Italský deník 2022 - 15. část

 Pokračování předchozí části

Středa 22. června 2022

Probudila jsem se kolem šesté hodiny, ale přišlo mi hloupé tak brzy vstávat, když jsme neměli nic důležitého v plánu. V posteli jsem ale dlouho nevydržela a po chvíli vylezla. Sedla jsem si na terasu a zapisovala do deníku včerejší výlet. Přišel se za mnou podívat Iro. Nejprve pro pomazlení a potom si lehl u mých nohou a dělal mi společnost. Když se probudil muž, udělala jsem snídani a po ní jsme se vydali k moři. Jeho hladina byla klidná a ve vodě spousta lidí. Během chvilky jsme napočítali deset lodí, které vozily turisty na prohlídku mořských jeskyní. Tolik jsme jich ještě neviděli. Bylo patrné, že se sezóna začíná rozjíždět. Plážoví sousedé se dvěma psy, kteří znečišťovali pláž přišli chvilku po nás. Jeden pes na lehátko, druhý vedle na zem. Ležela jsem na zádech a relaxovala. A pak jsem si sedla a v ten moment mi na zádech přistál mokrý písek. Pes opět hrabal. Došlo mi, že kdybych se nezvedla, chytila jsem to i na obličej. Hromada písku ležela na lehátku v místech, kde před pár okamžiky spočívala moje hlava. Očekávala jsem slůvko omluvy, ale místo toho páník domlouval psovi tónem, jako by se mu omlouval. Asi jsem měla osušku vyklepat rovnou na místě, ale to mi došlo, až když jsem z ní ten písek vysypávala několik metrů před lehátky. A to jsem si dnes na pláž vzala novou, čistou osušku. Měla jsem opravdu zlost, takže jsem si osuškou otřela písek ze zad, oblékla si šaty a šlo se bydlet. Muž šel bez řečí taky, popálila ho v moři medúza a potřeboval to ošetřit. Byla jsem pevně rozhodnutá, že pokud by se to mělo opakovat, asi bych jim už něco řekla.

Cestou k apartmánu jsem přemýšlela nad tím, zda mě opět cestovní kancelář osloví se žádostí o hodnocení této rezidence. Krásné prostředí plné květin, keřů a stromů, ze kterého se v posledním týdnu stal psí záchod. Hezké ubytování, milí a vždy ochotní domácí, je vidět, že celá rodina Medina se o tuto rodinnou rezidenci stará báječně. Mám psy ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Na internetu jsem si po návratu do apartmánu našla, že malí domácí mazlíčci jsou zde povoleni. Ale pes jako kredenc není malým domácím mazlíčkem. Večer co večer chodí kolem nás paní se třemi obrovitými psy, kteří pravidelně konají potřebu kousek před námi. Jedině chodníček, který vede k apartmánům jim brání, aby nešli ještě blíž a "položili nám kabel" před terasou. Památky po procházkách se psy zůstávají po celé rezidenci. Nechápala jsem, proč to pejskaři po svých psech neuklidí. Psy chápu, ale jejich majitele nikoliv. Už se vůbec nedivím bratrovi pana majitele, že uzavřel průchod jeho pozemkem k moři. Nevěřím tomu, že by to někdo po svém psovi u něj uklidil.

K moři jsme šli zpátky krátce po třetí hodině. Moře bylo příjemné, vlny mírné a u břehu ležela vyvržená medúza kořenoústka, která se ještě chvílemi hýbala. Možná to byla ta, která dopoledne žahla manžela. Asi jich bylo tentokrát v moři víc, protože mě před nimi varovali Italové, když jsem plavala k bójkám. S jednou jsem se tam potkala, ale naštěstí se to obešlo bez kontaktu. Kolem páté hodiny slunce trochu zastřela oblačnost, ale i přesto jsme na pláži vydrželi do půl sedmé. Možná i proto, že sousedé s těmi dvěma psy tu nebyli.

Po večeři jsme seděli na terase, já si sušila umyté vlasy a pak si četla. Manžel hrál karty na notebooku.

