Italský deník - část 16.

Pokračování předchozí části

Čtvrtek 28. června 2018

Ve tři hodiny ráno mě probudil pocit, že jsem ve svěrací kazajce. Ne, nebyla to kazajka, to jen tričko se po lesklé noční košili několikrát přetočilo a zamezilo mi v dalším pohybu. Tričko jsem si svlékla, pak si došla na záchod a znovu usnula. 
Napodruhé jsem se probudila až po půl osmé. 
Kéž bych takhle krásně spala i doma, ale tam straším už se svítáním.

Seděla jsem na terase, psala do deníku včerejší den a pak si chvilku povídala se dvěma paními, které dnes odlétají. Vzájemně jsme se na pláži zdravily, občas prohodily několik vět. Byly se domluvit s Gaetanem, který je poveze do Bari na letiště. Jezdí sem ještě se dvěma kamarádkami už třináct let, ale takové počasí, které panuje, tu nikdy nezažily. Popřála jsem jim šťastnou cestu domů. 
My už se také budeme pomaloučku chystat.

Obloha slibovala krásný den, takže jsme hned po snídani vyrazili k moři. Zapomněla jsem si boty do vody, takže jsem přes kameny lezla jako ortopedický pacient. Navíc se po včerejších vlnách úplně změnil břeh a kameny byly hodně volné. I voda byla zakalená zvířeným pískem. Obávala jsem se, že po dvou dnech, kdy moře bouřilo, bude voda studená. K mému překvapení byla velice příjemná. 
Vydrželi jsme tu téměř do dvanácti. 

Když jsme seděli po obědě na terase a popíjeli kávu, obloha už byla zase šedá. 
Z telefonátu s dcerou jsem věděla, že u nás je krásné počasí, tak proč tady je pořád tak hnusně? 
Když jsem si o tom povídala s Veronikou, říkala, že takhle ošklivé počasí tu panuje už od května. Prý to vypadá na celkově blbé léto, navíc ani nemají obsazeny všechny apartmány, jako tomu bylo v předchozích letech. Asi to bude pro ně celkově špatná sezóna.

Obloha se pak trochu vybrala, i když nad horami byly mraky. 
Před třetí jsme se opět vydali na pláž. Chvíli jsme si četli a pak se začalo jakoby stmívat. Moře mělo zvláštní světle tyrkysovou barvu, bylo ozářené sluncem a nad ním byla tmavě modrá mračna, která postupovala k jihu. Muž se nabídl, že mi z apartmánu přinese foťák. Trvalo mu to strašně dlouho, protože si ještě nutně musel dát zmrzlinu. Příště si ho pošlu pro smrt. 

Mezitím zašlo slunce a ty nádherné barvy zmizely. Moře ztmavlo a mraky postupovaly stále dál. Za chvíli vyšlo znovu sluníčko, moře opět zesvětlalo, ale ten kontrast s tmavě modrou nad ním, už chyběl. Měla jsem si pro ten foťák dojít sama, protože by to bylo mnohem rychlejší a stihla bych zdokumentovat ty barvy. 

Moře na horizontu bylo černé

Ve vodě pár odvážlivců, nad horami také mraky

Ve finále bylo nás "fotografů" na pláži spousta, protože takový úkaz se nevidí každý den.

Déšť přeci jen přišel a pláž se vylidnila. 

Seděli jsme v apartmánu, rozhodnuti vyčkat do čtyř hodin a pak vymyslet, co dál. Jít zpátky na pláž s výsledkem nejistým, nebo jet znovu do Rocca Imperiale prohlédnout si hrad, který nám včera zavřeli doslova před nosem.

Jelo se do Rocca Imperiale. 
Obloha nad Villapiana byla azurově modrá, ale čím víc jsme se blížili k cíli, tím víc černala. 

Hrad Roseto je ještě ozářen sluncem, ale nad mořem to opět černá

Cestou obloha hrozila

Když jsme autem vyjížděli na kopec ke hradu, začaly padat první dešťové kapky. Seděli jsme v autě pod hradem a čekali, až přestane lít. Chvíli trvalo, než se déšť zmírnil. Pak jsme vylezli z auta a já dostala záchvat smíchu, když se manželovi zavřel nad hlavu jeho deštník. Vypadal jako přerostlá, kýčovitá houba. 

