své sídlo ho zvolil až roku 1516 Antonio Sanseverino, který nechal pro vyšší bezpečnost vybudovat rohové věže a přístupovou rampu k jedinému vchodu, který byl opatřen padacím mostem. V roce 1551 byl hrad využíván jako sídlo vojenské posádky. Od roku 1616 se stal majetkem rodu Saluzzo. Noví majitelé začali od roku 1650 s modernizací hradu a jeho přeměnou na pohodlné bydlení. Byla vybudována osmiboká věž, kaple sv. Augustina, přebudována přístupová rampa a bylo započato s výzdobou interiérů. Od roku 1720 byl hrad trvale obýván. Roku 1806 byl hrad obléhán a později rabován francouzskými vojsky. Rod Saluzzo se poté přestěhoval do Neapole a rozhodl se hrad prodat. Roku 1828 hrad koupil Giuseppe Compagna. Jeho synové se později zasadili o další změny interiéru, byl vystaven vnitřní koridor. Severní příkop byl darován městu, které zde vystavělo ulici. Ostatní příkopy byly zavezeny zeminou a vznikly zahrady. Roku 1971 hrad koupilo arcibiskupství Rossano a v roce 1979 byl prodán městu.

Jako zajímavost mohu uvést, že komnaty hradu zdobí lustry z českého křišťálu.

Déšť svědčí rostlinám, ale na posezení to není

Umyté schody

V červené budově sídlil správce

Domy v podhradí

Cestou zpátky jsme se rozloučili u brány s průvodkyní, která ze dveří pokladny vyhlížela další zájemce o prohlídku. Několik jsme jich cestou dolů potkali. Dnes asi většina těch, kteří v této oblasti tráví dovolenou, volila podobné cíle.

Zašli jsme se podívat ke kolegiálnímu kostelu sv. Petra, stojícímu vedle vstupu do hradu. Bylo však zavřeno.

Stále prší

Kostel sv. Petra

ght="858" src="http://nd05.jxs.cz/089/070/c637e15614_105737588_o2.jpg" alt="" />

Bougainvillea šplhající po zdi hradu

Potůček

Kousek pod hradem jsme potkali mladou ženu, která nám byla hodně povědomá. Kde už jsme jí viděli? Vzájemně jsme se pozdravili a já řekla "Bruto tempo". Ona na to odpověděla, že takhle tady bývá v listopadu, ale rozhodně ne v červnu. Pokračovali jsme dál a já si lámala stále hlavu, kde už jsem jí viděla. Obrátila jsem se na muže a ten mi řekl:

"To je přeci ta holčina, která loni jezdívala do rezidence se sýry a uzeninami. Několikrát jsme u ní nakupovali, pamatuješ?"

A bylo po záhadě.

Ulicemi, které se na spoustě míst tvářily jako potoky, jsme se vraceli k autu,

Jednosměrka nás zavedla na náměstí, na kterém stál další kostel. Zaparkovali jsme a šli se podívat dovnitř. Kostel byl krásný, ale trochu ponurý. Možná, kdyby svítilo slunce, byl by dojem jiný. Když jsme vycházeli ven, oslovila nás stařičká droboučká paní, která se nás ptala, odkud jsme. Slyšela nás venku před kostelem, když jsem si fotila sochu sv. Františka z Paoly a našemu jazyku nerozuměla. Tak si na nás ve dveřích počkala. Řekli jsme jí, že jsme turisti z Čech a ona, k našemu obrovskému překvapení, věděla, že naše hlavní město je Praha. Pak se nás ptala, zda víme, komu je kostel zasvěcen a zda se nám líbí. Kostel jsem jí pochválila a odpověděla, že je zasvěcen sv. Františkovi z Paoly, který je patronem námořníků. Nemusela jsem nad tím moc přemýšlet, protože socha tohoto světce stojí na Lungomare v Trebisacce, kam jsme se včera večer chystali. Paní se usmívala a děkovala, že to víme. Kdoví, třeba to byla nějaká dřívější učitelka. I proto znala naše hlavní město. Možná to byla ale jen stařičká a vzdělaná paní.

Kostel sv. Františka z Paoly byl postaven v šestnáctém století poblíž stejnojmenného kláštera. Má jednolodní interiér, ve kterém je krásný a zachovalý dřevěný strop z roku 1776. V jeho presbytáři je obraz Ježíše od malíře Felice Vitale z Maratey z roku 1584. Jeho vstup zdobí měděné dveře. V roce 2007 byl u příležitosti 500. výročí smrti sv. Františka z Paoly restaurován. Před kostelem stojí socha tohoto světce z roku 1779, jako poděkování za ochranu před zemětřesením z roku 1767.

Zaujala mě dlažba před kostelem

Jediná cesta odtud vedla vlevo po hodně klesající ulici

Kostel jsme obešli, udělala jsem si pár fotek. Počasí bylo stále víc než nevlídné, takže jsme se rozhodli k návratu.

Pohled mezi domy na moře

Na jedné z vedlejších ulic křižovatky, dole pod kopcem, jsme viděli muže, ležícího na vozovce a kousek dál auto, které ho srazilo. Naštěstí žil, trochu se pohyboval. Asi bychom ho i přehlédli, ale na chodnících stála spousta čumilů, dívajících se jedním směrem. Tak jsme se podívali také a nebyl to hezký pohled. Kolem muže postávalo několik lidí. Co mě ale fakt šokovalo, bylo to, že si ho fotili. Pak se auta před nám rozjela a my pokračovali dál. Přemýšlela jsem nad těmi fotografy. Sama fotím a dokážu zvěčnit kdejakou kravinu, ale fotit si zraněného, který leží v dešti na vozovce, to už je hodně silná káva.