Čtvrtek 23. června 2022

Probudila jsem se už před šestou hodinou, ale vydržela jsem se povalovat ještě asi půl hodiny. Potom jsem vylezla z postele, připravila snídani. Když muž vstal, uvařila jsem kávu a potom jsme se vydali do Vico del Gargano na trhy. Pojali jsme to jako poslední pokus o výměnu nepáru bot a hlavně jsme chtěli koupit sýr Cacio cavallo, který je proslulý a který pravidelně vozíme potomkům jako suvenýr. Je zvláštní, že na severu Itálie se nesežene, bývá jen na jihu.

Vico del Gargano

 

Zaparkovali jsme na téměř stejném místě, jako před dvěma týdny. Prodejce bot tu byl. Byl ochotný, i když mu docela dlouho trvalo, než se mu podařilo boty spárovat. Už jsem byla rozhodnutá, že ho požádám o vrácení peněz, když mi s širokým úsměvem a omluvou podával pantofle stejné velikosti.

Koupili jsme tři koule sýru Cacio cavallo, zastavili se v nedalekém discontu u regálu regionálních potravin a koupili víno. Také jako dárek. Cestou domů jsme v Peschici doplnili nádrž auta a do rezidence jsme dorazili před jedenáctou hodinou. Sýry jsme dali do lednice, převlékli se do plavek a vydali se osvěžit do moře.

Oproti včerejšku byly poměrně velké vlny, ale dál od břehu se plavat dalo. Po dvanácté hodině jsme se vrátili do apartmánu. Nejprve jsem zkontrolovala, zda se opět neobjevují mravenci. Asi na ně ten repelent platil. Od té doby, co jsme se sehnali postřik na mravence, se už neobjevili.

Po obědě a siestě jsme se k moři vrátili. Sousedé se psy, kterým možná došlo, že nám není příjemné, aby na nás létal písek od jejich hraboše, měli oba své miláčky na druhé straně. Jinak se v jejich chování nic nezměnilo, stále je nechávali konat potřebu na písku před lehátky.

Kolem čtvrté hodiny se obloha zatáhla a slunce se skrylo za mraky. Tak ta předpověď zase vyšla. Domů jsme šli kolem šesté hodiny. Zamračená obloha vydržela až do noci, hvězdy tentokrát nebyly vidět. Noc byla tropická, teploměr ukazoval 27°C a spát moc nešlo. Budili jsme se oba.

Pátek 24. června 2022

Spala jsem špatně, neustále jsem se převracela a v sedm ráno mi na chytrých hodinkách začal bzučet budík. Stalo se mi to už i včera, ale to jsem byla vzhůru. Navíc jsem si myslela, že se mi ten budík povedlo vypnout. Ale jak se mi povedlo ho zapnout? Vůbec jsem si nebyla vědoma toho, že bych ho zapínala.

Ultimo giorno. Náš poslední den pobytu. Den, kdy se můžeme ještě povalovat na pláži. Vyšli jsme tím směrem kolem deváté hodiny. Sluníčko se občas skrylo za mraky a potom se zatáhlo definitivně. Moře mělo šedou barvu a když občas nějaký paprsek prolezl skrz mraky, vypadalo jako rtuť, nebo roztavené olovo.

Kolem 11 hodiny nad pláží přeletělo pět vojenských letadel. Ta pak kroužila a vracela se. Nádherná podívaná, kdy mně opravdu mrzelo, že jsem si na pláž nevzala foťák. Ve dvanáct hodin jsme úplně poprvé využili dopravy z pláže. Od soboty visel na recepci „jízdní řád“ a mnozí využívali odvozu tam i zpět. My to zvládali „a piedi“ a nechat se odvézt byl jakýsi rozmar, nebo spíš nápad, vyzkoušet si to taky. V mikrobusu jsme od pláže do rezidence jeli sami a syn domácích Mimo se ptal, zda jsme viděli „trecolori“. Takže takto nazývají místní obyvatelé piloty z nedaleké letecké základny Amendola. Později, už když jsme byli v apartmánu, jsme letadla stále slyšeli a občas je mezi stromy zahlédli.

