Jihozápadním směrem - druhá část

Před nastoupením do auta a odjezdem ze Švihova jsem oběma pánům, tedy manželovi a našemu kamarádovi nabídla bagetu. Oba usoudili, že by asi bylo lepší dát si teplý oběd a bagetu můžeme pak schroupat k večeři. Dobrá!

Zatímco já obíhala s fotoaparátem hrad, moji společnící také úplně nelenili a zjistili, že ve Švihově není restaurace, kde by se nekouřilo. Náš kamarád, stejně jako já, nechodí do hospod, ve kterých se kouří.

Padl návrh, že pojedeme do Klatov, tam bude větší šance na to, se najíst.

Vyrazili jsme směrem na Klatovy a já znovu zalitovala, že nemůžu fotit. Nádherná panoramata Šumavy a jejího podhůří by stála za nějakou tu fotku.

V Klatovech jsme zastavili na náměstí před restaurací Beseda a můj muž vyrazil na výzvědy. Vrátil se a pronesl: "Tam je nahuleno, jak v komíně." Takže nic pro nás. Zahrádka mezi restaurací a kostelem byla plná. Opět jsem oběma pánům nabídla bagetu, když už jsem se s nimi dělala a opět jsem byla odmítnuta. Teplý oběd je prý teplý oběd. Musím přiznat, že já ani neměla hlad a to jsem na rozdíl od pánské části výpravy neměla ani kávu, či něco, co si při mém focení Švihova dávali.

Kamarád zůstal v autě a šetřil se a my s mužem vyrazili na obhlídku náměstí. Kolik je to let, kdy jsme tu byli naposledy? Dcera byla tehdy po úraze nohy a já se na ní vymluvila, když se celá parta rozhodla vystoupat na věž. Přeci tu chudinku malou nenechám samotnou na náměstí. Navíc, se mi tehdy nechtělo vyprávět všem, jak mě před lety hasiči pomáhali z věže na náměstí v Domažlicích. Pak jsem to spočítala, my tu byli naposledy před 25 roky.

Barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce a vedle Černá věž

Klatovská radnice

Stáli jsme před kostelem, když se k nám připojil starší pán a nabídl se, že nás provede po městě a ukáže nám vše, co stojí za vidění. Byl milý, evidentně si přivydělával k důchodu, ale ujistili jsme ho, že všechna ta místa, která nám nabízí, jsme už viděli, tedy já kromě té věže.

Ptal se, kdy jsme tu byli a já mu řekla, že před 25 roky. "Tak to jste ještě šli do katakomb tudy. že?" , a ukázal nám boční stranu kostela. "Ted' se chodí jinudy, je to tam předělané. A lékárnu už jste také viděli?" Bylo evidentní, že by nás určitě rád doprovodil, ale náš cíl byl tentokrát mnohem prozaičtější, najít nekuřácký provoz.

Věže kostela sv. Vavřince

Objevili jsme další dvě restaurace, ale ty byly zavřené, jedna už asi delší dobu, soudě dle toho, jak vypadala. Přešli jsme náměstí a proti kostelu jsme objevili pizzerii Piccolo. Manžel šel dovnitř, aby se zeptal, zda se uvnitř kouří, či nikoliv. Vrátil se za dost dlouhou dobu a pronesl: "Je to dobrý, je tam volno a nekouří se tam." Vraceli jsme se přes náměstí ke kamarádovu autu a já si fotila dění na náměstí - zmrzlinářské auto, pódium, na kterém se schylovalo ke koncertu.

