Ohlížím se .... s radostí i se smutkem

Kdysi mi moje lékařka řekla, že nejvíce úrazů se přihodí doma. A já nejsem výjimkou. Už jsem v některém starším článku popsala, jak jsem si utrhla vazy v rameni levé ruky. Je to už deset let a celou tu dobu není a také už nebude moje rameno v pořádku. Ale, naučila jsem se s tím žít a jsem smířená. Za blbost se prý platí!

Píše se mi těžko.

Jeden z důvodů, proč se slova špatně skládají do vět, bude zmíněn níže.

Druhým důvodem je to, že mám úraz na pravé ruce. Klovu tady článek, tedy spíš se snažím, abych pak po sobě vše několikrát přečetla a opravila chyby, jichž se kvůli úrazu dopouštím. Přemýšlela jsem, zda by nebylo rovnou vhodnější nazvat článek: "Den, kdy jsem si umixovala prst." Tento článek jsem začala psát ještě předtím, než jsem zapnula mixer a dokončuji ho s více než dvoutýdenním zpožděním. Je mnohem těžší přepisovat již napsaná slova, aktualizovat již napsaný text. Snažší by asi bylo vše smazat a začít znovu. Ale přepisuji a navazuji na červencový text.

A třetí důvod? Mám zánět spojivek a díky masti, kterou si aplikuji pravidelně do obou očí a slunečním brýlím, vidím jako krtek.

Červenec a polovina srpna jsou za námi a já se ohlížím za tím, co uplynulý čas přinesl.

Červenec byl měsíc, ve kterém jsem oslavila své kulaté narozeniny. Vzpoměla jsem si, jak jsem kdysi z mladické nerozvážnosti nastavila svou dlaň cikánce, abych si nechala prozradit budoucnost. Cikánka se tehdy mýlila! Tyto narozeniny už jsem slavit, podle její tehdejší předpovědi, neměla. Je dobře, že se mýlila.

Přípravy na oslavy byly v plném proudu, když přišel blesk z čistého nebe.

Zemřel tatínek naší snachy.

Zdravý chlap, tremp, muzikant, pohodář... jeho srdce ho zradilo v horkém letním dni.

A já zvažovala, že oslavu svého jubilea zruším.

Říkala jsem si, že se to nehodí.

Ostatní kolem mě měli jiný názor. Přípravám jsem věnovala spoustu času i energie, kdy jsem dokonce mezi hlídáním vnoučat ušila střechu k altánku pro případ, že by přišel déšt'. Pozváno bylo i několik lidí, kteří by ve svém programu těžko hledali jiný vhodný termín.

Nejsem už ve věku, kdy oslavuji bujaře.

Sešli jsme se, samozřejmě ne všichni, pojedli, popili - nejvíc ze všeho minerálky, protože v parnu, které panovalo, ani alkohol pít nešlo. Horké letní odpoledne proběhlo tiše. Večer, když všichni hosté odešli, jsme s manželem nastěhovali zpátky do domu dárky, spousty nádobí, zbytky jídla. Z lednice jsem vyndala lahev šampaňského a tři lahve vína, které se zcela zbytečně chladily a umístila do ní zbytek narozeninového dortu. Před oslavou byl v lednici našich sousedů.

Pavlova smrt je důvod, proč se mi těžko píše a proč se mi při poslechu trampské muziky derou slzy do očí.

Mám v poslední době pocit, že ta zubatá s kosou chodí stále blíž a blíž a že už se sakra kácí i v našem lese. Je to smutné ohlédnutí. V květnu odešel kamarád a ted' ...... Co bude dál? Nebo spíš, kdo je ted' na řadě?

Přídavná stříška k "prodloužení" altánu

Čekáme hosty

Jé, brambůrky, ty nám maminka nekupuje

Sára vyfotila babičku v čele stolu

Koš plný cibuláku

Dárky úhledně zabalené, z větší části obsahující též cibulák

Jeden z mnoha květinových darů

Luxusní dort, který vyrobila moje dcera

Smutek na straně jedné, radost na druhé - to je život.