Po cestě jsme udělali ještě zastávku v nákupním centru. Mysleli jsme si, že bychom tu mohli pozdně poobědvat, protože je tu několik pizzerií a barů. Ale fronty a obsazené stolky nás od našeho úmyslu odradily. Dokoupili jsme alespoň balenou vodu, která by nám měla vydržet do konce pobytu, k tomu nějaké pečivo. Objevili jsme velkou kilovou Nutellu, takže jsme dvě vložili do vozíku. Vnoučata budou mít radost. Pak jsme se rozhodli podívat se po víně. Stejně by nás nákupy tohoto moku čekaly, tak proč ne teď.

Odtud jsme pak pokračovali do rezidence. Další věc, na kterou nebyl hezký pohled, byl hořící dům ve Villapiana Scalo.

A do třetice? Pohled na mé nohy také nevypadal vesele. Předražené kožené trekově sandály se v dešti a loužích namočily a obarvily mi nohy pěknou rumělkou. Vypadaly jako po nějakém prazvlášním úrazu. To je ta moje slabost pro červené boty.

V těch původních šedých se mi to v životě nestalo.

Udělala jsem opožděný oběd a po něm jsme zvažovali, co podnikneme. Sedět zavření celý den v apartmánu, nebylo moc lákavé. Navíc jsme při dešti museli mít zavřené vchodové dveře, protože rákos je rákos a jako střecha prostě nefunguje.

Vzali jsme si pláštěnky a vydali se podél mořského břehu na sever k mysu Capo del Saraceno. Chůze po kamenech nebyla moc příjemná, občas nám sklouzla noha. Už nepršelo, ale obloha stále hrozila.

Fotila jsem si zamračenou oblohu a mořské vlny. Na břehu jsme objevili starou rozbitou loď a spoustu věcí, které vrátilo moře. Jen bot bylo nepočítaně. Ležela tu i spousta stromů a větví.

Borovicový les po levé straně byl z větší části ohořelý

Došli jsme až na mys a ocitli se na břehu řeky Saraceno Její ústí je hodně široké, ale plné vody bývá v zimě a zejména při jarním tání, kdy odvádí vodu z vrcholů Lukánských Apenin a Národního pa
rku Pollino. Vyčíhali jsme si malou vlnu a přeběhli po mokrých kamenech na vyvýšené místo. Tímhle způsobem jsme pokračovali dál. Narazili jsme na jezírko se stojatou vodou plnou žabince. Kolem rostlo rákosí. Přemýšleli jsme, zda je voda sladká, či slaná. Mezi jezírkem a mořem byla poměrně vysoká kamenná bariéra. Muž vytáhl mobil, ve kterém má staženou navigaci, aby zjistil, kde vlastně jsme. Byli jsme na území Trebisacce a na jednom z ostrůvků v ústí Saracena. V době, kdy je koryto plné vody tu ostrůvky rozhodně nejsou. Zvažovali jsme kudy dál. Pokračovat podél moře až do Trebisacce? Otázkou bylo, jak to vypadá dál, zda se dá ústím řeky projít po kamenech, jako se nám to povedlo už tady. Další variantou bylo jít podél koryta řeky k silnici. Ale jak se dostaneme přes železniční trať? Nehledě na to, že bychom pak museli jít celou cestu po silnici, kde bývá poměrně silný provoz. V občasném dešti a v pláštěnkách barvy černé a tmavomodré by to bylo dost nebezpečné. Vzpoměla jsem si na zraněného chodce v Coriglianu. Půjdeme zpátky stejnou cestou.

V ústí řeky Saraceno

Stáli jsme u kamenné bariéry a čekali na malou vlnu. Většina z nich se přes bariéru přelévala. Říká se, že každá sedmá je velká. Ale tady to rozhodně neplatilo. Vítr, který foukal od moře si s vodním živlem dělal co chtěl. Nakonec se povedlo přeběhnout suchou nohou.

Obloha hrozí

Z pláže do lesa

Pokračovali jsme po kamenech a objevili cestičku do lesa. Napojovala se na hodně podobnou, tu která vede od rezidence do Villapiana Lido. Byla také lemována oleandry a vysokým rákosím. I tady byly ohořelé stromy. Dokonce jsme narazili na vrak auta, které sem někdo "uklidil".

Z půlky ohořelá borovice

Fotila jsem si další neznámé rostliny. Aniž bychom sešli z cesty, vyrušili jsme i několik párů v autech a muž prohlásil, že jsme pěkní kazi..ci. Asi tudy opravdu moc lidí nechodí.

Spustil se opět déšť.

Díky VendyW teď ví, že toto je ořechoplodec

Když se strom rozčtvrtí

Čtyři toulaví psi

Pohodlně jsme došli do rezidence. Už nepršelo trvale, jako dopoledne, ale obloha nevěstila nic dobrého a navíc byla zima, kterou ještě znásoboval vítr. Byla jsem ráda, že mám na sobě pláštěnku.

Večer jsme byli zalezlí v apartmánu a dívali se na další film. Když jsme si šli lehnout, vítr mlátil oknem v ložnici a pod dveřmi to hvízdalo. Otevřela jsem jen půlku okna a zajistila jí koštětem.

V noci mi byla zima, takže jsem vstala, vzala si ponožky a natáhla přes noční košili mikinu. Jsou to paradoxy. Loni bylo takové horko, že jsme nechávali dokořán i vchodové dveře, aby se dalo spát. A letos? Zima, pro tuto oblast naprosto nezvyklá. A to jsme si před odjezdem koupili ochlazovač vzduchu, který je na rozdíl od ventilátoru, úplně tichý.

V provozu byl pouhé dva dny!

Pokračování příště.