Očekávání jara

Ráno jsem se probudila a chvilku přemýšlela, proč je venku takové světlo. Na budíku jsem si ověřila, že není tak pozdě. Stačil jeden pohled z okna a došlo mi, že světlo zvenčí způsobuje nová sněhová pokrývka. Už zase. I když na druhou stranu stále platí "Únor bílý - pole sílí", nemění to nic na skutečnosti, že zimu nemám ráda.

V kuchyni jsem si uvařila velký hrnec čaje, protože mě trápí kašel. Světlo trochu pohaslo a venku se začaly snášet sněhové vločky. Dívala jsem se z okna na zasněžený chodník od domu k brance. Asi bych ho měla jít uklidit, napadlo mě. Ale sakra, proč zase já? Copak jsem v domě jediná, kdo tuto zimu uklízí sníh? Manželův bratr a jeho partnerka tuto zimu ještě neviděli hrablo, natož koště. To, že jsem doma ještě neznamená, že budu jediná, kdo se o sníh postará.

I když tomu tak většinou je.

Manžel vstával půl hodiny po mě. Uvařila jsem mu kávu a znovu se dívala z okna na padající sníh. Všude bílé ticho. Muž seděl s ranní kávou, četl si noviny a pak se zeptal: "Co máš dneska v plánu?" Odpověděla jsem, že bych potřebovala udělat něco se skříní v ložnici, že bych mohla založit papíry, které mám poházené kolem počítače od doby, kdy jsem mu dodělávala podklady pro daňové přiznání, mám v pračce prádlo, které budu muset pověsit a samozřejmě musím uvařit. "To jsou mé plány." Tiše jsem doufala, že zmínku o skříni zaregistroval. Potřebuju totiž do skříně ještě jeden regál, který mi slibuje už hodně dlouho. "Já myslel, jestli nechceš jet někam na výlet?" "Ne, to bych ti řekla už včera a navíc zlobí mě ten kašel." Výlet se konal v pondělí a mému zdravotnímu stavu dvakrát neprospěl. Měli jsme tu o minulém víkendu vnučky. Obě byly trochu nachlazené, jedna rýmu, druhá kašel. U dětí, které navštěvují školku, naprosto běžný "zimní stav". Kašel jsem chytla hned na začátku. Při čtení sobotní pohádky před spaním jsem víc kašlala, než mluvila.

Pustila jsem se do přípravy oběda, potom jsem založila papíry a udělala pořádek kolem počítače. Měl by se tu zastavit kamarád mých dospělých dětí. Byl tu už v týdnu a rozšiřoval mi pamět' mého stařičkého počítače. Nevím, co se nepovedlo, ale od jeho návštěvy počítač zlobí ještě víc, než před tím. Startuje na druhý až třetí pokus a myš, která je na pevno, je totálně mrtvá. Ještě, že mám v záloze malou myšku na USB port, kterou používám, když jsem občas nucena pracovat na manželově notebooku. Bez myši jsem u něj ztracená jako Jeníček s Mařenkou v hlubokém lese.

Z ložnice jsem zaslechla šramot a šla se podívat, co se tam děje. Hurá, zaregistroval to!, zaradovala jsem se v duchu. Manžel proměřoval vnitřek skříně, kde chci mít regál. "Hele, já sjedu do Hornbachu a nechám si ten regál uříznout. Chceš tam něco?" "Jo, chci, potřebuji hnojivo na orchideje, euroklip na jeden obrázek a podívat se po krabicích na archivování. " "Tak tam sjedem po obědě", řekl můj muž. Hornbach máme "coby kamenem dohodil", guláš potřeboval ještě chvíli, aby bylo masíčko tak, jak má být. "To zvládneme ted' ", řekla jsem manželovi a v rychlosti jsem se oblékala do džín a bundy.

V Hornbachu jsme se rozdělili, manžel zamířil ke dřevu, já šla pro euroklip a pak jsem marně hledala a nenacházela krabice, které by se hodily. Jediné, které jsem objevila, byly sice krásné, ale 225 korun za jednu bylo hodně demotivační. Zeptala jsem se i prodavačky, zda mají ještě nějaké jiné. Neměli. Přeci nejsem cvok, podívam se jinde.

Pak jsem zamířila ke květinám a tam jsem potkala manžela s budoucím regálem pod paží. Koupila jsem hnojivo a zastavila se u různobarevných petrklíčů. Barevných poslů jara tu byly stovky.

Vybrala jsem si krásný červený petrklíč a ještě zamířila pro semínka bylinek, které bych už mohla vysadit. Při cestě zpět jsem se znovu zastavila u petrklíčů. Zaujal mě zvláštní fialový v kombinaci s bílou a já chvíli přemýšlela nad tím, že bych ho mohla vyměnit a vzít si ho místo červeného. "Co děláš?", ozval se za mnou manžel. "Přemýšlím, který si vzít, já si toho fialového předtím nevšimla." "Prosímtě, vezmi si oba, vždyt' stojí jen třináct korun, pak je stejně dáš do záhonu."

Cestou k autu jsem manželovi řekla, jak jsem "nepochodila" s krabicemi. "Víš co, tak se stavíme ještě v obchodě, třeba tam budou mít nějaké prázdné bedničky od ovoce." Měli a dovolili nám, abychom si je vzali. Přikoupili jsme ještě samolepící tapetu.

Když jsem otvírala vrata, aby manžel mohl vjet autem do dvora, svítilo sluníčko. Sice slabě, ale svítilo. Mokrý a těžký sníh, který padá většinou na konci zimy, začínal tát a já vnímala, že vzduch už začíná vonět jarem.

Před domem jsem si vzala do ruky nejprve hrablo a potom ještě koště a tak, jako obvykle, jsem uklidila sníh. Vzduch opravdu nádherně voněl blížícím se jarem.

Odpoledne jsem se "vrhla" na skříň. Nechtělo se mi, ale když už se konečně dočkám regálu, musela jsem. Vyklízela jsem věci a kupila je na hromadu. Objevila jsem spoustu oblečení, které už jsem neměla hodně dlouho na sobě a o kterém jsem přesvědčená, že ho na sebe už neobléknu. Některé vyšlo z módy a další, což je s podivem, se za těch několik roků ve skříni nějak srazilo. Že by ta skříň byla kouzelná?

Potom jsem si změřila bedničky od ovoce, abych zjistila, že jsou o 3cm delší. Krucinál! Pokud je nechám tak, jak jsou, budou překážet při otevírání skříně, protože ta má tzv. šoupačky. Hrozná práce - zkrátit bedničky mi trvala až do večera. Pižlala jsem tvrdý karton nejprve nůžkami a pak řezákem s odlamovacími částmi. V duchu jsem si nadávala, ruce mě bolely, ale motivovalo mě to, že konečně ve skříni zavládne pořádek.

Manžel zažehlil na nový regál hrany a umístil ho do vyklizené skříně. Vypadá báječně. Nastříhala jsem si tapety, abych bedničky vylepšila. Potom jsem si přinesla šňůru, ze které udělám ucha, aby šly dobře vytahovat.

"Hele, ty nemáš dneska hlad?", ozval se manžel. Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem úplně zapoměla na jídlo. "No, ptám se jen proto, že bych si něco dal." Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je osm hodin. Ještě, že jsem včera koupila ty párky.

Došlo mi, že dnes už to prostě nedodělám.

Místo jarního úklidu, který započal ve skříni, mám dokonalý předjarní binec.

Ale v duši už mám jaro.

Ještě to malou chviličku potrvá, než to pravé jaro přijde.

To malé a barevné jaro mám doma.