Udělala jsem poslední oběd a po na něm, namísto siesty, jsem poprosila manžela, aby sundal ze skříně kufr. Byla v něm složená všechna další zavazadla. Do kufru jsem dala všechno to, co jsme nenosili a co jsme opět vezli navíc. Tuto dovolenou jsme z větší části trávili na pláži a já tudíž nepotřebovala tolik triček, nebo šaty. Ty plážové jsem během dovolené několikrát vyprala. Do velké tašky jsem na dno dala použitou plážovou osušku a na ní vyskládala lahve s vínem, obalené utěrkami a ručníky, aby nedoznaly žádné újmy cestou. Na ně jsem naskládala věci, které jsme už nosili, byť jen chvilku. Stejně budu všechno prát. Do další tašky jsem dala zbytek jídla. Opět jsme toho měli sebou víc. Nevím, proč jsem kupovala dva balíčky knedlíků v prášku, když jsme spotřebovali jen jeden. A takhle bych mohla pokračovat. V dřívějších dobách jsem přebytky věnovala dalším Čechům, kteří byli ubytováni ve stejném rezortu a pokračovali ještě v dovolené. Ale tady nebyli žádní a pokud ano, tak jsme je nezaregistrovali. Stejné to bylo při našem posledním pobytu, kdy jsme ve Vile Peggy byli jedinými Čechy. 

Když mě balení přestalo bavit, tedy, ne že by mě to bavilo už předtím, šla jsem si obléknout plavky. Muž je měl na sobě, na rozdíl ode mě se před obědem nesprchoval. Naposledy jsme šli k moři a když jsme vycházeli, sluníčko svítilo jako o závod. Ale než jsme dorazili na pláž, bylo schované za mraky. Šli jsme do vody a pak se natáhli na lehátko. A mně se povedlo usnout. V noci jsem spala špatně, měla jsem divoké sny. Asi už se začala projevovat cestovní horečka. Chvilku jsem si po probuzení četla, ale ani to mně nebavilo. Položila jsem si hlavu na osušku a zjistila, že mně bolí čelo. Já, blbec. Poslední den jsem si připálila obličej. No nazdar! Na druhou stranu jsem se na vlastní kůži, a to doslova, přesvědčila o tom, že slunce opaluje, i když je za mraky. Šla jsem se rozloučit s mořem a na hloubce chytila vlnu od lodi, která mě parádně spláchla. Takže, nejen, že jsem si spálila obličej, já se ještě pěkně napila. A to vše poslední den. I když se sluníčko stále skrývalo, zbytek dne jsem trávila raději pod slunečníkem. Myšlenkami už jsem ale byla na cestě. Sluníčko znovu vykouklo chvíli před tím, než jsme se začali balit. 

Tři týdny utekly opravdu hrozně rychle. Rozloučili jsme se s plavčíkem, byl to milý kluk a dostal od nás plechovku piva. Před šestou jsme podruhé využili odvoz do rezidence. Mobilem jsem si vyfotila pláž, plážový bar a pak jsem si při čekání na Mima fotila Lungomare. Uvědomila jsem si, že jsme tudy na pláž šli první den a potom na ní chodili "zkratkou" po mořském břehu. Tudy jsme odcházeli dnes poprvé v poledne a pak večer.

Mimo dorazil včas. Tentokrát jsme nejeli sami, ale vezly se s námi i dvě italské dívčiny, které až v rezidencí zjistily, že sem tedy rozhodně nepatří. Pochopila bych, že si toho všimnou, když Mimo zahnul do uličky, ale obě koukaly do mobilu a pak koukaly také.

Uvařila jsem kávu a po ní jsme zabalili vše, co už nebudeme potřebovat. Muž si od recepce přivezl vozík, naložil kufr a velkou tašku a odjel na parkoviště. V ruce nesl zbylé plechovky s pivem, které rozhodně domů nepovezeme. Nechal v apartmánu jen pivo k dnešní a zítřejší večeři. Plechovky dal Mimovi a Luigimu. Udělala jsem poslední večeři a potom se pustila do přípravy toastů na cestu. Naposledy jsme poseděli na terase.

Stěhování k autu

K sousední „divnobabě“ přijela návštěva. Krom malé holčičky měli sebou dalšího psa. Naše poslední posezení nebylo klidné. Psi štěkali, že to bylo jako na rafandě a návštěva byla více než hlučná. Zejména muž, který pravděpodobně komentoval každé sousto, které nesl k ústům. Slovo mozzarella zaznělo jedenáckrát. Zda návštěva po večeři i přespala, netuším. My v jedenáct hodin zalezli do ložnice k naší poslední noci ve Vieste. A ta byla opět tropická.

Pokračování příště