Italský deník 2022 - 16. část

 Pokračování předchozí části

Sobota 25. června 2022

Vstávala jsem v šest hodin. Už ale notnou chvíli předtím jsem byla vzhůru. První věc, kterou jsem ráno udělala, bylo naplnění cestovní ledničky. Tři koule cacio cavallo byly docela problém, protože zabraly značnou část obsahu ledničky. Čemu se divit, vždyť jsme toho sýra měli 6 kg. Povedlo se mi dát do ledničky dvě lahve s pitím, dvě piva v plechu na večeři, pár zbytků z lednice a část toastů. Připadala jsem si, jako bych skládala puzzle. Ale co dál? Zbylé toasty jsem dala do igelitové tašky, přibalila k nim chladící náplně do lednice, které se tam samozřejmě nevešly a vložila vše do chladící tašky, se kterou jsme chodili na pláž. Přidala jsem zbylé vychlazené pití a plechovky s colou. Snad to chvíli vydrží zůstat chladné. Lednici jsem vypnula a nechala jí otevřenou. V italských ubytovacích kapacitách platí pravidlo, že kuchyňský kout uklízí ten, kdo zde bydlel. Když vstával muž, udělala jsem poslední snídani. Muž po snídani umyl hrnky a lžičky, které si vozíme z domova a které používáme cestou. Dobalila jsem tašku na přespání a to co zbylo, jsem dala do poslední tašky. Umyla jsem sporák a kuchyňskou linku, vytřela do sucha ledničku a pak zametla celý apartmán. To aby nás nikdo nepomluvil. :-) Muž si zatím znovu půjčil u recepce vozík, naložil to, co jsem připravila a odvezl to k autu. I on skládal své puzzle, abychom při přenocování nemuseli vyklízet komplet celý kufr auta. Už před lety udělal z plexiskla stolek, který pomocí šroubku uchytí desku u zámku pátých dveří a který má jednu nohu, jejíž výška se přizpůsobuje okolnímu terénu. Je výhoda mít doma šikovného kutila. Takže do kufru jako poslední věc se musí dávat stolek.

Poslední pohled na oleandr u okna do ložnice, který krásně voněl

Pak už zbývalo jen prohlédnou apartmán, zda tu po nás něco nezůstalo. Vzala jsem do jedné ruky tašku s foťákem, který letos odpočíval asi jako já a spousta fotek byla pořízena mobilem, kabelu s doklady a penězi a do druhé ruky pytel s odpadky. Muž zamkl naposledy dveře a vydali jsme se k autu. Mimo, který odvážel lidi na pláž, zastavil a přišel se rozloučit. A že prý máme příští rok znovu přijet. Když odjížděl, ještě zamával. Odložili jsme si věci do auta a šli se s Medinovými rozloučit na recepci. Byla tam jen paní Domenica, která stejně jako její syn zopakovala, ať zase příští rok přijedeme. Nechali jsme pozdravovat pana Luigiho a syna stejného jména a já si naposledy pomuchlala Ira, toho nejhodnějšího psa, který tady byl.

Krátce po deváté jsme vyjeli. Bylo pod mrakem a teploměr ukazoval už 32°C. Už od Vieste jsme jeli v koloně. Ono na kroutících se silničkách, vinoucích se po pobřeží nejde moc předjíždět. Občas řidič něčeho většího a pomaleji se pohybujícího zastavil u krajnice a pustil před sebe auta. Stejné gesto udělal i řidič autobusu u odbočky na litoraneu. Po dvou hodinách jsme konečně doputovali k nájezdu na dálnici. Po cestě jsem se dívala po SPZ a za celou dobu jsme viděli jediné auto s českou SPZ. Opravdu tu bylo v tomto roce minimum Čechů. Zařadili jsme se do fronty aut, čekajících před mýtnicí v Poggio Imperiale. Kolem nás projel autobus CK Vegatour, tedy druhá česká SPZ. Místo automatu, který běžně lístky na mýto vydává, tu stál pán a lístky podával. I když to tímhle způsobem určitě o něco zrychlil, fronta čekajících aut se táhla do dálky. Zájem o A14, které se říká Adriatica, byl velký.

Směrem k dálnici

Lago di Varano (Varanské jezero). 

Ten úzký pruh země ho odděluje od moře. Tak tam jsme pobývali v roce 2005.

Lago di Lesina

Fronta před mýtnicí a pán rozdávající mýtné lístky

Konečně jsme vjeli na dálnici a mohli se rozjet. Provoz byl plynulý a cesta příjemně utíkala. Opět jsem si fotila oleandry lemující dálnici. A také sledovala SPZ, čistě ze zvědavosti. Neviděli jsme jediné auto s českou SPZ. Jezdila spousta Němců, kterých tu v dřívějších letech moc nebývalo. Říkalo se o nich, že dojedou maximálně na Lago di Garda. Po dálnici jelo také hodně aut se švýcarskou SPZ a překvapivě i hodně Rumunů. Holanďanů, kteří tu bývali častými návštěvníky, jsme viděli jen pár. Doba a cestovní zvyky se mění.

Stále bylo pod mrakem

Vrcholky Apenin byly také v mracích

Hory v mracích a horko

Konečně na chvíli vylezlo sluníčko

Nejdelší most na dálnici A14

Na pumpě Conero, kousek před Anconou jsme si udělali zastávku. Došli jsme si na záchod a já potom vybalila z chladící tašky toasty a plechovky s colou. I když venku panovalo vedro 36°C a navíc dusno, byla cola ještě krásně studená a toasty byly v pořádku. Obloha nad námi se trochu vybírala a občas vykouklo sluníčko.

