Moře

Moře  ...  jako dítě jsem o něm četla v dobrodružných knihách, se zájmem jsem si prohlížela ilustrace. Občas jsem viděla moře v kině, nebo v nějakém časopise a představovala jsem si, jaké skutečně je.

Poprvé jsem moře viděla až ve svých 27 letech. Jeli jsme tehdy s manželem a synem k Baltickému moři na Usedom. Když jsme se v podvečer zabydleli v kempu, vzala jsem tehdy svého téměř dvouletého chlapečka za ruku a šli jsme se na moře podívat. Stála jsem v dunách a byla jsem fascinována vlnami. Vzduch zvláštně voněl. Tak to je moře.

A pak jsem si všimla, že pár lidí se tu koupe bez plavek. Sebrala jsem dítě a šli jsme zpátky do kempu. Manželovi jsem vylíčila "tu hrůzu". S naprostým klidem mi sdělil, že v Německu je to normální, kdo se chce koupat v plavkách, koupe se a kdo ne, tak jde "jak ho pánbůh stvořil". Docela mě uklidnil, udělala jsem večeři, uložili jsme syna ke spánku a těšili se na naší první dovolenou u moře.

Ráno jsme se probudili a po snídani vyrazili k moři. My s manželem samozřejmě v plavkách, pouze syn byl stylový. Hned u vstupu na pláž bylo řetízky ohraničeno cvičiště a při našem příchodu všichni přítomní cvičící rozpažovali a roznožovali. Pro mě to byl naprostý děs. Sklopila jsem oči a zkoumala mušle v písku. Jen jsem procedila směrem k manželovi: "Tak tady já nebudu!" Pokračovali jsme směrem podél mořského břehu a hledali jsme nějakou spřízněnou duši také v plavkách. Po chvilce manžel prohlásil: "Hele, támhle plácaj volejbal a maj na sobě plavky". Jiskrička naděje po chvilce zhasla, nebot' plavky byla bílá zadnice. Byla to pro mě poslední kapka a já hned nejbližším průchodem v dunách opustila pláž a kempem jsem se vrátila. Manžel mě následoval.

Co ted', co tady budeme proboha dělat?

Tedy co budu já dělat?

Odpoledne jsme se vydali kempem do nedalekého městečka Banzin, které bylo velice malebné. Manžel rozhodl při večerním návratu, že zpáteční cestu absolvujeme podél pláže a zjistíme, kam až zasahuje nudistická pláž. Sešli jsme ke kamenité pláži, která byla asi kilometr dlouhá. Pak kameny vystřídal  písek a všude byly cedule s upozorněním na FKK Strand - neboli nuda pláž. No nazdar! K mojí hrůze jsme zjistili, že kempujeme přesně uprostřed, pláž je dlouhá 7 km a my si neomylně vybrali střed, z čehož vyplývá, že 2,5 km nalevo a stejně tak napravo je nuda pláž. Na této pláži jsem se vykoupala jen třikrát a to, když pod rouškou šera jsem se v plavkách proplížila kempem, aby mě ostatní nudisti "neukamenovali".

Dny jsem trávila v kempu četbou. Manžel se synkem se koupat chodili, synek měl krásně opálené tělíčko a jeho blond'até vlásky byly téměř bílé. Manžel byl opálen poněkud zajímavě, přední část těla byla bílá a zadní měla nádherný odstín. Celou dobu trávil na břiše. Po několika dnech jsme přejeli do kempu u města Stahlbrode, které je chráněno před ostrým severním větrem poloostrovem Rujana. Tak tady jsem konečně mohla trávit dny u moře. Ne však všechny. Podnikali jsme odtud výlety, byli jsme se podívat v Mořském muzeu ve Stralsundu a jeli jsme na Rujanu. Uchvátily mě křídové útesy na poloostrově Jasmund. Byli jsme také na nejsevernějším výběžku, kterým je Kap Arkona.

Potom jsme měli několik let s mořem pauzu, narodila se nám dcera a my potom začali jezdit s partou přátel na Šumavu.