 Kapka na skle

Černými mračny se derou sluneční paprsky

Obloha už se protrhává

Znovu jsme tedy vystoupali ke hradu. Pán v pokladně nám vysvětloval, že nahoře je jedna skupina, ke které bychom se mohli připojit. Nebo můžeme počkat, až se sejde více lidí, navrhoval ten druhý, který držel klíče. Byl to ten, který mi včera umožnil vyfotit si hrad za bránou. 
Nakonec vše dopadlo úplně jinak Vysvobodila nás mladá žena, která přišla. Byla to asi vedoucí těch dvou pánů u brány, nebo kastelánka a ta nám řekla, že můžeme jít na prohlídku sami. 
Musíme být ale opatrní, protože na některých místech je to nebezpečné. 
Co si přát víc.

Pohled od hradu - nad mořem prší

Je otevřeno

Švábský hrad Rocca Imperiale vypadá z dálky jako obrovská loď trůnící na vrcholu kopce. Obklopuje ho stejnojmenné město.

Původně pevnost, která byla postavena za vlády Federica II. Švábského v roce 1221 ve výšce 250 metrů nad mořem. Některé prameny uvádějí, že k výstavbě došlo roku 1225. Císař Federico vydal roku 1220 vyhlášku, ve které nařídil výstavbu nových, nebo obnovu dvou set starých hradů, které měly mít obrannou funkci v jižní Itálii. 
Hrad byl vybudován na strategickém místě, kde stála pevnost ovládající starou Via Appia - Traiana. 
Po smrti Federica roku 1250 byla Rocca Imperiale věnována Karlem I. z Anjou Řádu maltézských rytířů Jeruzaléma. Roku 1487 se hrad stal majetkem Alfonse II. Aragonského, který nechal hrad rozšířit. Byly zesíleny zdi, přidáno cimbuří na věže. Ve dvou následujících stoletích se na hradě střídali mnozí feudální vládci. Roku 1664 byla Rocca napadena čtyřtisícovým saracénským vojskem, které zdevastovalo město v podhradí. Byl zničen i starý kostel ze 13. století. Hrad na kopci ale odolal.

Roku 1717 se stala Rocca majetkem vévodů Crivelli a ti přispěli k přeměně hradu na palác. Bylo přistavěno celé nové patro. Po zrušení feudalismu se roku 1835 stal hrad majetkem biskupa Puja Tursi, který zde chtěl původně vybudovat seminář. K přebudování hradu na seminář nedošlo a místo něj nastalo období devastace. Místní obyvatelé rozebírali části hradu a materiál používali na budování svých příbytků. Notně poškozený hrad koupila roku 1903 rodina Cappa. Hrad byl částečně zrekonstruován a upraven k bydlení. Poslední dědicové hrad obývali až do roku 1989 a po té se ho rozhodli darovat městu Rocca Imperiale.

Rocca Imperiale - autorkou fotografie z roku 2013 je Titta Favoino

Zdroj: www.it.wikipedia.org

Na skleněném ochozu jsem se necítila nejlépe

V jedné z místností bylo cosi mezi ptákem a koněm.

Zaujala mě i podlaha se vzorem rybí kosti

Ve zrekonstruované části hradu

Obloha jako malovaná

Hrad jsme si prošli celý, určitě jsme vlezli i tam, kam další návštěvníci s průvodcem nechodí. Podle pána, který mě pustil za bránu, měla prohlídka hradu trvat půl hodiny. Možná s průvodcem. 

My tu však pobyli více než hodinu. Když znovu začalo pršet, zůstali jsme schováni v jedné z bran.

Hrad je obrovský a zajímavý. Nevím, zda místnosti, které byly omítnuté a kde byla zavedena elektřina, jsou zrekonstruovány městem, nebo je to ještě památka na bývalé majitele, kteří tu před 30 roky bydleli. Spíš bych se přiklonila k tomu, že je to už nová rekonstrukce, protože elektrické rozvody jsou tady vedeny v měděných trubkách. I ta omítka vypadala hodně čerstvě.

V podhradí

Kalabrijské kopce

Pod hradem

Po prohlídce hradu jsme se vrátili k autu. Louka pod hradem, kde jsem si den předtím trhala kapary, byla posekaná. Alespoň nemusím mít výčitky, že jsem spáchala polní pych.

Sjeli jsme dolů k pobřeží. Bylo tady mrtvo. Zda to způsobilo počasí, nebo už opadl zájem o Kalábrii, či se lidé bojí a nebo jen nechtějí cestovat, nevím. Ale i v místech, kde to loni žilo, bylo liduprázdno. 
Krátce jsme se ještě zastavili v Trebisacce, ale oproti loňsku nám připadalo vylidněné.

Po večeři jsme si chvíli četli, tedy dokud na to bylo vidět. Pak jsme ještě hráli karty. Naposledy. 
Zítra na to už nebude čas. Hezky pěkně v teplácích a mikině. 
Netušila jsem, jak se tyto dvě součásti oděvu budou hodit.