Kde zase jsem?

Hned na samém začátku se musím všem omluvit, že nestíhám odpovídat na komentáře, natož navštěvovat blogy. Myslela jsem si, že už si konečně najdu čas, ale ... člověk míní, život mění.

Mám rozepsané pokračování našeho italského pobytu, stejně tak mám rozepsané pokračování sobotního výletu. Ted' jsem si konečně udělala chviličku času, abych se opravdu ještě jednou všem omluvila.

A kdeže jsem?

Hlídám a nejen to.

Naše první vnučka Sára měla v úterý šesté narozeniny, strašně to uteklo. Už je to velká holka. Do školy však ještě nejde na doporučení dětské psycholožky už vzhledem k datu narození, ale také kvůli tomu, že má problémy s výslovností hlásky "Ř" a také sykavky prý nějak "šumluje". Paní psycholožka na jaře doporučila odklad, dcera chvíli váhala, ale pak o odklad požádala a bylo jí vyhověno. Sára si proto ještě o rok prodlouží bezstarostné dětství a pobude ve školce.

V úterý po obědě jsme vyrazili na "dámskou jízdu" tedy obě vnučky, dcera a já do nákupního centra.

Cílem však nebyly nákupy, ale to, že je tam mezi patry veliký tobogan a dole v přízení je herna s balónky. A když už byly ty narozeniny, měla Sára slíbeno, že se pojede do balónků.

Počasí nebylo ten den nic moc, poprchávalo a foukal studený a ostrý vítr. Dcera zaparkovala na střeše a chvíli jsme pozorovaly letadla. Dokonce se mi podařilo udělat pár snímků přistávajících letadel. Letadla si totiž fotím i z naší zahrady, nebot' nám létají přímo nad domem. Emě byla zima, tak s dcerou odešly dovnitř a my se Sárou ještě chvíli zůstaly. Věděly jsme, kde se sejdeme - přeci dole u balónků.

Sára sjela do přízemí toboganem a já po jezdící plošině. U balónků seděla dcera a na klíně měla plačící a naříkající Emu. "Co se stalo?", zeptala jsem se dcery. "Ema udělala letadlo." A pak mi dcera popsala, že Ema přecházela z jedné části herny do druhé, zakopla v kruhovém otvoru, který je asi 30 cm nad zemí. Místo toho, aby zbrzdila pád tím, že dá ruce před sebe, roztáhla je a padla z výšky hlavou na dlažbu. "Emí, ukaž se mi", poprosila jsem mladší vnučku. Moc nechtěla, ale pak se ke mě otočila. Na čele obrovitou bouli, napuchlý nos a já zaregistrovala, že jí začíná natékat oko. Ono se říká, že my, babičky jsme více bojácné, co se týče vnoučat, ale já jsem určitě extrém. Já byla totiž plašan i co se týkalo mých dětí. A ted'? Ted' jsem superplašan. Sára byla ze své mladší sestry vyděšená a začínala plakat. Takhle si určitě svoje narozeniny nepředstavovala. Já jí už doma před obědem, kdy jsem jí předávala kytičku, slíbila, že jí odpoledne koupím nějakou malou hračku. Dceři jsem řekla, že by podle mně měla Emu vzít a jet k nějakému doktorovi, protože se mi nelíbí. Dcera ví, že jsem plašan! "Mami, to bude dobrý, víš přeci, kolikrát už spadla." "Ty jsi máma, ale já bych s ní jela, nelíbí se mi." "Ještě chviličku posedíme a pak uvidím." "Tak jo, my jdeme koupit nějakou malou hračku."

Dcera přišla za chviličku do hračkárny za námi v náručí s Emou. Už neplakala, ale oko měla zateklé a zavřené. "Chtělo by to minimálně led", řekla jsem, já babička-plašan své dceři. Dcera odešla, Sára si vybrala malé autíčko a šly jsme k pokladně. Dcera seděla s Emou v náručí. Vůbec se mi nelíbila. Začala si navíc stěžovat, že jí bolí bříško. "Hele, já nechci být špatným prorokem, ale spadla na hlavu." "Nojo mami, ale já jsem si ted' objednala kafe a poprosila o led, možná by mi ho přinesli i bez toho kafe, ale netroufla jsem si." Přišla servírka, přinesla kávu a pytlík ledu. Podívala se na Emu a řekla: "Ježišmarjá, co se jí stalo." Dcera popsala úraz a servírka řekla: "Já bych s ní šla k doktorovi." Konečně! Byly jsme v přesile a dcera kapitulovala. "Hele, my tu se Sárou zůstaneme, kafe vypiju a zaplatím já a ty koukej jet." Dcera jen hlesla, že mě bude informovat a s Emou v náručí odešla.

