Italský deník - část 17.

Pokračování předchozí části 

Pátek 29. června 2018

Poslední den dovolené, který mohl být věnován relaxaci, nezačal nejlépe. 

Tedy co se počasí týká. 
Šedá obloha a občas mírný déšť, určitě není ten pravý kalabrijský červnový den. 
Po snídani jsem si vzala foťák a šla si na pláž vyfotit mraky. 
Bella mě vítala, asi si pamatovala, že patřím k těm, kteří porušují zákaz krmení. 
Bylo nás takových víc. 

Na jižní straně zálivu se trochu projasňuje

Stejně tak na severu

Jen nad námi jsou stále mraky

Přála bych ti lepší život

Cestou zpátky jsem si v živém plotu uškubla kus žlutého oleandru. 
Když ne teď, tak kdy? Moc možností už nemám. 
Po návratu do apartmánu jsem oleandr dala do lahve se širokým hrdlem. Snad zakoření. 
Pak jsem zabalila první tašku s věcmi, které už nebudeme potřebovat. Do druhé jsem dala na dno použité osušky a pak do nich uložila lahve s vínem, které jsem obalila utěrkami a ručníky. 

Nemám ráda balení a ani loučení

Do veliké igelitky jsem zabalila to, co nepovezeme domů. Nejvíc místa zabral balík toaleťáku, který nám tu nechala Soňa. Nepotřebovali jsme ho. K tomu zbytky potravin. Chvíli jsem přemýšlela, zda Pákistánci jedí brambory, ale snad ano. Rýži jedí určitě. Tašku jsem pak odnesla Alimu, který mi opakovaně děkoval. 
Myslím, že se mu ty věci hodily. 
Nikdo jiný, komu bych to mohla dát, tu nebyl. Dvě rodinky, které v posledním týdnu ležely na pláži před námi, a které tu zůstávaly, nám dávaly okázale najevo, jak nesnáší Pražáky. 
Ostatní odjížděli. 
V porovnání s minulým rokem, tu byla tentokrát spousta volných apartmánů. 

Stále poprchávalo, tak jsem pokračovala v balení. 
Do kufru jsem dávala oblečení, které jsme vezli sebou a nepoužili ho. Kdyby bylo jen moje, pochopila bych to, protože si vždycky beru něco navíc, ale nepoužité oděvy ze šuplíku ve skříni tentokrát vyndal i muž. 
"I ty, Brute?" 
I plážových osušek jsme letos použili jen polovinu. V tom počasí se opravdu nebylo čemu divit. Loni v horku jsme byli ve vodě pořád a všechny osušky jsme pak, řádně prosolené, vezli domů. 
Tak teď jen půl. Letos by se spíš hodily druhé tepláky.

Před jedenáctou se udělalo konečně hezky, takže jsem přerušila svou bohulibou činnost a vydali jsme se k moři. To "hezky" ale moc dlouho nevydrželo, obloha znovu zčernala, takže jsme to po chvíli zabalili a vrátili se do apartmánu. 

Udělala jsem poslední oběd a pak jsme se dívali na internet, jak bude. 
Ve dvě by mělo pršet a v pět bude slunečno. 
Kolem druhé opravdu sprchlo. 
Před třetí hodinou jsme šli naposledy k moři. Foukal poměrně silný vítr, který hnal vlny k pobřeží a kameny u břehu zase rachotily. Četla jsem si na lehátku v plážových šatech a vůbec se mi je nechtělo svlékat. 
Byly čtyři minuty po páté, když se obloha rozjasnila sluníčkem. 
Meteorologům to zase vyšlo. 
Svlékla jsem šaty a šli jsme se s mužem rozloučit s mořem. 
A zatímco já pohladila hladinu, ten mokrý živel mi poslal vlnu a propláchl mi všechny dutiny v hlavě. 
Pěkné rozloučení.
Na druhou stranu, to loňské loučení s mořem a plavajícím exkrementem, bylo horší.

Po šesté hodině jsme šli zpátky, čekalo na nás další balení. Muž odnášel věci do auta. Dospodu dával to, co už cestou nebudeme potřebovat, navrch to, co budeme potřebovat na přenocování. 
Po večeři jsem udělala toasty na cestu a zabalila většinu kuchyně. Nechala jsem tu jen věci na snídani. 

Ze života hmyzu

Volala dcera, která byla u nás na zahradě. Prý všechno prolila vodou a musí to do neděle vydržet. Odjížděli na chatu, kde budou celý týden. 
Pak mi Ema oznámila, že měla samé jedničky a Sára jednu dvojku. Domluvily jsme se, že se za nimi na chatě zastavíme. 
Budeme sami doma, syn s rodinou už je druhý týden na dovolené.

Sušák s osuškami a plavkami jsem přestěhovala do ložnice. Byla jsem přesvědčená, že stejně povezeme domů něco vlhkého. Je to už téměř pravidlem.

Později večer přišla paní Catherine a přinesla nám spoustu pomerančů. "Per nipote." 
Chvilku jsme poseděli a pak jí muž na notebooku ukazoval fotky těch našich čtyř nipote. Vyřizovala pozdravy od Gaetana, který nám vzkazoval, abychom zase přijeli. Také jsme se dozvěděli, že mu zemřel jeho bratr dvojče a hodně ho to sebralo. Přišlo nám, že je oproti minulému roku smutnější a zamyšlenější. Přičítali jsme to únavě z rekonstrukce jejich apartmánu. Teď bylo vše vysvětleno. Catherine se pak loučila a vzájemně jsem se shodli, jak ty tři týdny rychle utekly. 
Po Catherinině odchodu jsem si všimla krásného měsíce a došla si pro foťák. 

Nebyl to úplněk, ten se konal den předtím

Poslední noc. Převracela jsem se, počítala ovečky a vůbec jsem nemohla usnout. Cestovní horečka se opět dostavila. 
A jako vyšitá!

Pokračování příště.