Jihozápadním směrem - první část

Nad nabídkou výletu jsem zaváhala opravdu jen krátce a to kvůli nemocným očím.

Nemohla jsem však odolat a to hlavně proto, že já, milovnice historie a památek, jsem letos ještě žádnou nenavštívila. Každý rok se snažím, tedy nejen já, ale i manžel, podniknout výlet do nějakého hradu či zámku a rozšířit si vědomosti. Dříve to bylo nějak snažší. Ne, nejde tady o věk, ale o čas.

Minulý víkend jsme měli v plánu nějaký výlet podniknout, ale polehávala jsem s bolavým krkem, rýmou a navíc zánětem spojivek. V úterý na můj svátek se tu stavoval kamarád, aby popřál a já si tak trochu postěžovala, že jsme letos nezvládli ani jednou navštívit jakoukoliv památku. Můj muž jen zavrčel, že i když jsem v důchodu, mám stejně nejvíc práce o víkendech, tak ani nejde na nějaký výlet vyrazit. Večer jsem nad tím přemýšlela, pak jsem si vzala kalendář a podívala se do něj. Já mu dám práci o víkendech! Jediné, co jsem dělala o víkendu, bylo zavařování okurek den po mých narozeninách. A pak jsem mu ten kalendář předložila a ukázala: "Hele, tady, tady a i tady jsme hlídali, tady byla oslava, přiznávám, ano tuto neděli jsem dělala okurky, pak jsme hlídali." "No vidíš, a když už jsme konečně měli volný víkend, tak sis vymyslela, že budeš marodit." Měl pravdu.

I tento víkend jsme měli mít hlídací, ale jen z poloviny. Dcera se chystala, že s partou lidí pojede na vandr a vezme sebou Sáru, která by pěší přesun v pohodě zvládla. Ema ne, ta se ještě ráda nechá nosit. "Dědo, můžeš mě kousek ponýst, mě už bolej nožičky." Na mě to naštěstí už nezkouší, protože jsem jí opakovaně odmítla s tím, že mě bolí záda. Ale dědeček? Ten má sice problémy se zády mnohem větší než já, přes půl roku lítá po doktorech s chronickou blokací, ale když se na něj mladší vnučka podívá, dědeček jí vždy vyhoví. Záda, nezáda.

Zet' měl na víkend akci na Točníku a když se tam ohání mečem, těžko může dohlížet na své mladší dítě.

Dcera ještě nebyla úplně rozhodnutá, zda se vandru se Sárou zúčastní, ale my byli "v pohotovosti" a připraveni na víkend s Emou. Plánovala jsem, že bychom společně s ní mohli vyrazit na nějakou nedalekou památku, abych si i tento rok mohla ve svých "plánech výletů" odškrtnout hrad či zámek. Ale kam? Není to takový živel jako Sára, hned jí bolí nohy, courá se, prudí.

Plány jsou však od toho, aby se měnily.

V pátek dopoledne jsem dceři poslala SMS s dotazem, zda jedou a kdy si tedy mám přijet pro Emu. "Jé, mami, já se strašně moc omlouvám, nikam nejedu, jsem ted' v Jiřicích a hlídání nepotřebuju."

Takže máme volný víkend, hurá.

Muž přijel z práce a ptal se, kde mám Emu. "Holky jsou v Jiřicích a my máme volný víkend." "A jak je tobě?" "Už to jde, i ty oči se zklidňují." "Tak víš co? Vyrazíme na nějaký výlet."

Zavolali jsme kamarádovi, pozvali ho na večer a při lahvi vína jsme upekli plán. Několikrát se ptal, zda opravdu máme volno. Ujistili jsme ho, že ano. Seděli jsme nad mapou a zvažovali, kam se vydáme.

"Už jste někdo z vás byl na Švihově?"

Zjistili jsme, že ani jeden z nás tam nikdy nebyl. Mužův bývalý kolega tam měl chalupu, na kterou nás zval, ale nikdy k návštěvě nedošlo. Smrt byla rychlejší.

