Italský deník 2022 - 14. část

Pokračování předchozí části

 Stále ještě úterý 21. června 2022

Našim dalším cílem bylo město Andria.

Mezi oběma městy jsme natankovali, i tady byly pohonné hmoty levnější než na Garganu. Odtud jsme pokračovali dál a na jedné z ulic Andrie, kde bylo volno, jsme zaparkovali. Vystoupila jsem z auta a vydala se k parkovacímu automatu. Přečetla jsem si jen základní informaci, že se tu za hodinu platí 80centů, stejně jako v Barlettě. Když vylezl parkovací lístek, nevěřícně jsem na něj koukala. Kdybych nečetla jen to základní a podívala se i dál, zjistila bych, že v době siesty se tu neplatí. Tak jsem nám předplatila parkování do 17:30. Tak takhle dlouho tu rozhodně nebudeme. Vzpomněla jsem si, že už se mi to jednou povedlo v Ravenně, kde jsem měla předplaceno až do pondělního rána, protože tam, kde jsme tehdy parkovali, byly bezplatné víkendy. To pondělní ráno už jsme byli oba v práci. Ale parkovat jsme tam mohli. :-) 

V parku před radnicí jsme se usadili na lavičku ve stínu a najedli se. Sice jsem manželovi navrhovala, že si zajdeme do restaurace v nákupním středisku, ale to zavrhl. „A to chceš jíst tady?“ „Klidně. Za prvé  je tady stín, za druhé mě tu nikdo nezná a za třetí už je čas oběda.“ Tak jsme pojedli v parku. Z nedaleké lavičky nás pozoroval mladý černoch a kolem nás korzovaly hrdličky a jeden holub. Všichni opeřenci v očekávání, že po nás něco zbyde. Potom jsme se vydali na obhlídku města.

Park na Piazza Umberto

Byla doba siesty a vše kolem bylo zavřené. Samozřejmě i katedrála, do které jsme se chtěli podívat. Jediný prostor, který zavřený nebyl, byly ambity u městského úřadu, které sousedily, či se spíš dělily na část městskou a část církevní, která patřila klášteru San Francesco. Ta byla oddělena mřížemi a samozřejmě tedy nepřístupná. 

Radnice sídlí v budově bývalého kláštera San Francesco.

Ten byl postaven po návratu Fridricha II. Švábského 

ze šesté křížové výpravy v roce 1230.

Roku 1813 byly výnosem Gioacchina Murata zrušeny kláštery 

a budova byla přidělena městu.

 

Klášterní dvůr San Francesco (sv. František), 

v pozadí věž stejnojmenného kostela

Květy živé a květy háčkované

Klášterní dvůr ještě jednou

Skrz mříž jsem vyfotila výzdobu klášterních ambitů

Vstup do kostela San Francesco byl uzavřen

Jediné, co jsem o tomto kostelu zjistila je to, 

že pochází ze 12. století a věž je z roku 1772.

Přicházíme na Piazza Duomo

Katedrála Santa Maria Assunta (Nanebevzetí svaté Marie) 

byla postavena ve 12. století na původní kryptě 

San Pietro in Cattedrale (sv.Petr v katedrále). 

Uvnitř jsou uloženy ostatky sv. Richarda, Svatého trnu z Ježíšovy koruny. 

Jsou zde pochovány manželky Fridricha II. 

Jolanda z Brienne a Isabela Anglická.

Zvonice stojí na základech staré langobardské veže ze 7. - 8. století.

Bohužel i zde bylo zavřeno.

Katedrála a v pozadí věž kostela San Francesco

Vévodský palác, je poněkud omšelý

Prostřeno

Vévodský palác z druhé strany

Piazza Vittorio Emanuele II.

Žlutá budova uprostřed dole jsou turistické informace. 

Zavřené, jak jinak...

Věž kostela San Francesco

Siesta

Uličky Andrie

V této ulici jsme nechali auto

Jediným plusem Andrie byly kašny, kde jsme si občas svlažili obličeje a ruce a potom fungující automaty s logem Londýna, nabízející nápoje včetně kávy a drobného občerstvení. Bylo horko a dusno. Město bylo liduprázdné, nepočítám-li člověka trávícího siestu na lavičce, černocha v parku a dva lidi, kteří byli u jednoho z občerstvovacích automatů.  Andrie nás trochu zklamala. Oproti Barlettě tu nebylo téměř nic. Omšelé paláce, které dokládaly dřívější slávu města, domky, které vypadaly jako dělnická kolonie, jedna hlavní ulice, kde jsme nechali auto s občasným krámkem a hodně malé historické centrum za radnicí.

Jako obvykle jsem se snažila najít informace o tomto městě, ale byly jen kusé a bylo jich málo. Čerpala jsem je z oficiálních stránek města a italské verze Wikipedie. 

