Caserta

Koncem léta 2007 mi kolega v práci přinesl paperbackovou publikaci o Casertě se slovy: " Když tam pořád jezdíš, už jsi viděla tohle?" Musela jsem přiznat, že neviděla. Publikace mě uchvátila a doma jsem jí předložila manželovi se slovy, že tam se musíme někdy jet podívat. Název Caserta jsme znali zatím jen ze směrníků na dálnici, ale  že se pod ním skrývá taková nádhera, jsme neměli sebemenší tušení.

Caserta zůstávala takovým zatím nesplněným cílem jedné z našich cest. Díky státnímu svátku u nás

jsme získali jeden den na cestu navíc, tak již před odjezdem na loňskou dovolenou bylo rozhodnuto, že při cestě zpět z Kalábrie pojedeme do Caserty.  

Po příjezdu jsme zaparkovali vedle zdi, která ohraničuje celý areál a postranní brankou jsme vstoupili dovnitř. U pokladny jsme si zkoupili vstupenky do zámku i do parku. Po několika krocích se před námi otevřela nádherná podívaná. Po levé straně impozantní zámek Palazzo Reale, který také bývá nazýván Reggia, vpravo a před námi park, ve kterém mezi stromy podél cest stojí mramorové sochy.

Rozhodli jsme se, že naše první cesta povede do zámku, který je jednou z posledních barokních staveb na území Itálie. Vstoupili jsme dovnitř po mramorovém schodišti, které je majestátní a je ozdobeno sochami lvů. Má 116 schodů. Prohlídka celého zámku není možná, zámek má 1200 místností. Prohlídková trasa vede po 25 místnostech a je to v podstatě jen královský apartmán. Převládající stavební sloh a výzdoba interiérů je baroko, někde už je i empír. Součástí prohlídkové trasy je i malé divadlo na jejím konci. Zámek je rozlehlý a má čtyři nádvoří.

Po prohlídce zámku jsme vyšli na druhou stranu, kterou jsme viděli z oken a která je situována k městu.  Průčelí zámku je téměř stejné jako strana situovaná k parku, ale navíc jsou zde nižší stavby do půlkruhu, které lemují jako otevřené dlaně prostor před zámkem. Stejně jako ve Florencii či v Pise se tu vyskytovali obtěžující prodejci všeho možného - je to takový signál, že je místo navštěvováno v hojném počtu turisty.

Prošli jsme zámkem zpět do parku, odmítli jsme nabídky ke svezení kočárem a pokračovali jsme kolem vodních ploch a fontán k Velké kaskádě. První fontána se jmenuje Margherita a sbíhají se k ní všechny cesty v parku. Nad touto fontánou je Herculův most, za nímž je fontána Tří delfínů, která je také nazývána Canalone.

Je to v podstatě souvislá vodní plocha, v níž plavala obrovská spousta ryb a je zakončena třemi delfíny chrlícími vodu. Od zámku se zdálo, že kaskáda není daleko, ale čím déle jsme šli a kochali se nádherou kolem nás, měli jsme pocit, že se stále vzdaluje. Cesta stoupala do mírného svahu a bylo úmorné horko. Prošli jsme kolem Aeolovy fontány (pojmenována je podle řeckého boha větru Aeola), která je ozdobena množstvím soch. Stoupali jsme podél řady kaskád k fontáně bohyně Ceres a dále po schodech kolem dalších kaskád k fontáně Venuše a Adonise.

Potom už nás čekal jen závěrečný výstup k cíli naší cesty, kterým byla Dianina a Akteónova fontána. Ta je napájena Velkou kaskádou do níž je voda přiváděna akvaduktem, dlouhým 41 km  z pramene Fizzo.

Byli jsme docela utrmáceni, tak jsme se rozhodli, že zpáteční cestu k zámku se svezeme elektrobusem, kterých tady jezdilo několik a vozilo k fontáně ty, kteří nechtěli šlapat. Toho, že jsme si trasu prošli pěšky jsme nelitovali, protože z autobusu toho návštěvník vidí minimum, my si mohli obejít jednotlivé stavby na vodní kaskádě z více stran a udělat si fotografie. Zaplatili jsme a na dotaz řidiče, odkud pocházíme, jsme řekli, že jsme češi. Se širokým úsměvem nám řekl, že zná Prahu, která je velice krásná. A pak už jsme sjížděli pomalu elektrobusem zpět. Zjistili jsme také, že vzdálenost od zámku k Velké kaskádě je více než 3 km.

U zámku jsme vystoupili, vrátili se zpět na rozcestí a odtud zpátky směrem z parku ven.

Dodatečně po návratu jsme zjistili, že v tomto parku je mimo jiné ještě Anglická zahrada a další stavby - tak třeba někdy příště.

V turistických průvodcích, které u nás vycházejí, jsme toho o Casertě našli poměrně málo na to, kolik by si zasloužila. Nebýt kolegy a publikace, kterou mi věnoval, asi by pro nás zůstala jen označením při cestě po dálnici. 

Něco málo z historie. Tento zámek si nechal postavit bourbonský král Karel III., který vládl Neapolskému a Sicilskému království. Stavbou zámku a přilehlého parku byl pověřen architekt Luigi Vanvitelli. Záměrem krále bylo vyrovnat se Versailles. Vanvitelli začal se stavbou roku 1752 a dokončil jí v rekordním čase za 22 let (možná by nebylo od věci, kdyby si z něj dnešní stavitelé vzali příklad, navíc přihlédneme-li k dnešním technologiím a možnostem). Sám Karel III. Bournbonský zámek, který si nechal postavit neužil, nebot' sedm let po zahájení jeho stavby se ujal španělského trůnu a přesídlil do Madridu. Bourbonové tento zámek využívali až do roku 1860, kdy skončila jejich vláda nad Neapolským a Sicilským královstvím. Do historie se tento zámek zapsal ještě roku 1945, kdy v něm byla podepsána kapitulace německé armády v Itálii.

Caserta bývá názývana "Neapolskými Versailles" a domnívám se, že právem. Zámek svou velkolepostí je naprosto srovnatelný, výzdoba je mnohdy bohatší a park se mi líbil mnohem více.

Mohu si toto srovnání s Versailles dovolit, protože jsem navštívila obě místa.

U mě Caserta stoprocentně vyhrála. Nachází se 30 km severně od Neapole ve vnitrozemí. Zámek Palazzo Reale, spolu s přilehlými zahradami a parkem jsou zapsány v Seznamu světového dědictví UNESCO.

Fotografie jsou v Galerii.  Projděte se se mnou zámkem a parkem. A někdy třeba, při cestě na jih, zavítejte do Caserty.