Na webu jsme zjistili otevírací dobu a navíc to, že na Švihově se během léta konají i divadelní představení. Což jsem brala jako plus, protože nám s mužem bylo jasné, že kamarád, který chodí o holi, určitě nezvládne oba okruhy. Zatímco my budeme procházet památky, on se může podívat na představení.

"Pojedeme naším autem?" "Ne, pojede se mým." Kamarád si totiž na začátku prázdnin koupil nové auto a od té doby nás přemlouvá k jakémukoliv výletu. Dokonce chtěl na mé červencové narozeniny dojet pro mou sestru a pak jí zase odvézt zpátky. Sice hůř chodí, ale o to lépe řídí. A řídí rád. Kdysi byl profesionálním řidičem.

Před dvěma lety jsme společně s ním podnikli nostalgický výlet na Šumavu.

Domluvili jsme se, že přijede v půl deváté.

Víno bylo dopito, kamarád se rozloučil a mě zazvonil telefon: "Jé, ahoj mamčo. Hele, nevzala by sis zítra holky? Já bych jela za Tomášem na Točník a zůstali bychom tam do neděle." "No, vidíš a my se před chvílí domluvili s Edou, že pojedeme zítra na Švihov, když jsi nepotřebovala hlídání." "Tak to neva, já to jen zkusila, nějak si to zařídím a vy si to užijte."

Tak to bylo o fous.

Ráno jsem vstávala brzy. Po sprše jsem vyndala bagety, namazala je a naplnila salámem a sýrem. Do krabičky jsem dala krájenou salátovou okurku a vše, včetně pití umístila do chladící tašky. Pak jsem udělala snídani a šla probudit manžela.

Kamarád přijel o něco dříve, my byli připraveni a přiznám se, že i natěšeni.

Na dálnici kousek za Berounem jsme předjeli auto se zetěm a jeho bratrem, mířícími na Točník.

Obloha byla azurově modrá, cesta ubíhala a jediné, co mě trošku mrzelo, bylo to, že jsem nemohla fotit skrz okénko auta. Kamarád má na zadních oknech sít'ky, které však na druhou stranu vyhovovaly mým očím. Nemůžu mít přeci všechno. Ale projížděli jsme okolo mnoha velice zajímavých míst, která by stála za to, aby byla zdokumentována.

Zaparkovali jsme před Švihovem a vydali se bránou do nádvoří hradu. Kamarád se v pokladně ptal, jak náročné jsou prohlídkové okruhy a zda to on s holí zvládne. Pokladní si ho prohlédla a pak řekla, že hrad by nezvládl, ale že druhý okruh by zvládnout mohl, že je tam jen pár schodů. My si s mužem zakoupili oba okruhy.

Do první prohlídky zbývalo několi minut. Kamarád si sedl pod deštník před hradní "osvěžovnou", manžel se usadil vedle a mě začala "pálit" chodidla. Přeci tu nebudu jen tak sedět a čekat. S fot'ákem jsem obcházela nádvoří a fotila si věže z různých úhlů. Jako na potvoru, většinou proti slunci. Zdokumentovala jsem i kastelánovu kočku, o které paní, která tu prodávala šperky, říkala, že se jmenuje Rolnička.

Hezké jméno pro kočku.

Prohlídka začala a mě překvapilo, jak je nás ve skupině málo, my dva s mužem, druhý manželský pár o něco mladší než my a pak maminka se dvěma holčičkami. Že by se i tady projevila krize a lidé nechodili na návštěvy památek? Když jsme se později v interiérech hradu setkali s další skupinou, která byla velice početná, svůj úsudek jsem poopravila. Dalo by se říci, že jsme měli štěstí a nemuseli se nikde tlačit. I čas na prohlídku exponátů byl delší.