Tak tedy něco málo o Andrii. První stopy osídlení pochází z období neolitu. V následujícím období, tedy eneolitu tu žili lidé v jeskyních vyhloubených v tufu. Během doby bronzové se začaly stavět válcové budovy s kuželovitými střechami, podobné trulli, jejichž pozůstatky byly nalezeny. Kolem roku 1000 př.n.l. bylo území kolonizováno kmeny z Řecka. Nejprve Lapygové, po nich Peucetové a kolem roku 800 př.n.l. Helénové. Nedaleko dnešní Andrie vzniklo město Netium, o kterém se zmiňuje starořecký geograf, historik a filosof Strabo. V období punských válek se Netium stalo útočištěm pro mnoho lidí. Pozdější středověké osady Langobardů a Byzantinců byly postaveny na ruinách původního Netia. V roce 44 n.l. evangelizoval apoštol Petr, při své cestě do Říma, Andrii. Roku 1046 do té doby byzantské území ovládli Normané a Andria se stala opevněným městem. Od 13. století ovládali území Švábové, císař a král Fridrich II. nechal v kopcích Murge vybudovat slavný Castel del Monte. Vláda dynastie Angevin v Andrii byla později vystřídána Aragonci a trvala až do roku 1496. Od roku 1503 zde vládli Španělé, stejně jako v nedaleké Barlettě. Od roku 1552 až do 18. století vládli Andrii vévodové Carafa. V době Neapolské republiky bylo město obléháno francouzskou armádou a dostalo se pod nadvládu Bourbonů. Za vlády Josepha Bonaparta a Gioacchina Murata byl zrušen feudální systém a také některé kláštery. Po zrušení velkostatků a konfiskaci církevního majetku došlo k rozvoji zemědělské výroby a ke kvetoucím řemeslům. Město rostlo. Díky ekonomickému rozvoji nebyla Andria postižena emigrací, na rozdíl od spousty jiných italských měst. Za druhé světové války bylo město zdevastováno Němci.

Současná Andria má 97 tisíc obyvatel.

Cestou k dalšímu cíli  jsme objevili další kostel, foceno z auta.

Vrátili jsme se zpátky k autu a vydali se k hlavnímu cíli dne. Tím byl již zmíněný Castel del Monte. Vyjeli jsme z města a stoupali náhorní plošinou Murge k našemu cíli. Už z dálky byla nezaměnitelná stavba na kopci vidět.

Co mně překvapilo, byla obrovská návštěvnost. Nahoru k pevnosti se zajet nemůže, ale něco přes kilometr je vlevo u silnice obrovské parkoviště. Byla zde spousta autobusů a aut. A to byl všední den. Ceny lidové, parkování za auto je za 5€. Pán, obsluhující parkoviště se nás ptal, zda půjdeme „a piedi“, tedy pěšky, či zda využijeme „navetta“. Zvolili jsme variantu číslo dvě. Měli jsme v nohách už několik kilometrů v Barlettě a Andrii. Bývali jsme zvyklí chodit, ale sem jsme přijeli hlavně proto, abych znovu nabrala síly. A v horku 35°C a dusnu stoupat nahoru, by mi určitě síly nedodalo. Pán nás nasměroval na opačnou stranu parkoviště, odkud jezdí nahoru každých 10 minut autobus. Koupili jsme si lístky, cena 1€ na osobu nás mile překvapila a stoupli jsme si k zastávce, kam by autobus měl přijet. Zůstala jsem tam stát sama, muž vedro nevydržel a uchýlil se do blízké restaurace pod střechu. Když se autobus objevil, z hospody se vyřítila parta Němců a já si všimla, že téměř většina má respirátory a pár lidí roušky. Bylo to jedno z mála omezení, které v té době v Itálii ještě platilo. No výborně. K čemu mi je strategická pozice pro nástup, když mi chybí náhubek. Nějaké respirátory máme v autě, ale než tam jeden z nás dojde, autobus odjede. Manžel měl v batohu naštěstí dvě chirurgické roušky a než jsme si je nandali, byl autobus plný a měli jsme to jen k stání. Ale než šlapat pěšky nahoru, raději si v autobuse postojíme. Němci byli velice hluční, muž mi něco říkal, ale já ho neslyšela. Tak jsme jen v omezeném prostoru gestikulovali. Autobus dojel na plácek pod pevností. Bylo tu několik stánků se suvenýry a odtud vedla cesta nahoru. Hluční Němci se řítili rovnou dovnitř a my raději obešli stavbu po mírně stoupajícím chodníku dokola. 

