Italský deník 2022 - 13.část

 Pokračování předchozí části

Úterý 21. června 2022

Probudila jsem se kolem šesté, tedy byla probuzena štěkotem jednoho ze psů. Muž byl k mému překvapení už vzhůru. Po snídani jsme dali do auta chladící tašku, kterou nosíme na pláž a do ní chladící náplně z lednice. Přidali dostatečnou zásobu pití a něco k jídlu. Večer jsem seděla nad průvodcem Itálií a mapou a vypisovala si zajímavosti některých cílů. Tím hlavním byl Castel del Monte. Chtěli jsme ho navštívit už v roce 2016, kdy jsme se byli podívat v Trani, ale časově jsme nestíhali a měli obavu, že než tam dojedeme, bude už zavřeno. V průvodci, který není zrovna moc aktuální, jsem se dočetla, že je otevřeno do 13 hodin a potom po siestě do 16:30. Tak uvidíme.

Ostrůvek u Baia dei Campi

Silnice u Mattinaty je přehledná a skrz kopce vedou tunely

Jeli jsme po pobřeží Gargana do Manfredonie a odtud pokračovali podél pobřeží stále na jih. V průvodci, kterého už máme nějaký ten pátek, bylo uvedeno, že se kolem saliny u Margherita di Savoia, nesmí jezdit. Ani náš autoatlas Itálie, který jsme si pořídili před naší první cestou v roce 2004, nám moc nepomohl. Cesta v něm byla označená zelenou barvou. Takže jsem pro jistotu naplánovala ještě náhradní trasu pro případ, kdyby se tudy opravdu nedalo projet. K našemu velkému překvapení však trasa kolem saliny, která se rozkládá od Zapponeta až za Margheritu di Savoia, byla průjezdná. Co mně velice nemile překvapilo byly podél cesty pytle s odpadky, někdy i poměrně velké hromady odpadků. Odpočívadla na tom byla stejně a navíc vše dost nevábně páchlo. Vzpomněla jsem si, že podobný binec jsme viděli před lety v Eboli a kolem Pompejí, kdy tehdy stávkovali popeláři v Kampánii. Bylo tedy možné, že stávkují i počišťovači a popeláři v Apulii. O tom, že stávkují rybáři, kterým se nelíbí vysoká cena pohonných hmot, jsme věděli.

Vodní plochy saliny

Tak tohle rozhodně nezdobí

Jeli jsme rovnou krajinou, okolo obrovských vodních ploch, ve kterých probíhá výroba soli klasickým způsobem, tedy odpařováním mořské vody. Nad vodními plochami se zvedaly obrovské hromady už vyrobené soli, které v té rovině byly nepřehlédnutelné. Solná pánev, nebo také salina je velmi stará, dokonce jí ve svých spisech zmiňoval Plinius starší. V době starověkého Říma se zde sbírala sůl, která zde vznikala přirozeně, bez lidského zásahu. Nepropustné podloží, na které při přílivu vtékala mořská voda, která se zde odpařovala, umožňovalo ukládání soli. Průmyslová těžba soli zde začala mnohem později. Byly vykopány kanály, které vpouštěly vodu z moře a vybudovány odpařovací nádrže. Salina se rozkládá podél pobřeží Jadranu v délce 20 km a do vnitrozemí zasahuje přibližně 5 km. Celková plocha je 4500 hektarů. Margherita di Savoia nás uvítala nápisem „Město soli“.