Zmrzlinář

Kamarád auto přeparkoval na druhou stranu náměstí a společně jsme vešli do pizzerie. Obsluha za pultem se po nás podívala, my si sedli a .... nic. Seděli jsme asi deset minut, v celé pizzerii byly krom našeho obsazeny ještě dva stoly a stále se nic nedělo. "Tak nevím, asi si nás nevšimli." "Jak dlouho tu už sedíme?" Zaregistrovala jsem, že druhá servírka otírá hadrem venku plastový stůl na předzahrádce. Když se vrátila, došla k pultu, vzala jídelní lístky, plácla s nimi o stůl a pronesla. "Jestli chcete jíst, tak vás upozorňuju, že jídlo bude za třičtvrtě hodiny." Podívali jsme se nevěřícně po sobě. "Dáte si něco k pití?" Její otázku jsem pokládala téměř za drzost a odpověděla: "K čemu, když tu nebudeme jíst." Zvedli jsme se a podnik opustili. Byli jsme mírně řečeno v šoku. Po čtvrt hodině ignorování jste upozorněni na to, že jídlo bude za třičtvrtě hodiny. "To snad není pravda", ucedil můj muž. "Asi jeli do Itálie pro recept na pizzu." Po kamarádově větě jsem se rozesmála.

Pokud se budete někdy chtít v Klatovech najíst v nekuřáckém prostředí, pizzerii Piccolo na Náměstí Míru raději obejděte obloukem.

Klatovské Náměstí Míru s barokním kostelem

Uprostřed slavná lékárna u Bílého jednorožce

Návštěva pizzerie nás natolik otrávila, že jsme se rozhodli Klatovy opustit a jet do dalšího cíle cesty, který napadl našeho kamaráda.

"Vyjedeme nahoru na Koráb a tam si dáme ty bagety, co vy na to?" S manželem jsme souhlasně přikývli, vlezli do auta a jeli směrem na Kdyni.

Cesta vzhůru na Koráb mi připadala nějak delší, než kdysi před lety. A to se říká, že věkem se vzdálenosti zkracují.

Dojeli jsme na vrchol Korábu k horské chatě stejného jména. Zaujala nás nová rozhledna, která má kruhový tvar. "Ta původní byla dřevěná, že?" , pronesla jsem směrem ke svým společníkům. "Myslíš?" "Určitě jo, pokud mě pamět' neklame." "Tahle vypadá, že se nahoru jezdí výtahem." Moc se mi to nezdálo, ale když pánové myslí ...

Horská chata Koráb

Rozhledna Koráb

Vešli jsme do horské chaty, posadili se ke stolu a s manželem začali vzpomínat. "Jak je to dlouho?" Okamžitě se u stolu objevil číšník a ptal se co si dáme. Přinesl jídelní lístek a my si objednali. "Kdy jsme tu byli?" Dopočítali jsme se, že na Korábu jsme byli naposledy před 39 roky. Tehdy mladí, zamilovaní.

Jídlo bylo na stole a kamarád jen zkonstatoval. "No vidíte, tady máme jídlo za kratší dobu, než jsme čekali v té blbé pizzerii." Dali jsme mu za pravdu. U jídla jsme vzpomínali a ač neradi jsme museli konstatovat, že nám ten život nějak utíká. A v poslední době s
tále rychleji. Třicetdevět roků.

U stolu se znovu zastavil číšník, zda si ještě něco dáme. Kamarád si objednal kávu a manžel rozhodl, že "vyjedeme výtahem" na rozhlednu. Já a výšky! "Tak zavřeš oči a než se naděješ, budeme nahoře." Já a závrat'! Nakonec jsem se nechala přesvědčit. Naposledy jsem byla na rozhledně Milenka u Kunštátu, ale ta byla nízká. "To zvládneš." Pak se ještě zeptal kamaráda, zda "vyjede" na rozhlednu s námi. Odmítl, prohlídka Švihova ho dokonale vyčerpala. "Podívejte se i za mně, pak mi to budete vyprávět." U baru jsme si koupili lístky na rozhlednu, dostali jsme několik archů papíru s popisem toho, co je vidět, pak klíč a pokyn, že dveře máme za sebou zabouchnout.

Vyšli jsme před chatu, vystoupali po schodišti ke vchodu do rozhledny, manžel odemkl dveře a .... začala jsem se smát a zeptala se manžela, kdeže je ten výtah. "Mělas zase pravdu." Obrátil se a díval se, zda se neotočím a nevrátím se zpátky do horské chaty. Posilněna pivem jsem se rozhodla, že rozhlednu zdolám i přesto, že výšky nejsou mým hobby, trpím závratí, dokážu být parádně hysterická. Nahoru vylézt není takový problém, jen se nesmím dívat pod sebe, ale dolů ...