Pokračovali jsme dál v cestě a počasí se stále zlepšovalo. Šedá obloha, která byla nad námi v Apulii, byla ta tam. Modré azurové nebe a na něm bílé mráčky, nás provázely cestou na sever. Provoz na dálnici byl stále plynulý, až za Rimini trochu zhoustl. Vliv na plynulost provozu to však nemělo. Ale v opačném jižním směru se občas tvořily kolony a dálnice stála. Průjezd Bologní byl také naprosto v pohodě. Za Bologní jsme najeli na dálnici A1, která má tři jízdní pruhy a kde bývají kolony, se jelo také dobře. U Modeny jsme sjeli na A22, které můj muž říká rezavá dálnice. Vede ho k tomu barva svodidel, která jsou opravdu rezavá. Možná jsou takovou barvou natřená. Udělali jsme si další zastávku na odpočívadle Campogalliano, kde jsme si dali kávu a potom pokračovali dál. Další krátkou zastávku jsme udělali na odpočívadle Povegliano, tam jsme za 50€ natankovali naftu. Muž měl obavu, abychom někde při hledání noclehu nezůstali viset. A u této pumpy jsme konečně narazili na první auto s českou SPZ.

Pádská nížina, kde se mimo jiné pěstuje i rýže

Po (Pád)

Dálnici jsme opustili na sjezdu Verona Nord, zaplatili mýto 46,10€ a pokračovali k Lago di Garda. Náš oblíbený městský kemp v Lazise byl bohužel obsazený. Když jsem se paní v recepci zeptala, zda nám může nějaký kemp doporučit, nasměrovala nás z centra směrem na jih a jmenovala nám dva kempy. Názvy jsem bohužel v hlavě dlouho neudržela. Vydali jsme se doporučeným směrem, jeden kemp jsme přehlédli a zajeli do dalšího.

Na dotaz, zda mají volné místo na jednu noc, nám odpověděl mladý a sličný Samuelle, že bez problémů. Navigoval nás na parkoviště pro „check in“ a pak nás předal dvěma kočkám, které nás vybavily plánkem a které se nás ptaly, zda dáváme přednost ubytování u vody. Řekla jsem jim, že je nám to jedno, že jsme tu jen na jednu noc. Jedna z koček nám na plánku zatrhla uličku, kde si máme vybrat piazzollu a pak se vrátit. Vybrali jsme si, vrátili se do recepce, kde se nás opět ujal Samuelle, který nás po vyplnění formalit požádal o 50€. Až se mi orosilo čelo. Vždyť je teprve červen. Nicméně jsme zaplatili, nikam jinam se nám trmácet už nechtělo. Na vybraném místě jsme postavili stan, povečeřeli toasty a odměnili se pivem.

Bydlíme

Po skromné večeři jsme se vydali dolů do Lazise. Cestou jsme se shodli, že takhle drahé ubytování v kempu jsme za celou dobu ještě neměli. Ale jsme opět ve zlatě. Po Sabbia ďOro, jsme na Spiaggia ďOro. Ze zlatého písku na zlatou pláž. Bude-li ještě nějaké příště, raději si zabukujeme ubytování po cestě a nebudeme tahat stan, lehátka, křesílka a další propriety.

Cestou od kempu jsme chvíli okukovali motocykly. Byl tu sraz motorkářů Harley-Davidson. To by měl náš dlouholetý kamarád radost. Donedávna šéfoval stejnému klubu v Praze. 

Kolem cest byly všude květiny. 

Jak asi vypadají ty moje doma?

Cesta do centra Lazise

Prošli jsme se večerním Lazise, kde byla slyšet převážně němčina, počkali si u jezera na západ Slunce a pak se odměnili poslední italskou zmrzlinou. Poseděli jsme u stolečku, vychutnávali si zmzlinu a sledovali cvrkot kolem. Potom jsme se podívali do kostela Svatých Zenone a Martina, který byl při všech našich předchozích návštěvách zavřený. Konečně jsme se dočkali.

Interiér kostela Svatých Zenone a Martina

Od kostela jsme to uličkami prošli na hlavní ulici a vydali se zpátky do kempu.

Cestou do kopce jsme si konečně všimli kempu, kam nás pravděpodobně posílala recepční z toho městského. Možná, že kemp Du Parc nebyl tak drahý, jako Spiaggia ďOro. Ovšem "náš" kemp byl opravdu na úrovni. Byl to první kemp, kde byl na záchodech toaletní papír, na umývárnách mýdlo a kde bylo opravdu vzorně čisto.

Po návratu ke stanu jsme chvíli poseděli a pak si uvědomili, že v tomhle kempu už jsme kdysi byli. Stan jsme si tehdy postavili tak trochu ve svahu a já celou noc sjížděla ke vchodu. Navíc jsme se ubytovali hned vedle hlavní cesty kempem a dlouho do noci nás tehdy rušili ti, kteří se vraceli z města. Tam, kam jsme si postavili náš stan je rovina a rozhodně nehrozilo, že kolem budou procházet davy lidí. Kolem jedenácté jsme si šli dát sprchu a potom zalezli do stanu.

Pokračování příště