Radost mi působí vnoučata, v jejichž společnosti zapomínám na chmury a starosti a dokážu se radovat jako malé dítě. Možná, že už začínám naplňovat přísloví: "Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem." Něco na tom bude.

Radost mi také udělaly dárky, jimiž jsem byla obdarována. Stejnou radost mi způsobili i hosté, kteří přišli a v tom horoucím dni to u nás na zahradě vydrželi.

Na druhé straně - zklamala mě sestra. Několikrát pozvána, dokonce přislíbila, že určitě přijede. Kamarád pro ní chtěl dojet autem a pak jí zase odvézt. Dva dny před oslavou jsem jí volala, abych se zeptala, kdy chce odvézt do Prahy. Její odpověd' mě vyrazila dech: "Hele, ono bude horko, já se radši pojedu koupat do Hrádku na rybník." Nikdo se mi nemůže divit, že jsem jí řekla: "Jak chceš", a položila jí telefon. To, že mě a mého muže namíchla a ne zdaleka poprvé, dokážeme časem vydýchat. To, že zklamala spoustu dalších lidí, kteří se na ní těšili a na oslavu přišli nejen kvůli mým kulatinám, ale že se po letech setkají s mou sestrou, je neodpustitelné. Mrzí mě to, je mi to i líto, ale život jde dál.

Kromě funkce "hlídací babička" jsem zvládla den po oslavě zavařit okurky a věnovala se péči o své milované květy. Píšu záměrně - věnovala, protože ted' to v poslední době více než flákám.

Začínáme

Už to vypadá nadějně a až se zima zeptá .... :-)

Deset květů, škoda jen, že pouze na jeden den

Naši mladí, včetně malého Jiříčka, který už začal chodit, odjeli na přelomu července a srpna do německého města Soest, kde se úča
stnili historické slavnosti.

A ke dni D - holčičky ten den od rána dost zlobily. Jedna povykovala přes druhou, neustále si něco vymýšlely a já mezi nimi plápolala jako utržený prapor.

Kéž bych se zastavila a vzala si k srdci citát Jana Ámose Komenského: "Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest." Ale .... po válce je každý generálem.

Přípravy oběda vrcholily, řízky se smažily, polévka byla hotová, zbývalo jen dodělat bramborovou kaši. V ten moment si Ema umanula, že bude tentokrát sedět na vysoké židli. Podotýkám, že už delší dobu sedává na "dospělácké". Co by milující babička pro milovanou vnučku neudělala. Při manipulaci s židlí jsem jen okem pohlédla na řízky na plotně a drcla jsem do stolu. Na něm stála váza s květinami, které tu byly od oslavy mých narozenin a jako na potvoru, kterým jsem před asi hodinou dolévala vodu.

Stůl se zakymácel, váza padla a voda tekla ze stolu na podlahu. V ten moment jsem si vzpoměla na to, co jsem dělávala jako malé dítě v loužích. Přesně, jako podle návodu, začala Ema dupat v louži a rozstřikovat vodu na všechny strany.

Řízky se začaly připalovat, mléko na kaši kypělo, Sára ječela: "Babí, tak kdy už to bude? Mám hlad jako vlk." Co dřív?