Před mnoha lety jsem nebyla schopná slézt v Domažlicích na náměstí z věže. Dřevěná konstrukce se v kamenné věži kývala, vrzala, bylo vidět až dolů a moje psychika zkolabovala natolik, že po několika pokusech jsem to prostě vzdala. Dopadlo to tehdy dost ostudně. Čekala jsem na kamenném ochozu věže do šesté večerní, až jí opustí všichni návštěvníci a pak v doprovodu domažlických hasičů jsem byla svedena dolů. Parta lidí, se kterou jsme tehdy byli a která si krátila čekání v nedaleké restautaci mě vítala a já se cítila hodně bídně. Od té doby uplynulo už hodně vody v řekách. Na pár věží jsem sice od té doby vylezla, ale podmínkou byly kamenné schody i když mnohdy vykotlané či chybějící a nesměla jsem vidět dolů pod sebe do hloubky. Vrcholem mé odvahy byl výstup na Střmen v Teplických skalách.

Přiznám se, že jsem chviličku u otevřených dvěří rozhledny zaváhala, ale opravdu jen chviličku. Schody nahoru byly točité, kovové a vyplňovaly celý tubus.

Jedna z podmínek byla splněna - neuvidím dolů. Vydali jsme se směrem nahoru. Nevím, zda to způsobil výstup stále dokolečka, či vypité pivo, ale trochu se mi točila hlava. Možná, že jsem byla i omámena svou odvahou. Dvakrát jsem se musela zastavit, aby se hlava přestala točit. Konečně! Byli jsme na vrcholu rozhledny. Uvědomila jsem si, že se celá rozhledna kývá a moje sebevědomí opět kleslo. Nojo, Koráb! A tak, jako to dělám na houpající se lodi, rozkročila jsem se, abych eliminovala houpání. Můj muž byl bledý a přiznal se, že se mu z toho houpání začíná zvedat žaludek. "Rozkroč se, pomáhá to." Vrchol rozhledny je trojúhelníkový, na jižní straně byla otevřená okna. Na zbylých dvou byla nejen zavřená, ale navíc zašroubovaná. Dívali jsme se na vrcholy kopců kolem a za chvíli přestali vnímat nejen vítr, který se vrcholem proháněl a hučel tubusem se schody, ale i to neustálé kývání. Fotila jsem krajinu otevřenými okny i skrze sklo. "Hele, támhle na tom kopci jsme kdysi byli a támhle taky." "Podívej, tam je krásně vidět Čerchov." "A támhle už je Německo."

Čerchov

Tam dole parkujeme

Cestou dolů jsem se musela znovu zastavit, opět se mi točila hlava. Počítala jsem schody a došla k číslu 165. Zatímco manžel šel za kamarádem zpátky do horské chaty a na kávu, já si obešla vrchol Korábu a udělala si ještě několik fotografií.

Vysílač ze země

Vysílač shora - byli jsme kousek nad ním

Při návratu jsem se dala do řeči s paní, která na Korábu pracuje a která nám připravila vynikající a hlavně rychlé jídlo. Jsou tu pouze ve dvou a mají práce nad hlavu. Kromě restaurace mají na starosti i ubytování a rozhlednu. Musí se hodně otáčet, aby vše zvládli. Nabídla nám, že tady můžeme i přenocovat, mají volné pokoje. Vzpoměla jsem si, jak před těmi 39 roky, když jsme tu byli, bylo obsazeno. Docela jsem zalitovala, že jsem nezabalila věci na přenocování.

Tak třeba někdy příště.

Manžel dopil kávu a já si zatím v restauraci fotila z nástěnky původní podobu rozhledny, na kterou jsem si pamatovala z návštěvy v roce 1974.

Původní rozhledna, která byla postavena roku 1938 a zbourána v roce 1983

Nová podoba rozhledny

Před návštěvou pizzerie na Klatovském náměstí jsem varovala, ale návštěvu Korábu s horskou chatou a rozhlednou mohu každému vřele doporučit.

Jo a jsou tu prima lidi.