Hory soli

Salina v Margherita di Savoia

Průjezd Margreritou di Savoia

Naší první zastávkou bylo město Barletta. Ze svých poznámek jsem vyčetla, že jednou z nejzajímavějších památek je Kolos. V labyrintu ulic, uliček a hlavně jednosměrek jsme při hledání místa pro zaparkování kolem Kolosu projeli. Některými místy jsme jeli opakovaně a já ztratila pojem, kde vlastně jsme. Nerespektování jakýchkoliv pravidel provozu je v Itálii běžné. Kdekoli a kdykoli vám „vletí“ někdo z vedlejší uličky do cesty, či před vámi prudce zastaví a jde si něco koupit, či jen poklábosit se známým. Nakonec se nám podařilo najít místo a zaparkovat. Do parkovacího automatu jsem nasypala nějaké peníze a všimla si, že městský úřad nechce, aby se do něj dávaly malé mince v hodnotě 1, 2 a 5 centů. Vydali jsme se do uliček pro nás naprosto neznámého města. Došli jsme na poměrně velké náměstí Aldo Moro a hledali nějaké směrníky, které by nás navigovaly k památkám. Nic tu nebylo.

Náměstí Aldo Moro

Nezbylo, než si zapnout data na mobilu. Zadala jsem si slovo katedrála, které jsem měla také poznamenané, ale na mobilu mi nefungoval posun na mapě. Takže jsme dále bloudili uličkami, nahlédli do jednoho z kostelů a včas si všimli, že je tam mše. Potom jsme objevili divadlo a další kostel. Ten byl opravdu nádherný. Chvilku jsme si tam povídali se starým pánem, který tam pravděpodobně dělal správce. Kostel jsme opustili a štěstí se na nás usmálo. Našli jsme Kolos, další nádherný kostel a kousek od něj i plán města, díky kterému jsme se konečně začali orientovat. 

Kostel San Agostino (sv. Augustýn), mši jsem zaregistrovala až po té, co jsem udělala fotku.

Pohled od kostela na Náměstí prince Umberta

Kostel San Giacomo (sv. Jakub), který pochází z 11. století. 

Roku 2001 prošel rekonstrukcí.

Z interiéru kostela dýchá na navštevníky historie

Kaple sv. Salvátora s křížovou klenbou pochází ze 13. století

Kostel má poměrně málo oken, interiér je dost tmavý

Kostel nabízí bohaté umělecké dědictví

Hodinová věž, patřící ke kostelu San Giacomo, stojí, tak jako u spousty dalších, 

mimo budovu kostela. V tomto případě až na druhé straně ulice Corso Vittorio Emanuele II.

Pomník Massima ďAzeglia z roku 1880.

Spisovatel, který proslavil Barlettu.

Divadlo Curci

Kolos

Bronzová socha, vysoká 4,50 metru, byla dovezena z Konstantinopole. 

Je v pozdně římském a byzantském rouchu a na hlavě má diadém. 

Je také nazývána Heraclius.

Stojí před bazilikou Santo Sepolcro.

Bazilika Santo Sepolcro (Božího hrobu).

Byla postavena v goticko-burgundském stylu koncem 12. století.

Sloužila pro poutníky mířící do Svaté země a křižáky, odplouvající z Barletty do Jeruzaléma. 

V kapli tohoto kostela je uchován poklad, 

který zahrnuje párový patriachální kříž, 

který do Barletty dovezl roku 1291 jeruzalémský patriarcha Randulph, 

svatostánek s Kristem se symboly čtyř evangelistů, 

zlacenou eucharistickou holubici,

 gotickou monstranci z 12. století, 

breviář jeruzalémského původu také z 12. století.

Padre Pio, o kterém jsem se v předchozích denících zmiňovala

a nádherná květinová výzdoba u hlavního oltáře

Jedna z bočních kaplí je v barokním slohu

Hlavní oltář

Kolos zezadu, foceno z bočního východu z baziliky

Díky plánu města, jsme se konečně mohli zorientovat a netápali. Cestou ke katedrále jsme dokonce objevili informační centrum, které ale bohužel bylo zavřené.  Informace o tomto zajímavém městě jsem si zjistila až později.