A pak jsem onemocněla a doktoři mi doporučili moře. Přes známého jsme si domluvili ubytování na ostrově Hvar v Chorvatsku. Protože jsme jeli poprvé, dostali jsme celou řadu rad, kudy jet, čemu se vyhnout a také několik bodů na trase, kde se můžeme s panem Bohumilem sejít. Pocit z cesty byl depresivní, bylo krátce po válce, kdy se rozdělila tehdejší Jugoslávie. Projížděli jsme vypálenými městečky, rozstřílené zdi čněly k obloze, kolem cest byly natažené dráty s upozorněním na miny a nikde nebyl jediný člověk. Krajina kolem, pokud jsme si odmysleli tu hrůzu, byla kouzelná. Podél cesty se vypínaly vysoké štíty pohoří Dinara a na druhé straně byly savany, kde se před lety natáčely filmy s Vinnetouem. První bod, na kterém jsme měli s panem Bohumilem sraz bylo město Knin, kde on pravidelně při svých cestách na jih přenocoval na parkovišti. Byli jsme tu však příliš brzy na to, abychom se ukládali ke spánku, navíc parkoviště v centru města nám nepřipadalo jako nejlepší místo pro nocleh. Pokračovali jsme dál podle Bohumilova plánu a v městečku Sinj jsme si zaplatili nocleh v hotelu. Ráno jsme pokračovali směrem na jih a u Brely se nám naskytl nádherný pohled na nádherně modré moře a ostrovy. Vzduch voněl a moře bylo kouzelné. Občas, když jsem viděla nějaké pohlednice z jihu, nevěřila jsem, že nejsou "přibarvované". Musela jsem přiznat, že nebyly. Pokračovali jsme po Jaderské magistrále do městečka Drvenik, odkud jezdí pravidelné trajekty na Hvar. Tam jsme se konečně setkali s panem Bohumilem. Koupili jsme si lodní lístky a čekali jsme společně na trajekt. Tehdy nás pan Bohumil naučil první chorvatské slovo a to "Lubenica". Do přístavu přijel místní pěstitel, který prodával melouny a pan Bohumil se ptal naší dcery, zda nechce lubenicu. I když od té doby uplynulo "moře času", stále říkáme melounům lubenica. Nalodili jsme se na trajekt a pluli na ostrov Hvar. Já byla nevýslovně št'astná, vlasy mi vlály ve větru, moře měnilo barvy a my se blížili k cíli naší cesty. Po vylodění jsme jeli přes ostrov, Bohumil nás cestou upozorňoval na krásy a zvláštnosti Hvaru, z obou stran jsme viděli na moře. Projeli jsme téměř celý ostrov a dojeli do cíle naší cesty do obce Jagodna, kde jsme měli ubytování. Po zabydlení se, jsme šli pochopitelně k moři.

Jaderské moře, které Hvar omývá je fantasticky čisté.

Z malé plážičky jsme pozorovali ostrůvky Lukavci a Ščedro a v dálce byly vidět ostrovy Korčula a Vis. Trávili jsme tu nádherné dva týdny, relaxovali a navštěvovali blízké i vzdálené cíle. Dva týdny utekly jako voda a my po rozloučení s Bohumilem, který tu ještě zůstával, jsme se vydali na zpáteční cestu. U Brely jsme se s mořem rozloučili a pokračovali směrem na sever. Udělali jsme si zastávku na Plitvických jezerech, která byla tzv. po cestě a pak pokračovali k domovu po krátkém nočním odpočinku na rakouském odpočivadle.

Několik dalších roků jsme jezdili na Hvar pravidelně, náš pobyt tady jsme si protáhli na tři týdny, podnikali jsme odsud výlety do Splitu, do Dubrovníku a dalších míst. Ostrov jsme měli prochozený, včetně jeskyní na vrcholu ostrova a měli jsme pocit, že už nemůžeme objevit nic nového. Navíc se situace v Chorvatsku konsolidovala natolik, že sem začali jezdit turisté z Německa, Rakouska, Itálie a dalších zemí. Z nás, Čechů a Slováků se stali druhořadí turisté. Chorvati, kteří nás po válce vítali s otevřenou náručí, nám začali dávat najevo, že pro ně nejsme už takoví hosté, jako tomu bylo před lety. Málo platné - nevděk světem vládne. O změně jsme uvažovali asi 2 roky.

V roce 2003 jsme zavítali na ostrov Brač. Ubytování bylo tak hrozné, že jsme uvažovali o okamžitém odjezdu. Chyba byla ta, že jsme zaplatili předem. Zůstali jsme. Pláž byla od ubytování dost daleko, ale byla nádherná. Pi
nie poskytovaly stín a moře bylo kouzelné. Z pláže jsme sledovali náš milovaný Hvar.

Pak jsme se jednou vraceli z večerní návštěvy města Supetar a zjistili jsme, že Hvar hoří. Hořel po celou dobu našeho pobytu a v moři plavaly ohořelé klacky a spálené jehličí. Aby smůly nebylo málo, začal hořet i Brač. Byli jsme připraveni k okamžitému odjezdu, kdyby se situace zhoršila a ze zbytku dovolené se stala noční můra. Odjížděli jsme domů s pocitem, že sem už nikdy nepojedeme. Za přírodní pohromu, jakou byly požáry, jsme nikoho nevinili, ale vadilo nám chování Chorvatů, kteří na nás pohlíželi jako na obtížný hmyz.

Abych to shrnula. Od roku 2004 jezdíme do Itálie. Navštívili jsme už několik míst a koupali se v mnoha mořích: Ligurském, Tyrhénském, Jonském a pochopitelně Jaderském.

Každé z moří je něčím specifické, má různé barvy od zelené po tmavě modrou, každé je jinak slané, každé má své specifické pobřeží. Někdy je klidné, že hladina je rovná a během chvilky se zvednou vlny a moře ukáže svou sílu.

Mám moře ráda, každoroční pobyt u něj prospívá mým dýchacím cestám. Nejkrásnější je moře ráno, když svítá. Ponořím se do něj, plavu a vdechuju slané výpary.

Letos se opět chystáme k moři. Naším cílem je Vatikánský mys v Kalábrii.

Už se na tebe moře těším.