Terorismus - téma týdne

Když se řekne terorismus, mnozí si vzpomenou na 11. září, nebo na nedávné útoky v moskevském metru. Zemřeli tu nevinní lidé.....

S terorismem se setkáváme v podstatě denně, samozřejmě v mnohem slabší míře - ovšem terorismus to bohužel je.

Měla jsem v dětství kamarádku, která měla dva sourozence, hodnou a plachou maminku a otce. Nevím, zda si označení otec tento pán zasluhoval, ovšem z biologického hlediska otcem byl. Tento pán terorizoval svou rodinu takovým způsobem, že jeho děti nám všem ostatním záviděly normální život a obyčejné problémy. Mamince, která byla v 35 letech šedivějící, nikdy nedovolil, aby si našla jakékoliv zaměstnání. Musela být doma a k dispozici. Z vyprávění vím, že ho děti doma musely i zouvat a když mu něco upadlo, řval tak dlouho, dokud mu upadlý předmět někdo nepodal. Rodina ho denně doprovázela do práce a z práce, maminka nosila tašku a některé z dětí bandasku s jídlem. Když se někdo vzepřel jeho rozkazům, došlo na bití. Jak šly roky, z dětí byli dospělí lidé, ale povely neustávaly. Moje kamarádka v předvečer svatby šla se svým nastávajícím ven, otec zapískal a ona běžela zpátky domů. Nikdo se také nedivil, že když zemřel, maminka a dospělé děti šli do restaurace na parádní večeři - zbavili se totiž teroristy. Já vím, zní to tak trošku utopicky, ale v době, ze které je tento příběh, ještě neexistovaly žádné organizace, které by chránili matku s dětmi před despotickým otcem, jako je tomu dnes.

Další příklad je z doby docela nedávné. Naši známí uzavřeli druhý sňatek, z předchozích manželství měli už větší děti. Narodilo se jim společné dítě - chlapec a starší bratři se mohli přetrhnou v péči o něj. Rodiče k benjamínkovi přistupovali úplně jinak než k dalším dětem a parádně ho rozmazlili. Co chtěl, to dostal. Zbylým bratrům bylo vysvětleno, že "je přeci malej a že to musej pochopit". 

Jako parta jsme jezdívali na společné dovolené a tehdy jeden náš kamarád vyslovil názor, že si vychovali malého teroristu. Měl pravdu, jak šly roky, chlapcovy nároky se stupňovaly. Když neuspěl u matky, určitě uspěl u otce a naopak. Objevil se nový typ mobilu, starý měl už asi půl roku, tak chtěl nový. Když ho nekoupila matka a nekoupil ho ani otec, tak mobil prostě rozbil a pak už mu byl zakoupen ten, který si vyhlédl. Dalo by se to shrnout sloganem - "výchovou k terorismu".

Někdy stačí, když do tramvaje nastoupí "obtížný člověk", který napadá cestující, vulgárně řve a povětšinou si najde "svůj cíl" na který se zaměří. A my ostatní cestující svěsíme ramena a skloníme hlavy, abychom se náhodou také nestali terčem tohoto "teroristy". Bohužel, sice jsme proti takovému člověku v početní převaze, ale než se nechat terorizovat, jsme raději mlčící dav - nebo ovce?

Poslední příklad, který uvedu, je úsměvný... Teroristou se totiž může stát i domácí mazlíček.

Já jsem v tomhle případě figurovala jen jako statista, ale znám ho z vyprávění rodičů.

Moji rodiče měli psa. Jmenoval se Kazan a byla to německá doga. Z fotek vím, že to byl nádherný pes. Tatínkův kolega, který měl domek, mého otce mnohokrát přesvědčoval, že by Kazanovi bylo lépe v domku, než v bytě. Navíc měl dva syny, kteří po psovi toužili. Táta byl neoblomný, Kazan byl přeci nejlepším přítelem a členem rodiny a toho přeci nemůže prodat, i kdyby kolega dával sebevíc.

A pak jsem se narodila já... Kazan okamžitě vycítil, že už nebude "jednička" a začal dělat psí kusy.

Napadal maminku a dokonce se mu podařilo vyklopit mě z kočárku (tehdejší kočárky byly proutěné, na malých kolečkách a velmi stabilní). Maminka se ho začala bát, tak ho tatínek umístil do sklepa a po návratu z práce ho chodil venčit, ale bylo mu jasné, že to takhle dál jít nemůže. Sám pak šel za kolegou s dotazem, zda ještě toho psa chce. Kolega jásal a navíc, když zjistil, že tatínek za psa nechce nic, byla obrovská radost. Uplynulo zhruba půl roku, Kazan se v novém prostředí adaptoval, kluci měli nového kamaráda a navíc pes už svým zjevem chránil domek před případnými nevítanými návštěvníky. Jedné zimní noci šli rodiče chlapců na ples, Kazan hlídal venku, mrzlo a snášel se sníh.

Chlapci usoudili, že je Kazánkovi venku zima, tak si ho vzali dovnitř. Nikdo neví, co se odehrálo, jen tatínkův kolega pak vyprávěl, že když se vrátili domů z plesu, oba chlapci seděli v pyžámkách před domkem, klepali se zimou a Kazan spokojeně chrupal natažený přes jejich postýlky.