Město Barletta leží na jaderském pobřeží Apulie. První důkazy o osídlení pocházejí ze 4. století př.n.l. Byl to významný mořský přístav, který je zmiňovaný jako Bardulos. Spojoval také silnicí Gargano s Bari a Brindisi, které jsou ve starých kronikách uváděny jako Barium a Brundisium. Během druhé punské války roku 216 se nedaleko konala bitva u Cannae, při které Hannibalova armáda porazila Římany. Kvůli zdravějšímu klimatu přicházelo z vnitrozemí a od stojatých vod severně od města, stále více obyvatel. Po příchodu Langobardů v 6. století se město začalo rozšiřovat. Po Saracénských nájezdech v letech 848 a 875 na okolní města nastal další příliv obyvatelstva. K největšímu rozkvětu došlo za vlády Normanů, kdy byla v 10. století vybudována pevnost, která byla jednou z nejdůležitějších zastávek křižáků před odplutím do Svaté země. Město se stalo prosperujícím obchodním centrem. Roku 1194 se nadvlády ujali Švábové. Fridrich II., který se roku 1220 stal císařem nechal původní normanskou pevnost rozšířit a v Barlettě se usadil. Odtud také byla zahájena v roce 1228 šestá křížová výprava.

Roku 1266 se vlády ujala dynastie Angevin, kterou roku 1442 vystřídali Aragonci. V průběhu 15. a 16. století byla Barletta domovem prosperující židovské komunity. Statut, upravující regulaci vztahů s ostatními občany schválil Ferdinand I. Aragonský, který byl roku 1459 v katedrále v Barlettě korunován na krále. Počátkem 16. století nastaly spory mezi Francií a Španělskem o nadvládu. Barletta se v roce 1503 stala baštou Španělů. Ti rozšířili městské hradby a hrad. Roku 1528 město napadli Francouzi. Město bylo zdevastováno a vyrabováno, mnoho budov spáleno. Došlo ke zničení mnoha kostelů a klášterních budov. Špatná vláda Španělů, přírodní katastrofy a dvě zemětřesení v letech 1627 a 1629 vedly k úpadku města. Roku 1656 zasáhl Barlettu mor, kvůli kterému se snížil počet obyvatel z původních dvaceti tisíc na pouhých osm tisíc. Vše završila další zemětřesení v letech 1689,1731 a 1743.

První známky zlepšení nastaly na konci 18. století za vlády neapolských králů Josepha Bonaparta a pak i Joachima Murata. Barletta se stala kulturním a náboženským centrem a v roce 1860 byla povýšena na arcidiecézi. Během první světové války bylo město z části poškozeno rakouským loďstvem, které ho ostřelovalo. V průběhu druhé světové války bylo pod útoky nacistů. Místní obyvatelé se aktivně bránili. Barletta byla oceněna, jako jediné město v Itálii zlatou medailí za vojenskou statečnost a civilní zásluhy.

Město Barletta má v současné době 92 a půl tisíce obyvatel..

Od zavřeného infocentra jsme se vydali směrem ke katedrále. Stará dlažba nás utvrzovala v tom, že jdeme správně. 

Bazilika San Domenico (sv. Dominik) byla bohužel zavřená. 

Dominikáni se usadili v Barlettě roku 1238 a postavili si klášter a kostel za městskými hradbami. 

Během plenění roku 1528 byl kostel a budova kláštera srovnána se zemí. 

V polovině 16. století převzali dominikáni starobylý templářský kostel Santa Maria Maddalena

 a vybudovali nový klášter. 

Na počátku 18. století byl kostel přebudován a rozšířen do současné podoby.

Chiesa del Purgatorio (Očistec). 

Bohužel i tento kostel byl zavřený.

Navíc jsem nikde o něm nenašla bližší informace.

Cestou ke katedrále jsem se na chvíli posadili v cukrárně se zmrzlinou, která byla vynikající. Zkonstatovali jsme, že je tu podstatně levněji než na Garganu. 

Máme správný směr.

Kostel San Pietro (sv. Petr).

Podovně jako ten předchozí byl zavřený a ani o něm jsem nezjistila nic bližšího.

