Italský deník 2022 - 12. část

 Pokračování předchozí části

Sobota 18. června 2022

Vstávali jsme oba kolem sedmé a po snídani jsme se vypravili do Peschici. Co kdyby byly trhy? A Když nebudou, alespoň natankujeme, protože nafta je tam opravdu levnější než ve Vieste.

Trhy se tentokrát konaly. Za nejdůležitější úlovek jsme oba pokládali krabici uchošťourů, které nám došly. Vzali jsme sebou jen jeden balíček a ten jsme už ráčili téměř celý spotřebovat. Tak trochu jsme to tentokrát podcenili. Mít v uších mořskou vodu, není příjemné. Ve spoustě obchodů, kde jsme byli, jsme je nesehnali. Dokonce ani vyhlášený Spar ve Vieste je neměl. Koupili jsme hezké polo triko pro mužova bratra k jeho svátku. Původně zamýšlená lahev vína zůstane doma. Nosit víno do restaurace by asi nevypadalo moc dobře.

Po návratu do rezidence jsme se převlékli do plavek a šli k moři. Včera jsme se rozloučili s Kovářovými a dnes s maminkou a dcerou z Plzně. Byly tu jen na týden. A zatímco náš kontakt se omezil jen na pozdravení, poslední den jejich pobytu jsme šli z pláže společně do rezidence. Říkaly nám, že je domácí nechali v apartmánu déle, protože autobus pro ně přijede ve dvě hodiny.

V apartmánu jsem udělala oběd, pak jsme si dali kávu a po krátké siestě jsme se v půl čtvrté znovu vydali k moři. Plzeňačky seděly na kraji pláže pod stromem. Po té, co si vše přenesly přes lungomare, jim pět minut před avizovaným odjezdem zavolali, že autobus má zpoždění a odjezd bude až po čtvrté hodině. Bylo mi jich líto, mrzelo mně, že jsme jim mohli poskytnout trochu lepší dočasný azyl. Teď už to opravdu nestálo za to. Takže jsme jim ještě jednou popřáli šťastnou cestu a pokračovali po pobřeží na naši pláž. Na pláži jsme byli do šesté hodiny. 

Byla jsem vytočená jako šroubek. Na lehátkách vedle nás byla místo sympatického italského páru rodinka se dvěma psy. Mám psy ráda, ale když je jejich majitelé nechávali konat potřebu na pláži, v místech, kde si den předtím děti stavěly hrad, to mi vadilo. Krom toho očůrávání pláže, štěkali psi na každého, kdo kolem prošel. A když neštěkali, tak hrabali. A máme po klidu. Byla jsem zvědavá, jak se na tohle bude tvářit plavčík. Nijak na to nereagoval. Bylo mi líto dětí, které si budou zase tady stavět hrady z písku.

Po příchodu jsme zjistili, že máme sousedku. Starší žena v podivném hábitu se dvěma psy. Dívala se na nás a na náš pozdrav nereagovala. Možná se přeslechla? Netuším. V apartmánu jsme se osprchovali a hodili se do gala. V sedm jsme sedli do auta a jeli na severní stranu Vieste. Projet večerním městem nám trvalo více než dvacet minut. Na pláži se zvýšená návštěvnost moc neprojevila, ve městě ale bylo znát, že je tu více lidí. Klasika, jako doma. Jsme zvyklí na kolony a na ucpané silnice, takže jsme trénovaní. Restaurace San Lorenzo, kam jsme jeli oslavit svátek manželova bratra leží už za hranicí města. Přes den funguje jako plážový bar a večer se z ní stává vyhlášený podnik, se skvělou kuchyní, kde je nutné si stůl s předstihem rezervovat. Měli jsme štěstí, že se nám povedlo zaparkovat kousek od schodů, které k ní vedou. Asi jen díky tomu, že jsme dorazili v momentě, kdy pláž opustili ti, kteří tu relaxovali. Restaurace se otevírá v půl osmé a my dorazili chvíli před tím. Sešli jsme dolů po schodech a já si fotila moře a trabucco, zatímco muž se šel podívat, zda už z druhé strany přichází příbuzní.

Pohled na pláž San Lorenzo

Cesta ke stejnojmenné restauraci

Do restaurace jsme všichni vešli chvilku po jejím otevření. Číšník se nás okamžitě ujal a zavedl nás ke stolu. Potom se zeptal, v jakém jazyce budeme chtít jídelní lístek. Manželův bratr s partnerkou požádali o německou verzi, já o italskou a muž smutně pronesl: „Škoda, že to nemáte v češtině“. Číšník se usmál, zeptal se, zda jsme Češi a když jsme to potvrdili, přinesl českou verzi jídelního lístku. Bylo to velice milé překvapení. Jídlo bylo vynikající, dali jsme si mečouna na grilu. Výborné bylo i víno.

Restaurace se naplnila do posledního místa. Na téměř všech stolech byla rezervace. Pan šéf zavelel a číšníci vynesli na pláž další stoly, aby mohli uspokojit gurmánské požadavky i dalších zájemců, i když museli s talíři scházet po schodech dolů na pláž. Můj muž si dal vína jen trochu, i přesto, že v Itálii je určitá tolerance alkoholu, a potom pil jen vodu. 

Pláž se změnila v restauraci

V půl jedenácté jsme se vypravili domů, když jsme předtím odvezli na Punta Lungo příbuzné. Původně se chtěli vrátit stejnou cestou po útesech, po které sem přišli. Rozloučili jsme se, protože se uvidíme až po návratu domů. Přesun na jižní stranu Vieste se nekonal a měli v plánu pokračovat dál na jih. To je výhoda obytného auta. Noční Vieste žilo, stejně tak i plážové bary na lungomare. Rezidence byla už tichá.