Minuli jsme schody ke vchodu a pokračovali dál

Výhled do okolní krajiny

Několik informací, než vstoupíme dovnitř. Pevnost Castel del Monte nechal postavit v roce 1240 císař Svaté říše římské a král Sicílie Fridrich II. na vrcholu kopce ve výšce 540 m n.m. Podle některých pramenů to byl právě Fridrich II., kdo budovu sám navrhl. Byla postavena na troskách předchozí langobardské pevnosti, později normanské. Když roku 1250 císař Fridrich II. zemřel, stavba ještě nebyla zcela dokončena. I přesto se zde roku 1246 konala svatba Fridrichovy dcery Violanty s hrabětem Riccardem Sanseverinem z Caserty. Sám Fridrich II. údajně užíval Casteĺ del Monte jako lovecký zámek. Ovšem doklady o tom, že by v této krajině byl lovecký revír, neexistují. Na druhou stranu se v horním patře pevnosti nachází místnost věnovaná sokolnictví. Fridrichův syn Manfred zde věznil účastníky spiknutí z roku 1253 a dle záznamů tu později Karel I. z Anjou věznil dlouhé roky Fridrichovy vnuky. Vězení to však bylo pohodlné a současně málo bezpečné. Pevnost byla postavena bez součástí nutných k běžnému životu. Není tu kuchyně, spižírna ani stáje. Je tedy možné, že si velmi vzdělaný císař Fridrich II. nechal postavit místo, kde by se mohl nerušeně věnovat nejen zábavě, ale i své oblíbené matematice a astrologii. Majitelé pevnosti se střídali, v 17. století byla na dlouhou dobu opuštěna. V té době zmizelo nejen vybavení, ale i mramorové obložení stěn. Dochovalo se jen za hlavicemi sloupů. Objekt sloužil jako úkryt pro pastýře, bandity a politické uprchlíky. Byl také na čas vězením. V roce 1876 se stal majetkem italského státu a od  roku 1879 začala jeho obnova. Restaurování pokračovalo s přestávkami až do roku 1981. V roce 1996 byla památka zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.  

Půdorys Castel del Monte

Zdroj: Internet

Koncepce stavby vychází z přesných matematických vztahů s využitím čísla osm. Půdorys má tvar pravidelného osmiúhelníku a má osm nárožních věží, také s osmiúhelníkovým půdorysem. Věže měří 24 metrů, tedy trojnásobek čísla osm. Uvnitř se nachází osm síní. Osm stěn má i nádvoří, zdobené osmi gotickými oblouky. Tato matematická přesnost probouzí zvědavost a představivost stavitelů, vědců, astrologů a v neposlední řadě i ezoteriků. Jen pro zajímavost - koruna Svaté říše římské je také osmiboká. A ležatá osmička v matematice značí nekonečno. Stavba úzce souvisí s astrologií. Svědčí o tom to, že oknem nad portálem, směřujícím na východ, dvakrát do roka vždy o rovnodennosti proniká na nádvoří sluneční paprsek a dopadá přesně na místo, kde se kdysi nacházel záhadný reliéf ženy. Převládajícím materiálem zde je vápenec. Jako další je bílý mramor a korálová brekcie.  Přetrvávající nejasnosti o účelu stavby a majestátní vzezření lákají nejen odborníky, ale i spousty běžných návštěvníků prohlédnout si toto unikátní dílo středověké architektury. 

Přijměte pozvání na místo, kterému se také říká "Koruna Apulie".

Vstup do pevnosti

Chodník nás dovedl před vstupní schodiště. Zaplatili jsme 7€ vstupného za osobu a vešli do vnitřního nádvoří. Tady jsme lehce zaváhali, všimli jsme si totiž skupin s průvodcem. To máme také čekat na nějakou skupinu? Vrátila jsem se do pokladny s dotazem, zda můžeme po památce chodit sami a také zda nemají nějaký tištěný text, abychom se orientovali. Chodit jsme sami mohli a text měli pouze v angličtině. Tak jo! Prohlédli jsme si interiéry a potom po hodně kluzkých mramorových schodech vystoupali do patra. Celou dobu jsem se děsila toho, že někdo půjde proti nám dolů. Až nahoře jsem zjistila, že dolů se chodí druhými schody a došlo mi, že jsem dole zaregistrovala ceduli, že se „tam nesmí“. Shora jsme se dívali dolů na nádvoří, kde pořvávali Němci, se kterými jsme jeli nahoru. Prošli jsme si celé horní patro a pak se vydali dolů. Lesklá mramorová plocha na jedné straně, na druhé středový sloup schodiště a pod nohama oleštěné mramorové schody. Už musely hodně pamatovat, blýskaly se jako zrcadlo, či jako palec nohy sv. Petra ve Vatikánské bazilice. Ten se také leskne jako zrcadlo. Přiznám se, že jsem byla šťastná, že jsem schody dolů zvládla bez pádu.