Sundat ubrus, utřít stůl, snažit se zachránit knihu, která na stole ležela. Kytce dát novou vodu, vytřít louži na podlaze, honem ... ty řízky. Vypnout mléko. Jedné do misky kompot, druhá chtěla okurku. Holčičky dojídaly polévku a já se snažila z nových brambor vytvořit hedvábnou kaši. Nedařilo se, stále byly v kaši hrudky brambor. Nakonec jsem si vzala na pomoc tyčový mixer. "Babí, tak kdy už to bude?" Kaši jsem rozmixovala, do mlékovaru nalila vodu, aby pak šel snadno umýt a mixer jsem ponořila dovnitř, aby se odmočil. A pak? Přemýšlím nad tím, zda to byl zkrat, nebo jsem na chvilku přestala používat mozek? Nevím. Každopádně mixer zůstal v síti, já ho umývala. Uvnitř byl zbytek kaše, strčila jsem tam ukazovák pravé ruky a .... Krev stříkala na kuchyňskou linku, holčičky ztichly a jen vykuleně koukaly. "Holky, honem mi podejte z lékárny kus náplasti." Seděly a němě koukaly. Asi je přešel i hlad. S rukou v utěrce jsem vytáhla z lékárny náplast a znovu je prosila, aby mi jí aspoň rozbalily. Trvalo to chvíli, než se Sára osmělila a pomohla otevřit náplast. Ruku jsem měla pod tekoucí vodou. Poskytla jsem si první pomoc, holkám urychleně nandala kaši s řízkem a šla se konečně ošetřit. Pak jsem uklidila tu spoušt' po sobě.

Dceři jsem do Německa v odpovědi na její SMS a dotaz na holčičky, jen v poslední větě zmínila, že jsem si umixovala prst.

Fungovala jsem v tom smyslu, že jsem zvládla péči o vnučky, naštěstí už jsou docela samostatné, jakž takž něco uvařila. Nádobí umýval, po svém návratu z práce a ke své "velké radosti", můj muž. Je to zlatý chlap a já mu děkuju nejen za to nádobí, ale i za koupání holek a jiné práce doma. Dokonce zvažoval, že nebude chodit do práce a zůstane s námi.

Holčičky byly od mého úrazu jako vyměněné, v podstatě byly, až na několik málo výjímek, hodné.

Jeden večer se na zahradě ozval příšerný řev. Přiběhla klepající se, plačící a špatně dýchající Ema. "Sáře teče krev." Běžela jsem dolů ze schodů. abych zjistila, že jí teče červená z nosu. Manžela jsem poprosila, zda nemá kapesník. Měl jen papírové. Namočila jsem jich několik, plácla je Sáře na zátylek a poručila, aby si sedla do chládku altánku a zbývajícími kapesníky jí utírala zkrvavený nos. Nesla to statečně, neplakala. Jen Ema vypadala, že každou chvíli zkolabuje: "Dejchej!", několikrát jsem na ní křikla. Manžel přinesl z domu namočenou žínku a dal jí Sáře na místo papírových kapesníků. Krev přestávala téci. I Ema se začala zklidňovat a pravidelněji dýchala. Začala jsem se ptát, jak se to stalo. Vzpoměla jsem si přitom na svou dceru, které se v dětství stávalo dost často, že se jí krev spustila bez jakékoliv vážnější příčiny. Vlastně i já jsem to v dětství zažívala. Že bychom Sáře předaly problém? "No, babi, víš" .... lezlo z Emy, jako z chlupaté deky .... "já jsem jí praštila." Co na to říct?

Už několikrát jsem si všimla, že Ema začíná mít navrch. Sára je hodná holčička a ve vztahu k Emě je hodně submisivní. Aby nedopadla jako já, která jsem celý život ustupovala své, také mladší, sestře.

Rodiče holčiček se z Německa vrátili pozdě večer 5. srpna. Holky jsme doma vykoupali, byly navečeřené a dle domluvy jsme do Košíř odjížděli po osmé hodině. Mladé jsme dojeli ve stoupání na Cibulky. Přenesli jsme věci k nim do bytu, předali klíče a chvilku jsme poseděli. Dcera byla unavená, říkala, že řídila celých 800 km a obdivovala svého otce, jak zvládá cesty do Itálie a zpátky. A pak přiznala, že jí navíc trochu bolí v krku.

V úterý jsem si přispala. Už se mi hodně dlouho nepovedlo, abych spala do půl deváté. Byla to odměna, kterou jsem si sama nadělila. V klidu jsem posnídala, nikdo po mě nic nechtěl a dům byl zvláštně tichý.