Něco málo k historii Švihova:

První zmínka o majitelích švihovského panství se datuje k roku 1194, kdy je zmiňován zemanský rod Držkrajů, kteří si nad řekou Úhlavou, v místech, kde se dnes nachází kostel sv. Jiljí, vybudovali prvotní tvrz.

Na místech, kde se nyní vodní hrad Švihov nachází stávala původně také tvrz, kterou postavil v první polovině 14. století pravděpodobně Vilém ze Švihova, který je připomínán poprvé v roce 1342. Ve druhé polovině 14. století byl majitelem tvrze a přilehlého statku Břeněk Švihovský z Rýzmberka, o kterém se dochovala zmínka z roku 1394, kdy se jako člen odbojné panské jednoty postavil proti králi Václavu IV. Roku 1396 se Břeněk stal dvorským sudím a později se přiklonil k Václavu IV. Břeňka vystřídal v držení počátkem 15. století Vilém Švihovský z Rýzmberka, který se jako katolík účastnil bojů proti husitům. Roku 1425 táborská a sirotčí vojska oblehla švihovskou tvrz v počtu 8000 pěších a 1000 jízdních vojáků. Posádka, která měla 130 mužů se po patnácti dnech obléhání vzdala, proto, že byly prokopány příkopy a voda byla vypuštěna. Tvrz s městečkem se dostala pod ochranu města Klatov, které stálo na straně podobojí. Vilém Švihovský zůstal na straně katolíků a byl pokládán za jejich vůdce. Roku 1433 bránil Plzeň proti vojskům vedeným Prokopem Holým. Když se roku 1436 ujal vlády král Zikmund, dostal Vilém svůj švihovský majetek zpět.

Jeho jediný syn Půta Švihovský, který byl velice vzdělaný a zastával významný a i výnosný úřad nejvyššího sudího Království českého, získal od krále Vladislava II. Jagellonského roku 1473 právo ke stavbě několika hradů na svých panstvích. Tohoto práva využil a roku 1480 nechal švihovskou tvrz zbořit a na jejím místě nechal postavil pevný a rozsáhlý hrad, podle návrhů tehdejšího stavitele Pražského hradu Benedikta Rejta. V době stavby Švihova se pustil roku 1490 i do stavby dalšího hradu Rabí, což mu způsobilo finanční potíže. Zvyšoval a zaváděl nové roboty a svými poddanými byl nenáviděn. Zemřel náhle v roce 1504 a jeho utlačovaní poddaní jeho smrt spojili se zásahem vyšší moci. Podle pověsti, která se traduje nejen na Švihově, ale i na Rabí, ho odnesl čert.

Po jeho smrti se stali majiteli švihovského panství jeho synové Václav a Jindřich, kteří si rozdělili nejen hrad, ale i přilehlé panství. Toto rozdělení vyvolalo potřebu stavebních úprav hradu. Kromě obytných prostor bylo budováno i dokonalé opevnění, které bylo přizpůsobeno i dělostřeleckému útoku, doplněné o důmyslnou soustavu vodních příkopů, napájených Úhlavou.

Hrad byl dokončen roku 1530, ale oba bratři se velice zadlužili. Celé panství prodali potom roku 1548 Heraltovi Kavkovi Říčanskému z Říčan a na Štěkni a po jeho smrti v roce 1563 ho zdědili synové Zdeněk a Heralt mladší. Ti se nepohodli a už roku 1566 prodal Zdeněk svou polovinu Heraltovi, který pak panství držel až do roku 1595. Ten se pustil do vnitřních úprav hradu, ale nebyl dobrý hospodář a zadlužil se. Opevnění začalo pustnout a v roce 1595 bylo panství odhadnuto pro věřitele. Nároky věřitele však skoupil Humprecht Černín z Chudenic a v roce 1598 se stal majitelem celého panství.

Hrad v majetku Černínů odolal během třicetileté války i dvěma útokům Švédů, aniž by byl dobyt.