"Babičko, kam šla maminka s Emou?" "Jely do Motola." "To je dobře, mě je Emy líto." "Mě taky a budeme doufat, že bude v pořádku." Zavolala jsem manželovi a řekla mu, co se stalo. "Já pak pro vás když tak přijedu, pokud tam vydržíte." "Myslím si, že Sára vydrží v pohodě a kdyby ne, tak přijedeme autobusem." Sára, která většinou v balóncích řádí, byla zaražená. Stále se ke mě vracela, stále se ptala. Dokonce i servírka přišla, zda něco nepotřebujeme a jestli už mám nějakou zprávu.

První SMS - holky se ozvaly z chirurgie a prý je berou jako akutní, takže nebudou čekat. Míchala jsem laté dlouhou lžičkou a hořklo mi v ústech. Ano, jsem plašan. Ale raději budu stokrát plašan, než něco zanedbat a pak si to vyčítat.

Sára si ke mě sedla a já se jí zeptala, zda nechce zmrzlinu, když už má ty narozeniny. "Babi, chci."

Objednala jsem zmrzlinu a servírka se znovu ptala na Emu. Řekla jsem jí, co zatím vím. Překvapila mě, že měla zájem. Většinou bývají lidé neteční.

Sára snědla zmrzlinu a říkala, že půjde na chviličku na tobogan. Zůstala jsem sedět a jen sledovala, jak spěchá po rampě nahoru. "Babí, můžu ještě?" "Můžeš, kolikrát chceš, ale dávej na sebe pozor." Druhá káva byla dopita, Sára si několikrát sjela tobogan a přišla, že má žízeň. Šly jsme koupit pítí a pak se znovu dívaly na letadla. SMS - holky mají za sebou rentgen a čekaji na neurologii. Odepsala jsem, že jim se Sárou držíme palce. Telefon - manžel. "Víš něco nového?" Řekla jsem mu, že čekají na neurologii a my se Sárou vydržíme. "Tak já pro vás holky přijedu." Zhruba po půl hodině projevila Sára přání znovu si zařádit v baloncích. Sjely jsme dolů, Sára samořejmě toboganem. Sedla jsem si na lavičku a přišla SMS - na Emě nic nenašli, nemá nic zlomeného, neurologicky je prý v pořádku a čekají jen na zprávu pro jejich doktorku. Dceři jsem zavolala, tak mi vše ještě jednou vylíčila. Dodala, že musí Emu dva dny pozorovat, v noci jí budit, svítit jí do očí, aby se jí rozšiřovaly zorničky, sledovat její reakce a při sebemenším zhoršení jet okamžitě do Motola.

Servírka, která nesla kávu ke stolku mě zaregistrovala na lavičce a přišla se znovu zeptat. Řekla jsem jí obsah telefonátu a ona se usmála a řekla: "Zaplat'pánbůh, to jsem ráda." Poděkovala jsem jí za zájem a ona se vrátila ke své práci.

Za chvilku dorazil manžel, Sára vyběhla z balónků a líčila dědovi, co se stalo Emě.

Sešli jsme se pak všichni u nás doma. My přijeli z obchodního centra, dcera s Emou z Motola a zet' z práce.

Ema trošku komunikovala, ale byla unavená.