Dopoledne jsem se na zahradě pokoušela levou rukou plít plevel. Levá ruka je ale opravdu levá. Přemýšlela jsem, co ještě můžu dělat. Mám tu několik věcí na opravu, ale bez pravé ruky to nejde. Na počítači klovat bez ukazováčku pravé ruky jde, ale ne vždy jsou písmenka tam, kde mají být, či píšu naprosto nesmyslná a nečitelná slova. Takže to také v podstatě moc nejde, ale snažím se.

Poflakovala jsem se po domě a kolem něj. Odpoledne přijely holčičky s maminkou. Poseděli jsme všichni v altánku a dcera nám popisovala zážitky z Soester Fehde.

Ve středu odpoledne přijeli všichni mladí, zapálili jsme oheň v krbu a pekly se buřty. Dcera při odjezdu hodně kašlala a říkala, že jí bolí v krku.

Ve čtvrtek jsem se opět probudila hodně pozdě a bylo mi jasné, že něco není v pořádku. V krku knedlík, z nosu mi teklo a cítila jsem se, jako by mě někdo protáhl mandlem. V duchu jsem byla vděčná tomu, že si holky bere na víkend druhá babička. Večer jsem zjistila, že mi navíc teče z očí. To mi opravdu ještě chybělo.

Víkend jsem doslova a do písmene "proflákala" a snažila se léčit. A jak kdysi říkala moje paní doktorka o četnosti úrazů v domácnosti, měla pravdu. Kvůli zhoršenému zraku jsem si v neděli navečer ukopla malíček pravé nohy. Tohle mi opravdu ještě chybělo!

Kapky do očí a borová voda sice mým očím trochu ulevily, ale ... musela jsem navštívít odborníka. Vybavena mastí a dalšími léky jsem se poflakovala po celý zbytek pondělí. Přemýšlela jsem, co s úterní oslavou svátku. Horečku nemám, snad to zvládnu.

Holčičky jsem viděla až v úterý, kdy jsme s dcerou udělaly malou, dalo by se říci komorní, oslavičku našeho svátku, spojenou s grilováním. Snažila jsem se držet si "dostatečný distanc" od vnuček, abych je nenakazila. "V pohodě mami, když to nečaply ode mně, od tebe to snad taky nedostanou." Tak budu doufat. Holčičky mě neviděly od minulého týdne a stále se pohybovaly v mé blízkosti.

Oslavy se zánětem spojivek

Tři čtvrtiny prázdnin jsou za námi.

Ukazováček pravé ruky se hojí, jen kloub posledního článku je méně pohyblivý. Na konci prstu cítím stále mravenčení a jen doufám, že se mi do něj vrátí cit. Co bych si počala? Já milovnice ručních prací. Při psaní musím dávat obzvlášt' velký pozor na to, co píšu. Navíc, ted' kvůli záněru spojivek a slunečním brýlím, které mám na očích, vidím hodně špatně na klávesnici. Vlastně bych asi vůbec u počítače sedět neměla. Televizi mám tak trochu zakázanou, venku mám být opatrná.

Dnes, když jsem mluvila s dcerou a vnučkami přes Skype, potěšilo mě, že jsou holky zdravotně v pohodě.

Tak tu o sobě a o tom, co v poslední době prožívám, podávám zprávu. Doufám, že jsem tu "nenasekala"moc chyb, ten zlobivý prst se mi sem pořád motá.

Omlouvám se, že nestíhám navštěvovat mé oblíbené blogy.

Oči, i přes sluneční brýle, ve kterých vypadám v tuto pozdní noční hodinu dost komicky, mě už docela pálí. Půjdu si do nich za chvilku dát mastičku a potom tápajíc bytem raději ulehnu, abych si nepřivodila znovu další úraz.

Nejvíce úrazů si totiž člověk způsobí sám a v domácnosti.