Neděle 19. června 2022

Probudila jsem se před osmou hodinou a po snídani jsme se vypravili, jak jinam, než k moři. Proti včerejšku byla hladina klidná a dalo se bez problémů plavat už blíže břehu. Na to, že byla neděle, tu moc lidí nebylo. Animátoři se opět snažili, seč mohli, ale jejich snaha nebyla korunována moc velkým úspěchem. Před polednem dorazili noví sousedé se psy. To, že je nechávají znečišťovat pláž jsem už psala, ale oni jim dokonce ustlali na lehátku a pán seděl na písku. Co dodat? Před polednem jsme se zabalili a vrátili se do rezidence na oběd. Sousedka se psy, kterou muž pojmenoval „divnobába“ přišla chvilku po nás. Opět nereagovala na pozdrav, jen na nás koukala. A mně došlo, kdo že nás to v ohavných zelených plavkách a růžovém klobouku sledoval na pláži. Prošla, zamkla se, aby po chvíli vylezla ven i se psy, které šla vyvenčit. Po návratu se opět zamkla a vydrželo jí to až do našeho odchodu na pláž po třetí hodině odpolední. Muž, který se byl podívat, zda už je konečně zprovozněný bazén, po návratu zkonstatoval, že má i zavřené okenice.

Oproti dopoledni byly na moři opět vysoké vlny. Plavat šlo až za dunami, ale nebylo to ideální. Po té, co mi moře pěkně „nafackovalo“, šla jsem ven. Muž přišel chvilku po mně se slovy, že je taky dokonale propláchnutý. Voda mu vletěla nosem a vyběhla ústy. Celý zbytek dne jsme trávili na lehátkách, která jsem co chvíli posunovali tak, abychom byli ve stínu. Vedlejší psi hrabali, štěkali a čůrali po pláži. Mám psy ráda, ale tohle mi opravdu vadilo. Jeden z nich vyděsil malou holčičku tak, že nebyla k utišení. Přesto všechno jsme vydrželi při četbě a povalování se na lehátkách do třičtvrtě na sedm. Chvilku po nás dorazila „divnobába“ a světe div se, sama pozdravila. Na rozdíl od ní jsme jí oba odpověděli a přemýšleli nad tím, jak budou naše „sousedské“ vztahy pokračovat. Prošla, zamkla se a po chvíli se vydala s velkou taškou někam. Muž pronesl, že se asi stěhuje. Psi kňučeli a žalovali za dveřmi a jejich majitelka nikde. Tak to bylo celý večer. Kdy se vrátila, netušíme. Než jsme šli spát, domů nedorazila.

Psů bylo v rezidenci až zbytkem. Nikdy jsme jich při našich pobytech na jednom místě tolik nezažili. Mám zvířata všeobecně ráda, ale čeho je moc, toho je příliš. Zejména, když si jejich majitelé pletou krásný udržovaný areál se psí loukou. Nechodí s nimi po chodníčcích, ale pouští je mezi oleandry a další květenu, aby zde vykonali potřebu. Prý je to důsledek covidu. V Itálii byly restrikce ještě přísnější než u nás, byl zákaz vycházení a jedinou výjimkou bylo venčení psů. Takže spousta lidí, aby se dostala ven, pořídila si psa.

Pondělí 20. června 2022

Vstávala jsem před sedmou hodinou. Dnes by snad konečně měly být trhy ve Vieste. Po snídani jsme se tedy vydali do míst, kde by se trhy měly konat. Náš poslední pokus. Už silný provoz aut a naprostý nedostatek míst k zaparkování nasvědčoval, že už i tady se konečně svět vrátil k normálu. Trhy byly! Ovšem najít místo k zaparkování byl problém. Ale nakonec se povedlo a my zaparkovali u nového hotelu, který byl postaven nedávno. V těchto místech bývala kdysi holá pláň.

Konečně se nám podařilo sehnat dárky pro kukačky, tedy dceřiny holky. Přály si černá trička s japonskými nápisy, nebo animo. Ovšem vysvětlovat to nám, prarodičům, bylo pro ně samotné dost náročné. Ono je náročné pro ně cokoliv koupit. A nejsme v tom sami. Stejné starosti má i dcera.

Italské trhy miluju, udělala jsem radost i sobě a pak v té radostné euforii zapomněla koupit rajčata. Zelináři tu však nebyli, trhy byly kvůli rozrůstajícímu se městu a novým stavbám kolem, přeci jen o něco menší, než bývaly před lety, kdy tu zelináři bývali. Rozhodli jsme se zajel ještě na městský trh, kde určitě rajčata koupíme. Na kruhovém objezdu do nás napálila Italka s autem. Naše auto poskočilo, muž vyskočil jako čertík z krabičky a obhlížel škody. Mladá Italka seděla za volantem, ruce sepjaté a omlouvala se. Byla velice hezká a nárazník trochu promáčknutý. Muž mávl rukou a rozhodl se, že to řešit nebude. On prostě v Itálii jezdí fakt jako Ital. A navíc ta holčina byla opravdu moc hezká.

Po návratu do rezidence jsem udělala oběd a když už tedy mám toho Itala, šli jsme si po obědě lehnout. Prostě když siesta, tak jako Italové.

V půl třetí jsme šli k moři, zalezli si do stínu a chodili se osvěžit do vody. Oproti předchozímu dni byla hladina klidná, moře u břehu teplé a za dunou studené proudy. Domů jsme šli v půl sedmé. Od pana domácího jsme byli varováni, že se bude provádět postřik proti komárům. Ještě v devět hodin se nic nedělo. Sušák s osuškami a plavkami jsme strčili dovnitř a sundali ubrus ze stolu. Co kdyby.

Spát jsme šli po desáté. Na následující den jsme si naplánovali velký výlet.

Pokračování příště.