Katedrálu jsme našli, prošli si jí a byli uneseni její nádherou. Kousek od ní se rozkládal hrad. Chvíli jsme zvažovali, zda se půjdeme podívat dovnitř, ale pak nám došlo, že máme parkování zaplacené jen na určitý čas. A přetáhnout ho, je riziko. Už nás to jednou stálo 22€, kdy jsme se nestihli včas vrátit k autu v Pise. Naše drahá necelá půlhodina zdržení. 

Vstupte s námi do katedrály di Santa Maria Maggiore (Marie Větší)

Katedrála je výsledkem tisíciletých přestaveb. 

V 6. století byla vybudována raně křesťanská bazilika, 

kdy došlo k překrytí jeskynních hrobek ze 3. století. 

Na původní bazilice byla postavena raně středověká bazilika, pocházející z 9. - 10. století. 

A na ní vyrostla mezi 12. - 14. stoletím současná stavba. 

Má typicky románskou přední část a zadní části byly postaveny už v gotickém slohu. 

Zvonice pochází z 12. století. 

Největšího rozkvětu bazilika dosáhla během křížových výprav.

Na metropolitní katedrálu byla povýšena roku 1860 papežem Piem IX. 

Interiér katedrály je dechberoucí

Navštívili jsme i podzemí katedrály

Hrad Barletta

Čtyřúhelníková budova s charakteristickými kopinatými baštami v rozích. 

Původně normanská pevnost, pocházející z 10. století. 

Během křížových výprav byla obvyklým útočištěm rytířů, 

odplouvajících a vracejících se ze Svaté země.

 Za vlády Fridricha II. byla rozšířena a některé stavební prvky z této doby jsou stále patrné. 

Na příkaz španělského krále Karla V. došlo k přestavbě na hrad. 

Od roku 1867 je v majetku města. 

V současné době zde sídlí knihovna, muzeum, galerie umění a lapidárium.

Hrad jsem si pouze vyfotila a pak jsme se vydali zpátky najít auto. Pokud najdeme náměstí Aldo Moro, budeme mít vyhráno. 

Stejnou cestou se vracíme zpět

Manžel si chvíli hrál se svým mobilem a podařilo se mu zprovoznit nějaký plánovač tras. Auto jsme objevili, aniž bychom na uvedené náměstí došli. Tím, jak jsme se motali v uličkách, vydali jsme se na úplně opačnou stranu než jsme měli. Kostel Božího hrobu a Kolos byly oba v první souběžné ulici, než jsme nechali auto. Kdybychom to věděli předtím.

Vymotali jsme se z města a na jeho konci, směrem k Andrii, jsme zaregistrovali velké nákupní centrum. Důvod byl víc než prozaický, byly tu záchody. Během našeho putování uličkami Barletty jsme je nikde neobjevili. Koupě krásných lesklých červených bot na vysoké platformě (dle mého muže naprosto úchylné), byla jen třešničkou na dortu. Podobné, také italské, jsem měla v mládí, kdy jsem za ně dala téměř celou výplatu z prázdninové brigády. Denně jsem chodila kolem obuvi a doufala, že je neprodají. Maminka mi tehdy strašně vynadala, ale táta pronesl: "Vždyť si na ně vydělala." S radostným pocitem jsem se pak vracela k autu, nedívala se na poněkud zamračeného manžela a těšila se na další cíl naší cesty.

* * * * * *

Zde naše cestování přeruším, článek už je beztak hodně dlouhý. Je to záměrně. Mám doma několik turistických průvodců a o Barlettě v nich moc informací není. Věděli jsme o Kolosu a o katedrále. Barletta však toto nabízí mnohem více. Možná se tyto informace budou hodit někomu, kdo do těchto míst zavítá. 

A pokud se do těchto míst ještě někdy podíváme, vyhradíme si na toto zajímavé město celý den. 

Pokračování příště.