Hlavice sloupu z korálové brekcie, což je starobylý mramor

Zde pravděpodobně byl zdroj tepla

 

Detail vstupního portálu s pozůstaky lvů z korálové brekcie

Jako zajímavost lze uvést, že Castel del Monte je vyobrazen na rubové straně italské mince v hodnotě 1 eurocent.

Pomalu jsme se vraceli k místu, kde jsme vystoupili z autobusu. Čekalo tu hodně lidí, slyšeli jsme francouzštinu a všimli si party japonských turistů. Při čekání jsme zaregistrovali, že nahoru přijel obytný vůz. Podle značky z Mnichova. Zajeli na bok, vytáhli židle a začali kempovat. A byli podobně hluční, jako ta parta, se kterou jsme jeli nahoru. Jako kdyby jim patřil svět. Přehlédnout na silnici a u vjezdu několikrát se opakující upozornění a dopravní značky, na kterých je v několika jazycích napsáno, že nahoru smí autobus, policie a sanitka, může jen blbec. Lehce odbočím, když jsme byli v dubnu na Kramolíně na stezce korunami stromů, přijela nahoru dvě auta. Jak jinak, než z Německa.

Když autobus přijel, ti mladí a zdatní zaujali místa k sezení. Kdyby musel autobus při sjíždějí dolů prudce zabrzdit, asi bych pána, kterého jsem měla na zádech, vytlačila oknem ven. Naštěstí jsme dojeli dolů v pohodě a já si vzpomněla na povídku Šimka a Grosmanna Jízda pražskou tramvají, kde zaznělo: „Už jsi jel na splašený krávě?“ „Ne, nejel.“ „To máš stejný, akorát se míň mačkáš.“ :-D

Po vystoupení z autobusu jsme si dole koupili publikaci o této památce a dvě pohlednice. V Barlettě jsem na to zapomněla a v Andrii bylo všude zavřeno. Zvažovali jsme ještě návštěvu Canosy, ale shodli jsme se, že jsme dost unaveni. 35°C a k tomu něco přes 12 km v nohách nám oběma stačilo.

V restauraci jsme si dali kávu a koupili si lahev ledového čaje. Naše zásoby pití došly a cesta je daleká. Pak jsme se vydali stejnou cestou zpátky. Nakonec nebyla, v Andrii jsme špatně odbočili, trochu zakufrovali a odměnou nám bylo vidět další kostel, který byl po cestě. Ale město jako celek se nám moc nelíbilo. 

Dvě fotografie z večerního průjezdu Andrií. 

Zde Porta San Andrea

Možná to chtělo více času, abychom objevili další památky.

Blížili jsme se k Barlettě a já si vzala náš starý italský autoatlas, abych muže navigovala a nemuseli jsme projíždět městem. Povedlo se a my vyjeli na silnici, po které jsme ráno přijeli. Už za Margheritou di Savoia jsme viděli za mořem siluetu Gargana a pak si všimli mraků. Že by se počasí pokazilo? Když jsme přijeli blíž zjistili jsme, že to nejsou mraky, ale dva rozsáhlé požáry, nad nimiž létala letadla, která nabírala vodu v moři a snažila se požár hasit. Doufali jsme, že bude možné kolem projet, protože v opačném případě bychom se museli vrátit přinejmenším do Zapponeta a požářiště objet. Naštěstí byla silnice průjezdná. Na krajnicích však byly připraveny hasičské vozy, vojáci a policisté, kteří regulovali dopravu. Všude kolem spousta kouře a také spousta čumilů.

Letadlo Canadair. 

Podobná pomáhala i minulý rok u nás v NP České Švýcarsko.

Za Manfredonií jsme se zastavili v nákupním centru. Potřebovali jsme hlavně koupit pečivo a pití, které nám mizelo rychlostí tajícího sněhu. Potom jsme se po pobřežní komunikaci vraceli zpátky do Vieste, kam jsme dorazili chvilku před osmou. 

U recepce jsme narazili na paní domácí, která se nás ptala, kde jsme byli. Povykládali jsme jí, co všechno jsme viděli a ona nám pak pověděla, že ten požár byl i v televizi. Byla také trochu zklamaná, když jsem jí řekla, že se nám Andria tolik jako Barletta nelíbila. Doufám, že odtud nepocházela.

V apartmánu jsem udělala rychlou večeři a po ní jsme asi hodinu seděli na terase. Cítila jsem značnou únavu a i na mém muži bylo vidět, že toho má za celý den dost. Dali jsme si sprchu a v půl jedenácté zalehli. V noci jsem měla divoké sny.

Pokračování příště.