A pak přišel problém. Máme v chodbě obrovské zrcadlo a Ema se v něm uviděla. Já stoupala nahoru po schodech a Ema čekala a plačíc pronesla: "Babičko, já mám pocit, že se ze mně stala zrůda." Bylo mi jí nesmírně líto. Jak utěšit malou čtyř a půl letou holčičku, která je parádnice a která o sobě říká, že je malá princezna. Kdyby to byl její pr
vní úraz v obličeji. Už se jí "podařilo" rozbít si čelo a má nad okem jizvu a pak spadnout na rozbirou skleničku. Tehdy jí doktoři sešívali horní ret a má jizvičku jako kdyby měla rozštěp. A ted'? Pro ní něco hrozného. "Emí, neboj, tohle se zahojí a jednou se tomu třeba zesměješ." Plakala a nevěřila. "Mami, máš někde ty bráchovy fotky?" "Dokonce je mám naskenované." Zapnula jsem počítač a ukázala Emě, že její "strejdí" (můj syn) měl také podobný úraz, kdy mu zateklo a zmodralo oko. Nevěřícně se dívala a plakala. "Neplač, to by se ti to očičko mohlo ještě zhoršit." Přestala plakat a jen seděla. Odmítala jíst, odmítala pít a začala být apatická.

Plašan ve mně se znovu ozval. Když pak řekla, že jí bolí bříško, bylo mi na omdlení. Dcera se šla podívat do dílny, zda už její manžel dokončil práci na autě, kvůli které k nám dojíždí.

Vrátila se a říkala, že ještě něco natře a pak že pojedou.

"Víte co holky? Jděte se na chviličku natáhnout a my půjdme se Sárou hrát pexeso." Dcera si lehla vedle Emy a četla jí. Za chvilku přišla za námi do pokoje s tím, že Ema spí. Po půl hodině jí probudila. Ema odmítala i mluvit a mě bylo stále hůř. Jeden blbej pád! Zet' přišel nahoru, vzal Emu do náruče. Šla jsem s nimi k autu a nesla Emy boty. Z auta apaticky zamávala a dcera slíbila, že pokud bude horší, jedou do Motola.

Nestála jsem za nic. Hlavou mi táhly černé myšlenky. Bylo mi jasné, že tomu pádu nemohl nikdo zabránit, že to byla blbá náhoda.

Ani jsem nevečeřela a tupě jsem se dívala před sebe.

SMS - jsem už z toho nervózní, nechce nic jíst. Dceři jsem zavolala, at' jí dá jen něco k pití a nenutí jí do jídla a at' se mi zase když tak ozve. Chodila jsem po bytě jako lev v kleci. Lehnout jsem si šla až hluboko po půlnoci. V posteli jsem se převracela a spánek nepřicházel. Jen ten plašan ve mě burcoval černé myšlenky.

Usnula jsem nad ránem.

Zdál se mi příšerný sen o Emě padající z výšky. Bezmocně jsem řvala na manžela, at' jí chytí. V mém zlém snu jí nechytil a ona dopadla na zem. Sen pokračoval. Ema neměla tvář.

Probudila jsem se a měla jsem propocenou noční košili. Vstala jsem a šla se převléknout do suché. Okno bylo vyklopené a já si říkala, že ho otevřu dokořán, protože je venku horko. Pohled na teploměr mi řekl, že 10°C zas takové horko není.

Vrátila jsem se do ložnice a ten sen se stále vracel.

Ráno jsem vstávala s tupou hlavou, žaludkem na vodě a s nervy na pochodu.

Zavolala jsem dceři, abych se zeptala jak na tom Ema je.

"Představ si, že se po desáté večer probudila, sprdla nás, že nedostala nic k večeři. Pak se najedla, napila a spala dál. A ráno mě sprdla znovu, že jsem neposlechla pana doktora a v noci jí nebudila. A přitom já jí budila každou druhou hodinu. Ježišmarjá mami, já jsem tak št'astná, že mě seřvala a že je v pořádku."

A já si oddechla a jen řekla: "Škoda, že jsi mi večer, když tě sprdla poprvé, nezavolala. Mohla jsem možná klidně spát a nemusel se mi zdát ten debilní sen."

Včera odpoledne a dnes jsem holky hlídala, dcera finišuje s prací. Ema je opravdu v pohodě a svému oku říká, že je borůvkové.

Já jí říkala, že se tomu jednou zasměje.

Ale, že se zasměje už dva dny po pádu, to jsem opravdu nečekala.