Po třicetileté válce v roce 1655 nařídil císař Ferdinand III. Habsburský, aby byl Švihov, stejně jako některé další hrady v Čechách, zbořen. Černínům se podařilo po mnoha intervencích a odkladech úplné demolici zabránit. Hrad zůstal ušetřen, zbořena byla jen zlatá bašta a severní a východní část opevnění. Ke konci 17. století přestali Černínové hrad využívat k bydlení a jako sídlo začali používat zámek v nedalekých Chudenicích. Švihov pak začal sloužit pouze k hospodářským účelům. Černínové nechali zazdít mnoho oken a hrad se stal sýpkou.

Černínové vlastnili Švihov do roku 1945. Na základě Benešových dekretů byl hrad zkonfiskován a přešel do majetku Národního pozemkového fondu. Rekonstrukční práce začaly roku 1949.

Veřejnosti byl poprvé otevřen roku 1952. Roku 2002 byl prohlášen Národní kulturní památkou.

Po prohlídce prvního okruhu jsme se znovu sešli s kamarádem, který na nás čekal. Nechtělo se mi sedět před hospodou a čekat, zeptala jsem se manžela, kolik máme času a když mi řekl, že 25 minut, vyrazila jsem s fot'ákem vně hradu. Nedokázala jsem odhadnout čas a nevěděla, zda je někde na cestě most, či alespoň lávka, po které bych se dostala přes vodní příkop, tak jsem se vrátila stejnou cestou do hradu. Pánové dopíjeli kávu a ptali se, zda si něco nedám. Neměla jsem hlad ani žízeň a na chvíli jsem si k nim sedla. Kdybych nosila hodinky a věděla, kolik mám času, určitě bych zkusila jít dál.

Byli jsme zavoláni k prohlídce druhého okruhu. Bylo nás opět jen sedm a kamarád se ptal průvodkyně, zda si myslí, že prohlídku zvládne. Podívala se na něj a jeho hůl a usmála se. Snad ano. Hned první schody, které byly vysoké a do kruhu byly prubířským kamenem. Kamarád je zvládl, ale bylo vidět, že svého rozhodnutí jít na prohlídku, už lituje. Průvodkyně ho ujistila, že to byly ty nejhorší schody a že to další už bude v pohodě. Shodli jsme se s manželem na dvou věcech. A to, že tento druhý okruh je mnohem zajímavější, než první a že dáma, která seděla v pokladně a která prodala člověku, který chodí o holi vstupenku, je káča, která určitě ani neví, jak prohlídka vypadá. Kamaráda mi bylo líto, měla jsem o něj několikrát i strach, protože těch schodů bylo sakra hodně.

Po prohlídce jsme šli znovu před hospodu, kamarád se posadil a bylo vidět, že mu opravdu není dvakrát do skoku.

"Hele, nebude vám vadit, když tu chvíli budu sedět?" Ujistili jsme ho, že určitě nebude a já se ho ptala, zda je v pořádku a něco nepotřebuje. "Za chvíli, až si odpočinu, tak budu v pohodě." Manžel zůstal s ním a já se vydala opačným směrem, abych si obešla hrad i z druhé strany. V ohradě se pásly ovečky a kozy a na jejím plotě byly i obrázky zvířátek, která na Švihově žijí. Musela jsem se smát, když jsem si přečetla, že malí beránci se jmenují Vladimír a Remek.

Obešla jsem hrad, fotila si hradní kapli a oba paláce. Po cestě jsem došla až k mostu přes vodní příkop. Došlo mi, že mezi oběma prohlídkami mi chybělo opravdu jen pár kroků k tomu, abych k mostu došla a obešla celý hrad. Ale nevadí, alespoň je více času na to, aby se náš kamarád dal do pořádku. Zpátky jsem si šla prohlédnout obnovenou část původních hradeb, o kterých nám průvodkyně řekla, že v současné době slouží také jako protipovodňová zábrana. Jejich součástí jsou i protipovodňová vrata. Všimla jsem si, že tu není žádný plot, tak jsem si cestu zpátky zkrátila vnitřkem hradeb. Natrhala jsem krásné a št'avnaté pampelišky. Kozy u plotu už na ně čekaly. Skrz pletivo nešly fotit a já záhy zjistila, že jsem těch pampelišek přinesla málo.

Když jsem přišla zpátky, kamarád už byl v pořádku a přiznal, že měl tep asi 180 a docela strach, aby to s ním neseklo. "Měl bys jít vynadat tý káče v pokladně", řekl můj muž. Kamarád jen mávl rukou a řekl, že to byla jeho blbost, že se do toho pustil.

Původní plán na odpoledne byla návštěva nedalekého zámku Červené Poříčí, kolem kterého jsme sem přijeli. Odehrávala se tu nějaká historická bitva, spojená s dobovým tržištěm a díky níž byl zámek zcela mimořádně otevřen.

"Hele, vadilo by vám hodně, kdybychom do toho Poříčí nejeli a místo toho se vydali ....... " A prozradil nám cíl cesty. S mužem jsme se na sebe podívali a současně vyhrkli: "No jasně!"

Došli jsme k autu, sedli do něj a pokračovali do Klatov, kde jsme plánovali poobědvat.

O návštěvě Klatov a dalším pokračování našeho výletu až příště.

Přijměte proto prosím pozvánku na prohlídku národní kulturní památky - Vodního hradu Švihov.

Červená bašta a vstupní věž

Vstupní věž, jižní palác a bílá bašta

Pohled na věž od bílé bašty, vzadu vykukuje věžička červené bašty

Vstupní brána do hradu

I přes zákaz fotografování jsem neodolala a vyfotila propojení jižního a severního paláce

Druhé porušení zákazu focení - lávka mezi jižním a severním palácem ve výšce 17 m

Vodní příkop s obrannou věží

Obranná věž a vzadu špejchar

Špejchar a věž Kašperka

Kačenky u vodního příkopu

Zrcadlení Švihova

Kašperka, vstupní věž a za stromy jižní palác

Další zrcadlení Švihova

Jižní palác a za ním hradní kaple Panny Marie

Zadní strany hospodářských budov

A do třetice porušení zákazu focení - nevíte, ze které je to pohádky?

Opouštíme hrad, záběr na věž a klenbu z cihel

Červená bašta a severní palác

Hradní kaple Panny Marie a severní palác

Jižní palác, kaple a severní palác

Kašperka, bílá bašta, oba paláce a hradní kaple

Bílá bašta, jižní palác a kaple

Ještě jednou totéž z jiného úhlu

Podobný pohled, ale už bez vodního příkopu

Bílá bašta, ve které se nachází černá kuchyně, věž a jižní palác

Kašperka a budova špejcharu

Stejný pohled jako ráno, jen Slunce ho nasvítilo trochu víc

Zdroj: publikace Švihov od N.Kubů a T.Durdíka, vydal Gloriet r. 2006 - scan

Pro ilustraci, kde všude bývaly vodní příkopy

Stejný zdroj, jako u předchozího scanu

A několik fotografií na závěr:

Víte o tom, že se na Švihově točily Tři oříšky pro Popelku? Letos tam je plánována výstava

Písničku Jiřího Suchého Klokočí znají asi všichni.

Kdo však zná keř Klokoč zpeřený? Já se přiznám, že jsem ho viděla poprvé v životě. Dokonce jsem se osmělila a poprosila průvodkyni, zda si ho mohu vyfotit. I když to bylo v místech, kde se fotit nesmí, bylo mi to dovoleno.

P.S A také mám několik semínek, která nám dovolila pod keřem sebrat. "Po babičce klokočí ....."

Kačenky, kačeny, kachny se vyskytují asi na všech vodních tocích. Tyto byly téměř ochočené.